Báseň jako způsob existence. Dumka nad sebranými spisy Pavla Petra
Souřadnice
Pavel Petr patří ke generaci, která měla to štěstí i riziko být nablízku silným literárním osobnostem. Nelze ho číst bez vědomí kruhu, v němž se pohyboval: Kuběnova přesnost, Fričova neústupnost a Topolova existenciální naléhavost tvoří souřadnice, mezi nimiž se jeho poezie pohybuje. Nikoli jako součet vlivů, ale jako svébytný hlas z vnějšku, hlas, který je dnes nedílnou součástí české poezie.
Jeho poezie není efektní a nikdy se o efekt nesnažila. Není snadná, nenabízí rychlé porozumění ani líbivý tvar. Je to poezie dlouhého dechu, návratů a posedlostí, poezie studu i touhy, která se k tématům vrací, dokud nejsou vyčerpána. V tomto smyslu je moderní, a přitom psaná básníkem hluboce konzervativním – nikoli ideologicky, nýbrž ve vztahu k jazyku, paměti a odpovědnosti slova.
Pro ty, kdo sledují Petrovu práci soustavně, může být vydání sebraných spisů téměř nadbytečné. Sám s tím zápasím. Nové knihy jsou úplnější a přehlednější, ale ty staré v sobě mají něco, co žádná reedice nenahradí – rukopisná věnování, stopy konkrétních večerů a hlasů.
Svazky z jiného století
Divím se, že žádná z těchto knih dosud nebyla seriózně recenzována, ba ani okrajově zmíněna v recenzních rubrikách literárních časopisů. V čase útlých sbírek, které přečtete na jeden zátah v tramvaji nebo během jednoho večera, působí tyto svazky jako z jiného světa, ze světa, kde literatura měla jiná pravidla.
Domnívám se, že podobných knih už mnoho nevyjde, přestože by si je mnozí básníci devadesátých let – a nejen oni – zasloužili. Mizí podmínky, vůle i trpělivost. Pavel Petr tak uzavírá epochu, v níž bylo ještě možné vydat výjimečnému autorovi souborné dílo bez kalkulu a marketingových ohledů. Básníkovi, který měl celý život z poezie, řečeno bez obalu, velký kulový. Žádné grantové pohodlí, žádný institucionální polštář, žádná pravidelná pozornost médií. Jen psaní, kruh přátel, periferie a víra v jazyk.
Paměť proti zapomnění
Další téma, které mě při čtení těchto knih napadlo, je kanonizace. Dovede se současná literatura shodnout na tom, co má zůstat uchováno v celku a co může s klidným svědomím zapadnout? Umíme ještě vytvořit kánon?
Bez kanonizace se literatura rozpadá na jednotlivé knihy bez paměti, na tituly bez kontextu, bez trajektorie, bez možnosti číst dílo jako celek. Souborné vydání přitom není pomníkem, ale pracovním nástrojem: umožňuje vracet se, opravovat soudy, vidět vývoj, omyly i vytrvalost. To vše dnešní literární provoz spíše obchází, než aby s tím dokázal pracovat. Kdo si vezme na bedra léta práce, minimum viditelnosti a téměř žádný ekonomický efekt – navíc bez jistoty, že tento čin bude rozpoznán jako důležitý? Kanonizace není uzavřením, nýbrž otevřením: nabídnutím celku tam, kde jsme dosud četli jen fragment.
A když už mluvíme o neviditelnosti, je nutné zmínit jedno jméno: Jan Šulc. Nejen pro preciznost, s jakou už několik desetiletí přistupuje k editorství podobných knih, ale i pro schopnost být básníkovi skutečným partnerem.
Údiv nad počátkem
Ve Větrných mlýnech dosud vyšly čtyři Petrovy svazky: Básně I. / Ganymédovo ovoce (2024), Básně II. / Velká Morava (2024), Básně III. / Trojlodí (2024) a Básně IV. / Elegie (2022). Každý z nich by si zasloužil hlubší ponor. Pro mě je dosud nejpřekvapivějším momentem souborného vydání zařazení juvenilií pod názvem Ganymédovo ovoce. Svazek shromažďuje první básně z let 1982 a 1983, a především rozsáhlejší celek z let 1984–1985 s názvem „Zrcadla“. Při vědomí dat je těžké se bránit údivu: tyto texty psalo třinácti až patnáctileté dítě?
Svádí to k rychlé poznámce o „hotovém básníkovi“, ale podobné soudy jsou zavádějící. Věk autora by neměl být měřítkem kvality – a přesto jej zde nelze pominout, protože dává čtení zvláštní napětí. Báseň „Zvíře“ napsal jako čtrnáctiletý:
„… má hlavu jasnější než neonový třpyt a tělo je temné proplétá se
mezi slavnými bystami
jinoch prodal své tělo vojenskému kabátu
zvíře zařvalo a své vytí obrátilo proti lidem
kolem městských záchodů se zařadila fronta dvou stran
tak začala válka o listy do biografu
zvíře zavrtělo oháňkou a proplétalo se v pravidelném rytmu mezi obránci a útočníky
z technických důvodů se tenkrát představení odložilo
promítač spáchal sebevraždu upálil se mezi italskými filmovými plakáty…“
Jazyková vybavenost, kulturní paměť, práce s obrazem – to vše působí vyzrále. Čtenář má pocit, že autor přesně ví, co dělá – a že ví i to, co ještě neumí pojmenovat. Někde mezi obdivem a úsměvem se vynoří nadsazená myšlenka: jestli tohle psal ve čtrnácti, musel to být dost „divnej“ kluk. Řečeno s ironií a tichým respektem.
Od kardinálů k odřeninám
Dnes z odstupu mě oslovují civilnější básně, kde ubylo kardinálů, králů, panošů a krahujců. Chvíle, kdy básník dovedl reflektovat okolní realitu bez historických kostýmů: „Pod tmavou mozaikou (jenom srdce) se modlila nějaká rovná, ušlechtilá postava, taková, kolem které se obvykle v kostelích shlukují mraky. Když odcházela, tak jsem byl zklamaný, že to byla nakonec holka. Zezadu se mně hodně líbily její obratle. Ale přesto jsem byl zklamaný, že to byla holka, a potom jsem za ní ani nešel.“
Obohacením jsou „Autorské poznámky“ v závěru každé knihy. Pavel Petr s typickou sveřepostí rozebírá i zdánlivě obyčejné věci. Z „Korun borovic“ se stává botanicko-mytologické bludiště; z verše „U ojebaného stromu“ vede stopa k Theu Herkeľu Florinovi, Jeanu Cocteauovi i Jeanu Maraisovi. Tyto poznámky nejsou pouhým vysvětlivkovým aparátem, ale druhou vrstvou poezie – někdy ironickou, jindy dojemně obsedantní.
Souborné dílo Pavla Petra mě nutí listovat pomalu, vracet se, pochybovat. A nejvíc mě na těch knihách dojímá jejich obyčejná nepřizpůsobivost. Vědomí, že báseň nemusí soutěžit s ničím kolem sebe, že může být pomalá, zarputilá, někdy i protivná – a přesto živá.
Pavel Petr: Básně I. / Ganymedovo ovoce (2024), Básně II. / Velká Morava, (2024), Básně III. / Trojlodí (2024), Básně IV. / Elegie (2022), Brno, Větrné mlýny.
