Mám rád sra*ky, část 2: pozoruhodný odpadní svět Chainsaw Mana
Zdánlivě nevkusný komiksový pastiš obrací náš zrak k tomu, co bez povšimnutí odvrhujeme – ať už jde o myšlenky, kulturní díla nebo lidské bytosti. Vždyť potěšení se dá najít i v kupce hnoje.
Původně vyšlo v časopisu The Comics Journal. Přeložil Ivan Loginov. Pozor: text vyzrazuje některé z dějových zvratů.
První část najdete tady.
I když se komiksový příběh Chainsaw Man zdá být ve svém pohledu na svět beznadějně dětinský a plně oddaný posměvačnému pesimismu, v jádru obsahuje satirický impulz. Jeho přítomnost nás ujišťuje, že Fudžimoto sice dost možná není na straně našich lepších andělů, ale alespoň se nepaktuje s nejhoršími démony. Satira v Chainsaw Manovi se ukrývá ve chvílích, jež jsou nejokatěji jemné. Patří mezi ně scéna, v níž běžní lidé opěvuji Chainsaw Mana, která jako by vypadla z nekonečně optimistických filmů Sama Raimiho o Spider-Manovi – viz okamžik, kdy se zoufalá Power pokusí postavit mezi Dendžiho a vládní agenty, kteří jsou proti ní v přesile co do počtu i výbavy.
Jindy je Fudžimoto nenápadnější a vykresluje chvíle, které se se nečekaně náhle stáčí do dojemnosti . Třeba Dendžiho celodenní rande s Makimou začíná posměšně – oba se smějí u brakových filmů –, ale končí zádumčivě, když nad nesporně příšerným filmem oba pláčou. Dochází pak ke zjištění, že ztrácet, ba mrhat časem „kravinami“ má hodnotu samo o sobě. „Ta scéna není nijak zvláštní, ale…“ protestuje Denži. Když se rozbrečí taky, uznává že „na ni do smrti nezapomenu!“ Makima přitakává: „Ani já ne. Stála za všechny dnešní lístky.“
I scény plné toho nejvíc šokujícího a strhujícího násilí často obratem končí dojemným (ba přímo srdcervoucími) prozřením. Snad nejzářnějším příkladem je jedna z pozdějších kapitol komiksu. U pobřeží Japonska se v ní zhmotní Pistolový ďábel, manifestace všech strachů lidstva z ničivého potenciálu zbraní, a povraždí spoustu lidí. Následuje několik úžasně propracovaných dvojstránek, které jsou pečlivě zaplněny jmény a údaji o věku všech devíti set jednadvaceti obětí.
Porážka Pistolového ďábla je od začátku komiksu líčena jako ten nejdůležitější úkol Dendžího oddělení. Předchází jí proto očekávání, že půjde o násilný spektákl, který překoná vše, co jsme doposud viděli. Je tak pochopitelné, že se někdo rozhodne drobounké a monotónní nekrology, které zásadní bitvě předchází, nečíst. Přeci jen, nejsou to jména ani tváře, která bychom už znali. A i kdyby, koho by mohly zajímat? Svět Chainsaw Mana čtenářstvo vycvičil, že v tomhle komiksu se ani s důležitými postavami nezachází jinak než jako s kanónenfutrem: smrt několika stovek civilistů se tak stěží počítá.
Až když se zastavíme, vrátíme se k seznamu mrtvých a začneme jména pročítat, uvědomíme si obludnost celé události i to, jak je Fudžimotova lest funkční. Civilní oběti v téhle scéně nemají jakýkoliv kontext, tedy kromě občasného zběžného pohledu na bolestí zkroucený obličej uprostřed vší té láskyplně vykreslené zlovolné destrukce. Je-li tak čtení jednoho jména za druhým nezáživné a odcizující, je to proto, že takové být má: tyto stránky jsou něco jako památník, vzpomínkový rituál, který odporuje étosu zbytnosti všeho a všech, který je pro Chainsaw Manaurčující. Jde o gesto, jež má dodat důležitost jménům, o nichž celý svět tvrdí, že význam nemohou mít ani za mák.
Jak členstvo Dendžiho oddílu umírá, přiznává se hlavní hrdina, že „nemůže vůbec plakat“, a zamumlá, že „kdyby Makima zemřela (…) asi bych byl do tří dnů zas šťastnej.“ Čtenářstvu se to může zdát pochybné. Najednou ale vidí, že tato apatie není nepodobná jeho vlastní netečnosti, která je důsledkem života ve světě, který zájem přehodnotit, jestli by životy kohokoliv (a čehokoliv) nešlo chápat nějak jinak než na základě jejich kvantifikovatelné hodnoty.
Právě tehdy Fudžimoto odhaluje, že je na všech popkulturních odkazech, divoce zálibném ultranásilí a nekonečném skatologickém humoru něco víc. Ukazuje, že tento bezmezný slepenec nevkusu a nechutnosti, tato „kanibalizace“ a trávení kulturní suti do podoby komiksového exkrementu ve skutečnosti není bezmyšlenkovitá masturbace nebo labužnická amorálnost, nýbrž Fudžimotovo programové prohlášení – deklarace, že věci, které splachujeme nebo zahazujeme, jsou ve skutečnosti důležité. Není náhoda, že v obou případech, kdy Dendži vstává z mrtvých, doslova vylézá z popelnice; že světový šampión je zadlužený vyvrhel, jehož příslib vykoupení nevychází z toho, že by Dendži byl užitečný nebo měl nějakou tajuplnou vnitřní hodnotu, ale z lásky jiných, podobně odepsaných lidí. Kdo jiný by se na to hodil líp?
Aby bylo jasno: Chainsaw Man není apologetické dílo oslavující hodnotu sra*ek. Stále jsme ve světě „relativismu mačkadla na brambory“, kde nic nežije déle, než vyžaduje jeho účel nebo než se to rozbije; kde konečným osudem všech, od bohů přes prasata až po smrt samotnou, je být pohlcen a přeměněn na výkaly. V takové situaci je zásadní, aby ten, kdo sra*ky brání, neudělal tu chybu, že by se je snažil vykreslit jako něco dobrého – čímž by z nich nevyhnutelně učinil jen další věc, jejíž hodnota se odvíjí od užitku, jen další věc, která se použije a zahodí, až na to přijde čas. Naopak, musí je zkrátka ocenit. Chainsaw Man pak není nic než oslava odpadu: jakkoliv je to občas vážně temný komiks, Fudžimotovi jde vždycky v první řadě o radost.
Projevuje se to i v tak pokleslých motivech, například při proudech infantilního humoru. Je překvapivě osvobozující sledovat skupinku nechutných puberťáků, kteří se chovají se věkově odpovídající hloupostí, nadržeností a neuctivostí,aniž by sklouzávali k samolibé dusivé ušlechtilosti: když se někdo Dendžiho zeptá, proč bojuje a „chce být Chainsaw Manem“, Dendži začne vzlykat, že „chce spoustu sexu!“. Připomíná to charakteristická klišé spojená s protagonisty komiksů ze stránek manga antologie Shōnen Jump nebo otravnou nadřazenost a neuctivou autoreferenci ve stylu Deadpoola.
Neuškodí ani to, že Fudžimoto umí komediální chvíle mistrně načasovat – přesně ví, kolik kulišáren čtenářstvo snese, a čtenářské hranice rád překračuje tak moc, až je těžké se jeho troufalosti nesmát. Zřejmé je to třeba ve scéně, v níž sledujeme skupinku nešťastných zaměstnanců fastfoodu, jak se neúspěšně snaží splnit objednávku rozzuřeného Chainsaw Mana. Fudžimoto v ní brilantním způsobem využívá opakování a oddalování: než se personálu povede hamburger na stůl přinést, několikrát přitom zakopnou a způsobí spoušť. Patrné je to i v situacích, kdy Fudžimoto propojuje citlivost s ambiciózní akčností a surrealistickými výjevy. Souboj s protivníkem, který doslova představuje ztělesnění temnoty, rychle sklouzne do série geniálně afektovaných, surrealistických celostránkových obrazů – potyčka, která slibuje být hrůzostrašným vyvrcholením už tak únavné série bitev, přechází se závratnou intenzitou do až minimalistických vyobrazení brutality, aby se zase vrátila k citlivosti. Když v průběhu bitvy Chainsaw Man vyletí do vesmíru, Fudžimoto se může předvést svou nejodvážnější, nejdynamičtější akční ilustraci. Pohrává si s perspektivou, kompozicí a tahem a expresivně oslavuje možnosti ikonických komiksových akčních sekvencí. Dělá to způsobem, který si dovolí málokterý autor – s neskrývanou radostí, jako by Fudžimoto byl dítě, které má celé pískoviště pro sebe.
Tento oslavný impulz je nepatrnější v těch nejpřekvapivěji delikátních okamžicích. Fudžimoto v nich předvádí vzácný cit pro to, že rozdílné prvky nejlépe fungují dohromady a navzájem se posilují. Takový přístup je v protikladu k tomu, jak se s násilím a citlivostí běžně nakládá – jako s dvěma protiklady, které je nejlepší vyvažovat, aby jeden nepřebíjel druhý. Dendžiho závěrečnou bitvu s přítelem Akimou (kterého posedl Pistolový ďábel) obestírá bolestivý patos. Ten by znamenal pramálo, kdyby ho Fudžimoto nepodával se svou typickou, nepříčetnou vizuální vervou, a netýkal by se postav, s nimiž soucítíme a jež nás zároveň baví svou zkažeností, malicherností a svým absurdním počínáním.
V jedné směšné scéně se Chainsaw Man sám polévá benzínem, aby mohl bojovat proti ďáblovi, který je pod příkrovem tmy nezranitelný. Je to výjev, který by nebyl ani zdaleka k popukání, kdyby mu nepředcházel absolutně vyčerpávají masakr. A rozhodně by nepřinesl takovou katarzi, kdyby si Fudžimoto tak očividně neužíval, že každou konfrontaci může dovést až na samou hranici estetických možností. Velkolepá vyobrazení Chainsaw Mana prosekávajícího se pekelnými hordami by působila nabubřele a nevýrazně, kdyby jim chyběl Fudžimotův uličnicky humorný vizuální styl a kdybychom zároveň neprozkoumávali rozklad Dendžiho psychiky.
Fudžimotovi nechybí smysl pro nuance či psychologickou hloubku, ani technická uměřenost a dovednost. Příběh Chainsaw Mana by tedy mohl odvyprávět i jinak, jde však spíš o to, že se pro něj jiný způsob vyprávění nehodí. Kdyby libovolný prvek komiksu ztvárnil vybranější formou, s příliš vědomou vytříbeností, oslabil by poselství, které Chainsaw Man ve stávající podobě umíněně opakuje: poselství, že potěšení se dá najít i v hnoji.
Když Dendži později zjistí, že jeho nadřízená Makima hodlá přetvořit svět k obrazu svému a vymýtit z něj strach a smrt, rozhodne se ji konfrontovat – Makima chce k uskutečnění svého plánu využít Dendžiho schopnost mazat entity tím, že je zkonzumuje. Než se Dendži vydá do boje na život a na smrt, položí Makimě rozhodující otázku: „Budou na světě sra*kofilmy i potom?“ Není to jen roztomilá připomínka jejich prvního rande či hloupý vtip, i když trochu ano, protože Dendži je stejně jako Fudžimoto trapák, který by pro dobrý vtip a trapnou hlášku obětoval celý svět. Jde však taky o zásadní okamžik, který Dendžiho utvrdí v přesvědčení, že Makimin vysněný svět sice možná není tak otevřeně krutý jako ten, ve kterém Dendži žije, ale stejně tak v něm budou všichni neužiteční – zmetci, odpadlíci a podivíni: jedním slovem „sra*ky“ – spláchnuti do odpadu.
Podle Fudžimota není svět, kde jeho milované „sra*ky“ nemají místo, nutně o moc čistší. Spíš jde o realitu, ze které bylo usilovně vymazáno všechno, co ohrožuje převládající ideologii praktičnosti a utilitárnosti, která ve skutečnosti určuje i hodnotu umění, emocí a lidí. Makimin svět není svět beze špíny; na každém rohu stále puchří hniloba. Jen ta nákaza, kterou dlouhodobě živily ziskuchtivé síly prostoupila základy světa natolik, až je v podstatě nahradila. Z logiky tohoto systému vyplývá, že věci, které již nelze dál spotřebovat a zpracovat, jsou nečisté. Nemělo by nás to překvapovat – hniloba umí jen pohlcovat.
Stejné je to i v našem vlastním světě. Žijeme na planetě zasvěcené chamtivé produkci, hromadění a spotřebě nejen statků, ale i lidí – komunit, kultur a nakonec i Země samotné. Cokoliv, co se takovému zařazení vzpírá a odhaluje skutečnou tvář této převládající filozofie, bude podezřelé, bude objektem ponižování a bude očerňováno, dokud to nakonec nespláchne odpadní potrubí. Projevem tohoto dogmatu v estetickém kontextu je řečnická taktika, která kvalitu uměleckého díla znevažuje poukazem na nízké prodeje, případně poukáže na to, že komerčního ani kritického úspěchu nedosáhl ani ten který kritik či kritička masové kultury.
Taková je i převládající logika trhů, které rozhodují o hodnotě člověka. Znova a znova zjišťujeme, že ekonomické a právní systémy se ohýbají podle vůle mocných a majetných, zatímco na pracující se běžně pohlíží jako na zaměnitelné součástky, které se v případě poškození prostě zahodí. Žijeme ve světě, kde jsou tisíce a tisíce životů – vojáků i civilistů – obětovávány v krvavých konfliktech, které přinášejí jen zhodnocení akcií zbrojařských firem. Hlupáci hájí nelidská rozhodnutí miliardářů a namítají, že sami kritici by byli milionáři, kdyby jejich nápady měly aspoň špetku hodnoty – a přitom zapomínají, že naše hodnotové systémy nejsou univerzální zákony, ale nouzová opatření, která jsme zavedli v masovém měřítku.
Thomas Ligotti se nemýlil, když náš svět popsal jako místo, kde „je jakákoliv forma existence zbytečná“. Mýlil se jen v tom, že to chápal jako důvod si zoufat. Jenže ve skutečnosti k zoufalství vede právě předpoklad, že existence musí mít hodnotu a musí se ospravedlňovat. Toto přesvědčení je pak základem hluboce anti-životní rovnice, kterou poměřujeme všechno, podle které si existovat zaslouží jen to, co má prokazatelně hodnotu.
Život totiž ve skutečnosti žádný skrytý smyl nemá – alespoň ne takový, který by se dal změřit a obhájit. Podobně se to má se vším, co je na životě nejlepší: hodnotu svého uměleckého počínání a svých tužeb můžeme dokazovat, jak chceme, ale v posledku nám na nich záleží z důvodů, které se chladnému kalkulu vymykají. Ty, co obdivujeme si nevybíráme, protože víme, že jsou užiteční, protože jsme je podrobili kritice a zjistili tak, jestli zapadají do našich představ o našem životě. Ani umělecká díla, ke kterým se vztahujeme – knihy a hudbu, komiksy a filmy (které jako Dendži „do smrti nezapomeneme“) – si nevybíráme na základě puntičkářsky vedených seznamů objektivních hodnotících kritérií, nebo protože nás přesvědčila drsná logika prodeje čísel. Snažit se o pochopení toho, co nás přitahuje, lze jen s odstupem času a pak své sklony pak sice můžeme racionalizovat – abychom jiným mohli lépe vysvětlit, co a proč si získalo náš obdiv – toto konání je však z podstaty marné a sebedestruktivní. Zrodilo se totiž z našeho strachu, že věci bez zřejmého účelu a bez hodnoty je třeba hájit.
Fudžimoto nejen chápe marnost takových snah, ale čtenářstvo nutí, aby je procítilo v tak záměrně a nesmyslně kýčovitém díle, jako je Chainsaw Man. Není to překvapivé, pokud pochopíme, že lepší způsob, jak tuto pravdu zprostředkovat, neexistuje. Vyhnout se snaze dokazovat hodnotu těch, které systém odvrhl, může jen příběh, který vystavěli ti, kolem kterých se točí a kterým je určen. Příběh, jehož autor zachytí něco z té radosti, která postavení vyvrhelů provází; příběh, který nedbá na svazující pravidla dobrých mravů a morálky. Jedině příběh, který se vyžívá se ve vlastní pomíjivosti a je divoce sebestředný a oslavný, může zasadit tak velkou ránu.
Možná, že mají pravdu ti, kdo si jako Makima myslí, že na světě je všeho příliš a že by nám prospěla masová čistka. Možná, že po eliminování lidí a umění, které máme rádi, by planeta mohla být efektivnější, vyladěnější a krásnější. Možná, že ti, kdo nás jako Dendžiho bezejmenní nepřátelé, varují, že „otupělé buňky způsobují menší pocity štěstí“, jsou přezíraví oprávněně. Možná má pravdu Ōtomo. Možná, že všechno, co nás v životě rozesměje nebo přivádí k pláči, nakonec dopadne na h*vno. Ale podle mě to je v pohodě. Já mám ho*na rád.
Mám rád sra*ky.
