RP uvádí: Michaela Dlouhá
Autorka pochází z Prahy, kde studovala jazyky a literaturu. Odtamtud ji to zaválo do Pobaltí, k tvůrčímu psaní a estonskému folkloru. Několik let se potulovala po severovýchodě Evropy, hledala smysl ve střípcích příběhů dávnějších i současnějších a dotecích rozličných mezilidských setkání, aby nakonec zakotvila zpátky v českých vodách, kde se věnuje sociální práci a studuje arteterapii. Dlouhodobě ve své tvorbě, akademické sféře i pracovním životě zkoumá koncept domova, různé formy domovectví a bezdomovectví a jejich provázanost s formativními procesy identity jak individuální, tak kolektivní.
I.
Je napřesrok a ještě o rok víc
a znovu letí
v rozbřesku nad Piritou
hejno husí
ve špičkách borovic
Je mi tři sta třicet let
přesně na měsíc
a balvan na hrudníku dusí
prý rozplynu se
V baltských hlubinách
v stromů korunách
v závějích na pobřeží
Husy za sluncem, já do ztracena
až ze mě nezůstane nic
než mořská pěna
jsem bludná víla
z pera Andersena
Lépe je volavkám, lépe noční sově
nežli je slavíku v kleci císařově
lépe divou husou být
lépe kormoránem
tak moc toužím vzlétnout
na toulkách po Piritě
zmrzlým ránem
Toulám se, toulám
v poušti sněhu
když vtom šepot borovic
od protějšího břehu:
„Jsi ztracenou bárkou
i mořskou pěnou
jsi volavčí písní na rozloučenou
jsi polární tmou
i křikem divých ptic...
My všichni jsme vším
a nikdo není nic.“
II.
Европа заболела
prach sedl na plíce
ozvěna rány z děla
východní hranice
pod nebem vilniuským
pod stroužkem měsíce
táhne se
nedoznělá
Evropa zabolela
upadá do bezpráví
úlekem oněměla
na straně východní
kde ještě nedoplela
obroda národní
Evropa zabolela
fouká si bebí
tahá si trny z těla
a při tom stírá z čela
svou starou přívětivou tvář
Pod nebem vilniuským
pod stroužkem měsíce
táhne se rána z děla
východní hranice
kde Evropa zabolela
v jednom ze svých nebí
v roce dvaadvacet
a dva tisíce
III.
I letos přišla
Jen co se probudila ze sna
zvolna rozkvétá a pučí
od března do máje
od zimy do léta
VĚSNA
Ach jak něžná je
tak cudná
když rozkvétá
a přihlíží
jak za pravdu se mučí
jak voják oči krví podlité
navždy sbohem dává
radnoj dočeri…
a rоdině mojí sláva!
Jak železná pěst
drží své vlastní pobité
dál s hlavou u dna
ve jménu pravoslaví
a místo zmrtvýchvstání
domrtvýchbraní
slaví
VAJNA
i letos přišla.
IV.
nasáklé inkoustem
prší mi do tváře
do klína
do sklenice
prší
na stránky Bulgakova
SRPNOVÉ NEBE
na stránky
na řádky
na třináct uzavřených kapitol
i mezi ně
pod kůži vpíjí se
do modra
rozpíjí
vybledlé vzpomínky
pohádky
červánky
na řádky
na stránky
na mé nové, čisté, bílé stránky
předem popsané
pachutí zvětralého
prší
srpnové nebe na rohu ulice
v kiosku pod kaštanem
a Michail Afanasjevič ptá se:
„Proč tu probůh kážeš vodu,
když sama piješ inkoust?!“
V.
Pod tlustou krustou
mraků průtrže
slzných vaků
ptáků zmatená hejna
zatoulaná
za okraj, kde v bodu chvění
dvě kolejnice
jedna jak druhá
na vlas stejná
míjejí se
nesouběžnice
do tmy běží
davy vybydlených těl
tunely místo očí
s rutinou ve tváři
míjejí lavičky záškoláků
nebe
je cizejší než cizí
patina obchoďáků
na vlast stejná
a přitom
za odchlíplou tapetou sovětských
obýváků
za odřenou deskou školních lavic
cesta prý vedla
>> VEN!
právě tudy, právě sem
krouží tu hejna cizích duší
usvědčených ze zločinu
z tuctu těch méně pravděpodobných
z toho, který tě sotva napadne
na břehu zesnůvstání
vlastního podsvětí:
S E B E K R Á D E Ž
tak trochu svato-
ale ne docela
SEBE NEPOKRADEŠ
VI.
hlavu v mracích, tělo pod hladinou
a pod očima
vrásky smíchu, smíchu o přežití
držím se v pavučině vlastních nití
život v kufru, slunce na dlani
obzor se zprvu přívětivě naklání
pak padá
ja rabotaju provazochodcem z bytí do nebytí
večerom zpět
a utrom sama sobě
samolet stavím
z porouchaných dílů
prošlých let
tělo v mracích, hlavu pod hladinou
nebo naopak?
pak
meri ja taevas ja slunce
v jedno splynou
já slunce?
já ani ryba, ani mrak
