Současná povídková tvorba roku 2025
Fragmenty, linie, styly, příběhy
Povídka je z definice krátký útvar, který se soustředí na jeden hlavní děj, výběr detailů, konkrétní postavu a výjimečně vypointovanou situaci. Navíc je ve svém vyprávění mnohdy úsporná; každý prvek zde má svůj význam a máloco je nadbytečné. České povídkové sbírky roku 2025 však tyto obecné charakteristiky z literárních příruček překračují – jejich podoba je dokonce ještě pestřejší a v mnohém mají potenciál zaujmout víc než rozsáhlejší románové texty autofikční povahy.
Část autorstva povídkových sbírek se totiž místo „čechovovské“ úspornosti přiklání k arabesce, volné formě, fragmentaci, zdobení a mnohdy opakování motivů. Texty čerpají ze života, přetvářejí ho a proplétají s výraznými pointami, fantazií i jazykovou hrou.
Arabesky Alžběty Stančákové v knize Tvoje tvář s hebkým obrazem vycházejí z rozpoznatelných, každodenních situací, ale místo tradiční kauzální gradace se rozpadají do asociací, obrazových smyček a jazykových ornamentů. Děj není prostě opuštěn, jen je soustavně narušován jazykovými a kompozičními experimenty, které vedou také k estetickému vnímání textu. Motivy se vracejí a jazyk na sebe až příliš vehementně upozorňuje jako autonomní složka. Ukázkou tohoto principu může být pasáž, která se na první pohled zdá jednoduchá, ale skrývá v sobě nejen arabeskovou, ale i pohádkovou logiku zrcadlení: „Když jsem hrávala tenis, chodily na vedlejší kurt dvě Korejky. Jedna byla štíhlá, druhá ne. Jedna měla ostré rysy, druhá ne. Jedna mi připadala krásnější a líbila se i druhé. Druhá se mi líbila méně, ale líbila se první. A obě nosily batohy z Japonska.“ (s. 33)
V tomto smyslu dává opatrné srovnání psaní Stančákové s Hoffmannovou romantickou arabeskou smysl, i když zejména na rovině kompoziční. Zatímco E. T. A. Hoffmann směřuje k imaginativnímu přesahu, Stančáková tyto principy mnohem intenzivněji ukotvuje právě v každodennosti. Takový kontrast pozorujeme například v povídce Hezky česky, kde repetitivní motivy vedou k absurdnímu, až bizarnímu rozkladu zavedených sociálně-pracovních vztahů „literárního“ světa: „A tak básnířka po letech pověsila poezii na hřebík a dala se do propojování překladatelů s autory. Ti druzí si, jak je jejich ctěným zvykem, nepročetli řádně smlouvu, a tak si nevšimli například toho, jakou provizi si bere nejen za zprostředkování kontaktu, ale také za každou přeloženou stranu či verš, natož za následné otištění. Bylo to poprvé, kdy vystavovala faktury na vskutku vysoké částky. A všichni jí je platili – překladatelé za to, že je seznámila s autory, autoři, že jim našla překladatele, a pak také za to, kolik toho přeložili. Když pak přeložili veškeré dílo, vzala si další provizi za to, že z ohrádky vytáhla překladatele z jiného jazyka, jenže mezitím autor zas něco připsal, a tak vytáhla také toho starého, aby nový text dopřeložil, a za mimořádných poplatků její promazaný stroj šlapal a šlapal – dokud se nezadrhl.“ (s. 101–102)
Introspektivní povídkové sbírky jako Fáze jedné ženy Magdalény Platzové nebo Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje Marie Škrdlíkové sice také pracují s fragmentarizací a reflexivitou, ale zůstávají přeci jen na „bezpečnější“ půdě. Zkoušejí sice různé polohy jazyka a perspektivy, ale nenabízejí tolik prostoru pro hru. Alžběta Stančáková jde v tomto směru mnohem dál: její arabeskový princip systematicky narušuje děj a někdy až vlezle pomrkává ironií naředěnou prostořekostí a důrazem na tělesnou, žitou zkušenost: „Že byl mizernej v posteli, to nikde vykládat nebudeme, ostatně on by mohl říkat totéž o mně, kdyby býval chtěl, což naštěstí nechce, anebo se to ke mně pro jistotu ani nedoneslo. Že jsem ho nikdy nedokouřila do konce? Mluvil u toho na mě úchylně jako na malou holčičku, což okoukal z porna, a ono pak prostě moc nešlo nesmát se, nebo se za něj aspoň nestydět. A tak jsme to preventivně radši moc nedělali.“ (s. 6)
Zmíněná Magdaléna Platzová volí klidnější, někdy až konzervativní a zdrženlivé vyprávění, soustředěné na intimní situace a mezníky v životech svých hrdinek. Její povídky působí tradičně a narativně úsporně: „Líbilo se mi pozorovat její obličej, když mluvila. Se zvláštním zaujetím teď pozoruji starší ženy, které působí přitažlivě, i když se nesnaží vypadat mladší, než jsou. Pokouším se přijít na to, kde se ukrývá jejich kouzlo.“ (s. 53)
Vedle arabeskového principu v české krátké próze přetrvává také výrazný proud dokumentárních povídek, vycházející z autentických historických záznamů a archivních pramenů. Tyto texty propojují dějinný rámec s osobními zkušenostmi nebo orální historií a kladou důraz spíše na uchovávání paměti než na formální inovace.
Typickým příkladem je sbírka Prstýnek z drátu Barbory Šťastné, v níž každá povídka vychází ze skutečného příběhu a je zakončena stručnou faktickou informací o původním záznamu. Vyprávění Šťastné je přímočaré, chronologické a stylisticky spíše neinvenční. Místo kompoziční rafinovanosti se soustředí na srozumitelnost a emocionální účinek. Jistá předvídatelnost nebo zdrženlivost je právě limitem „záslužné prózy“, která dokumentuje nebo se snaží zprostředkovat tzv. lidský rozměr dějin: „Vůbec jí nepřipadalo divné, že žije v páchnoucím podkroví s šestnácti dalšími starými ženami. V její mysli zůstávalo všechno jako před válkou, kdy Josef provozoval svou veterinární praxi, Helena válčila s fyzikářem na gymnáziu, chodila do tenisového klubu a schovávala se jejich německé chůvě.“ (s. 18) Jazyk vyprávění je přímý a sleduje prostý tok událostí, avšak možná právě v této střídmosti tkví smysl knihy, která má ambice nabídnout realistické miniatury a jejíž hodnota skutečně spočívá v propojení literatury a sdílené paměti.
Jiným příkladem povídkové sbírky, která se rovněž drží dokumentárního žánru, je Krvavý kompot Adély Knapové tematizující válku na Ukrajině. Knapová se soustředí na beletrizaci svých novinářských zkušeností a její vyprávění je silně osobně angažované. Povídky jsou emocionálně vypjaté a místy balancují na hraně kýče, což však v kontextu válečného konfliktu není bezdůvodné: „Kdykoliv si vzpomněla na Mariupol, myslela hlavně na tu poslední noc, kdy se s Natašou rozhodly zkusit štěstí a odjet. Právě tehdy jí puklo srdce, i když si myslela, že se to stalo tenkrát, když objala rodiče i sestru a nasedla v Doněcku na autobus. Aby utekla. Aby se už nikdy nevrátila. Aby mohla být svobodná. Ukrajinka.“ (s. 37)
Do realistického žánru částečně zapadá i publikace Bolesti pro každý věk i postavu Simony Bohaté, která vychází z autentických zážitků stejně jako její předchozí tituly. Bohatá zachovává tradiční povídkovou formu a uchovává specifickou podobu hovorové, pavlačové češtiny: „‚Marjápano, Anka! Já za tebou letim, jak sem se to dozvěděla od krámský. Magda prej ruku a malej nohu, to nic. Bude to dobrý, uvidíš, voni je daj do cajku, neměj strach,‘ utěšovala druhý den Annu Hubáčková.‘“ (s. 101)
Povídkového rámce se formálně drží i dvě třetiny sbírky Alexeje Sevruka Kulminace léta , její napětí však primárně nevzniká z dějové gradace nebo realističnosti vzpomínek. Sevruk šikovně pracuje s emocemi čtenářstva i vlastními pocity, jeho texty vycházejí z jediné situace nebo nenápadného zlomu a jejich síla spočívá v precizní práci s jazykem, rytmem vět a detailem: „‚Pro nás ale vždycky budete Rus.‘
‚Mí předci přišli na Volyň, aby se tam usadili. A splynuli s místními. Zapomněli jazyk a vepřo knedlo zelo. A já jsem se teď vrátil, abych si to všechno znovu osvojil. Ale ještě můj pradědeček byl Horáček.‘“ (s. 44)
Sbírka Kulminace léta nesklouzává k přepjaté metaforice ani formální exhibici a její texty nejsou, ve srovnání s dříve zmíněnými sbírkami, ironické. Sevruk zůstává chirurgicky střídmý.
Specifickou polohu představuje sbírka Nějaká Cécile a jiné Petra Borkovce, která se vzpírá snadnému uchopení. O to důkladnější čtení ovšem vyžaduje. Texty jsou obsesivně soustředěné na smyslové vjemy, zatímco narativní kontinuita se rozpouští do sledů pozorování a obrazových mikrosituací, v nichž občas zaznívá až groteskní smích. Přesto lze u nich najít určitý bod styku se Sevrukovými povídkami: oba autoři stavějí text na jediné situaci či nenápadném zlomu, a význam tak vychází spíše z rytmu a detailu. Borkovec se zcela ponořuje do smyslové a atmosférické intenzity, v níž se jednotlivé obrazy vrství a rezonují. Jeho texty nechávají čtenáře v otevřeném poli, kde se na rozdíl od dokumentárních textů realita přetavuje do fascinující subjektivní zkušenosti: „Jako by znovu někdo zavelel, pozdvihl se les stvolů a stébel a vážky šílely, a říční obřad započal. Děsivým třaskáním křídel zvaly řeku a tlučením a ranami volaly její bohy. A s nimi třaskaly a hučely všechny břehy, strže, stráně nad řekou, divá zvěř v lesích i na skalách – všechno slavilo, točilo se, tančilo a uhánělo. Na svém místě nezůstalo nic.“ (s. 36)
Poslední z výrazných povídkových sbírek roku 2025, Dvaadvacet fragmentů Bianky Bellové, působí jako typický příklad komerčně sestaveného povídkového souboru. Texty původně vznikaly samostatně, a jejich dodatečné spojení do knihy vede k výrazné roztříštěnosti celku. Některé z nich jsou skutečně silné a připomínají, že autorce povídkový styl sedí. Díky nim sbírka stojí za pozornost, přestože jako celek místy postrádá vnitřní kompoziční soudržnost.
„Na plechu před náma ležely na vrstvě jakýhosi poprašku zbytky hobojistových kostí, některý vcelku, jiný rozpadlý na prach. Napříč byl přimontovanej kus plechu, jakási lesklá polička. Na tu zřízenec obřadně položil porcelánovou urnu zdobenou jemným kvítkem. Byla prázdná. […] ‚Nechce se po nás... že ne?‘ zašeptal jsem. Vicekonzulka si povytáhla rukávy saka a pustila se do práce. Nabírala hůlkama malý kůstky a rychle je ukládala do urny. Kývla na mě, ať se přidám.“ (s. 21–22)
Závěrem nelze opomenout ani sbírku Ludvíka Němce Ještě jeden tanec, drahá, která obsahuje velmi silné povídky o trapnosti stáří. Němec nepřistupuje ke stáří jako k tématu, nesnaží se nic „otevírat“, ale naopak velmi obratně, takříkajíc zevnitř, upozorňuje na to, že stáří může být obtížné jak pro stárnoucí osobu, tak pro její okolí.
Pluralita stylů a přístupů současné české povídkové tvorby ukazuje, že forma a tolikrát opakované slovo „téma“ jsou pouhými nástroji a že to, co čtenářstvo k textu připoutává, je schopnost autorek a autorů zprostředkovat zkušenost a syrové emoce. A pokud je v některých textech přítomná také hra, je to přesně ta „šestá funkce“ literatury, kdy se slovo předvádí, a přece stále dokáže vyprávět příběh.
Alžběta Stančáková: Tvoje tvář s hebkým obrazem, Listen, 2025.
Magdaléna Platzová: Fáze jedné ženy. Paradox, 2025.
Marie Škrdlíková: Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje. NLN –- Nakladatelství Lidové noviny, 2025.
Barbora Šťastná: Prstýnek z drátu: Povídky o lásce podle skutečných příběhů Paměti národa. Argo, Post Bellum, 2025.
Adéla Knapová: Krvavý kompot. Větrné mlýny, 2025.
Simona Bohatá: Bolesti pro každý věk i postavu. Host, 2025.
Alexej Sevruk: Kulminace léta. Argo, 2025.
Petr Borkovec: Nějaká Cécile a jiné. Agite/Fra, 2025.
Bianca Bellová: Dvaadvacet fragmentů. Host, 2025.
Ludvík Němec: Ještě jeden tanec, drahá. Druhé město, 2025.
