Próza, Poezie, Divadlo

Zatím hlavy stromů v zahradě
šeptají takřka neslyšitelně svá tajemství.
Tyto okamžiky jsou svaté. Jsou darem oblačné Dharmy

Ukradnu ti smaragd až se vloupu do tvého zlatnictví
poslední dny přemýšlím o zlatnických dílnách
a o samotě kterou lze brousit k dokonalosti
jako drahokam nebo horský štít

a o vznosných slovech
jako jsou návraty a úsvity a žhnutí
kéž by to byly spíš férie a ohňostroje
ohňostroje mám ráda ale žhnutí ne
 

až to tu objeví
řeknou že invazivní
divočina pohltila asfalt
domy i křehké květy automobilů

všechno začaly túje
pohltily bezbranné zahrádky motorestů
pak se přidaly břízy
břízy ty vždycky

ale za všechno mohly túje
túje vy svině

Je oheň a oheň

Jeden je bílý a v očích má smrt
Nosí kukly, tyče a šíří strach

Je oheň a oheň

Jeden hraje barvami a hřeje špinavé zdi
Dává jídlo, vodu a svobodné sny

Je oheň a oheň
Jeden ze života a jeden ze smrti

Když smrt zapálí život
Bude život plát: zní zákon života

MATKA: Tak to vidíš, táto. Vždyť to nebude tak hrozné.

OTEC: No jo. On ten Havel nakonec asi nebude takový… No takový, jak o něm vždycky mluvili.

MATKA: Nikdy o něm nemluvili. Vždyť jsi ho před rokem vůbec neznal.

OTEC: Ale znal.

MATKA: Neznal.

SYN: Ale znal. Říkal, že by ho měli zavřít, až zčerná.

MATKA: Luďku, nech toho!