Matcha místo skinny bitch a party, ze které se nemusíš dávat dohromady. Co je soft clubbing?
The party is officially over. Video z instagramového účtu SubwayTakes, ve kterém Yung Lean – dříve ostrý undergroundový rapper – nabádá ke střízlivosti, se stalo virálním. Keli Holiday v rozhovoru pro TripleJ tvrdí, že café raves jsou prosté jakékoli kultury a připomínají produkt ChatGPT ve fyzickém světě; Eugene Healy je popisuje jako kapitalistický psyop. Nové, jemnější formy tanečních akcí nicméně získávají na čím dál větší popularitě. Jak tomu porozumět?
Světla, mlha, BPM – z Detroitu až do Berlína
Dnešní klubová kultura má mnoho barev a podob. Málokoho překvapí, když se na line-upu páteční party objeví žánry jako je minimal techno, dub house nebo hyperglitch. Tato zdánlivě samovolně žijící a těžko uchopitelná subkultura však má kořeny, které prorůstají hned do několika oblastí světové historie. Navzdory dnešní žánrové rozmanitosti se hudební původ klubového zvuku dá vystopovat do několika málo žánrů: na počátku všeho bylo techno a house.
Když se řekne techno, leckdo si vybaví Berlín. Kluby jako Tresor, Kitkat nebo Berghain se staly notoricky známými po celém světě. Tamní klubová scéna je tak významná, že ji loni Německo přidalo na svůj seznam národního kulturního dědictví. Berlín však není rodištěm tohoto žánru –v tehdy ještě zdí rozděleném městě v osmdesátých letech se zabydlel jako subverzivní západní vliv. První undergroundové akce se konaly skutečně pod zemí – v suterénech obchodních center, v opuštěných lokalitách s minimální infrastrukturou. Bez QR kódů u vstupu, laserových světel a profesionálních soundsystémů: tohle byla DIY scéna, tedy prostor tvořený komunitou, pro komunitu a ze zdrojů, které byly tehdy dostupné. Záchytné body: těžká basová linka, repetitivní industriální hudba, tma a všemožné drogy. Jenže stejně jako mnoho dalších hudebních a kulturních jevů, kterými se západní svět rád pyšní, i techno pochází z černošských komunit.
Jeho skutečným rodným městem je americký Detroit. V semiperiferii, která v osmdesátých letech zažívala industriální přerod, se začal rodit experimentální zvuk. Dnes je techno kulturní měnou, kterou se nebojí používat ani popové hvězdy, ale jeho původní povaha má s trendem nebo hashtagem pramálo společného. Šlo o formu uměleckého osvobození, o projev rezistence. Nejzáslužnější jména původní techno scény (možná jste slyšeli o umělcích, jako je Juan Atkins, Derrick May, nebo Kevin Saunderson) patří zpravidla těm, kteří pocházejí ze segregovaných sfér společnosti: z černošských skupin v mnohdy rasistických Spojených státech, chudoby, opravdových ghett. To, co tehdejší komunitě spíše ubližovalo – tedy těžká industrializace a gentrifikace –, se ale pro vynalézavé mladé lidi ukázalo být zdrojem inspirace. V garážích, opuštěných fabrikách a sklepech Detroitu se zrodily jedinečné akce s futuristickým zvukem a takřka sci-fi estetikou. Elektronický zvuk s příměsí tradičních etnických rytmů vytvořily atmosféru tak podmanivou, že si ji zanedlouho zamiloval celý svět.
DJs z Detroitu byli sice už tehdy zváni na prestižní akce do západního Berlína, ale na domovské scéně zůstalo techno ještě několik let v undergroundu. Vzhledem k povaze těch, kteří ho prosadili a tvořili, čelily techno parties nejen kritice a obavám z řad „spořádané veřejnosti“, ale i častým a mnohdy násilným vpádům detroitské policie. Jinými slovy: zatímco v Detroitu šlo o boj a rebelství proti útlaku rigidního systému minimálně stejnou měrou jako o podmanivý nový zvuk, do zbytku světa se mnohem rychleji rozšířil spíše zvuk než jeho poselství. Z experimentálního zvukového organismu se v devadesátých letech pomalu stává jakási nová vlna, která už mnohem více cílí na estetiku, performance a později i komerci. Berlínská Love Parade roku 1996 v ulicích přivítala více než jeden a půl milionu ravers, Berghain je dnes extrémně výdělečná turistická atrakce.
Podobný příběh jako techno měl i druhý žánr, který dnešní klubovou kulturu formoval – house. I ten má svůj původ ve Spojených státech. Tentokrát šlo o Chicago, kde místní černošské komunity začaly spojovat rytmy tehdy populárního diska, elektronickou hudbu a soulové, často taktéž etnické melodie. Takto vzniklý žánr získal jméno house podle legendárního klubu Warehouse, kde jej hráli a popularizovali legendární Frankie Knuckles, Larry Hurd nebo Marshal Jefferson. Záchytné body: čtyřčtvrťový takt, táhlé a „snové“ melodické linky, syntezátory jako bicí. Některé zdroje tvrdí, že house je nejen souběžnou tendencí, ale dokonce předchůdcem techna. Když se z Chicaga začal šířit do New Yorku a zbytku světa, nevyhnul se ani Detroitu, kde se pak s technem přirozeně začal míchat. Žánry jako acid house, deep house nebo právě tech house tak nejsou post-mileniální novinkou: byly tu dřív, než se mnozí ze současných ravers vůbec narodili. Když ale dnes posloucháme legendární DJ sety z Boiler Roomu a streamujeme hvězdné producenty, jako je Fred Again nebo Richie Hawtin, nedopouštíme se tak trochu my sami jistého zjednodušení něčeho, co původně mělo velký přesah?
Osudy dnešních party míst
Blogger Denz1000 ve svém videu „Café Raves Need To Be Stopped“ říká (nejspíš s kapkou nadsázky), že zásadním mezníkem pro vývoj klubové kultury byl právě set hudebníka Fred Again na platformě Boiler Room z roku 2022. Tento taneční mix, který má téměř 50 milionů zhlédnutí, je sice jen fragmentem rozmanité mozaiky vývoje klubové hudby, ale nese s sebou přece jen několik zajímavých prvků, které mají přesah i do širšího celku současné hudební a taneční zkušenosti.
Léta pandemie covidu-19 byla transformativní nejen pro kluby, které se musely naučit přežívat za zcela nových podmínek, ale i pro širší populaci. Lidé, kteří byli dříve zvyklí trávit čas v klubech, u živé hudby a venku, se museli naučit svou vášeň pro hudbu přizpůsobit karanténám. Velká část hudebního světa se přesunula online. Spolu s tím došlo k velké popularizaci klubové kultury právě na sociálních sítích: dnes má tisíce vlastních hashtagů, vznikají obchody specializované na oblečení pro ravers (kožené spodní prádlo a řetězy) nebo vzpomeňme album brat od Charli XCX o zkušenosti holky z klubového parketu, které bylo jedním z největších hitů minulého léta. Spolu se změnami v rozvržení, které tyto roky přinesly – větší tendence nechávat DJe hrát uprostřed klubu, nikoli v rohu nebo u stěny, nebo obecná stylizace do konkrétních populárních estetik – se proměnila i povaha návštěvníků klubů.
S čím dál větším důrazem na zdravý životní styl a s rostoucí popularitou střízlivosti se celonoční tanec v zakouřeném sklepě – často na koktejlu několika různých látek – stává čím dál méně lákavou představou pro velkou část ravers. Nelze si nevšimnout trendů, jako je clean eating, yoga a pilates, matcha místo kafe, nebo všeobecná vášeň pro posilky a seberozvoj. To je takřka opak „tradiční“ rave kultury. Zároveň dnes lidé dnes pracují více, než kdy dříve, a mnohdy jim tak na celonoční řádění (doslovný překlad slova „raving“) zkrátka nezbývá energie. Jeden z mých klubových přátel – říkejme mu třeba Erik – mi v konverzaci o tom, proč by dnes už na tradiční party spíš nešel, říká: „Některé současné parties mi připomínají skupiny, které jsem vídal, když jsem ještě tancoval street dance. Je to trochu performance, snaha se vyhranit. V těchto místech nejde o citlivost a laskavost, ale o image – důležité je vypadat cool. Je to podle mě dost diskriminační – ten tlak na drahé oblečení, konkrétní styl a chování. Možná i proto bych sám sebe vlastně nepopsal jako ravera, protože na ty opravdové hardcore akce moc nechodím, nevyhovuje mi to. Taky je to dnes dost náročné i finančně. Tři stovky na vstupu, tři stovky na baru… chudí lidé dnes do klubů asi už spíš nechodí.“
Nejsou to ale jen ravers, koho měnící se charakter klubové kultury a sociálně ekonomická situace ovlivňuje. I pro kluby, které jsou základními útočišti a domovy těchto komunit a žánrů, bývá čím dál těžší si v hyper-saturovaném kulturním světě ovlivněném instagramovými trendy, ekonomickou recesí a všeobecným nedostatkem zdrojů udržet své místo. Vzpomínám na svou konverzaci s člověkem – říkejme mu třeba Tadeáš –, který je spolumajitelem jednoho z nejikoničtějších pražských klubů.
„Lidi chodí čím dál méně, je to čím dál horší“, říkal mi. „Provozovat klub v téhle době je strašně těžké, myslím, že se to musí do jisté míry dělat srdcem. Na to, aby se akce vyplatila, by mělo přijít alespoň 300 lidí, ale to se teď stává čím dál méně, zejména u experimentálnějších akcí. V hlavním proudu klubové hudby teď cítím důraz na rychlé a ostré žánry, hard techno rozhodně slaví svůj návrat – možná to souvisí s jeho popularitou v médiích. Možná ale, že za menší návštěvností experimentální elektroniky a různorodých klubových akcí částečně skutečně stojí přesun jejich demografie do kaváren a barů. Sice si můžeme zkusit nalhávat, že drogy a alkohol nejsou dominantou té naší klubové kultury, ale pravda je taková, že je to její součástí, která si vždy vybere svou daň. Vnímám v tom i nějakou generační obrodu – ti, co svá divoká léta trávili za covidu na Discordu, už nemají takové nutkání socializovat se na party. Vidím větší důraz na životní styl, na pracovní produktivitu a důležitost šetření peněz. Možná je ale taky pravda, že se teď lidi obecně stýkají méně než dříve, a udržování komunit je prostě čím dál těžší. Možná je to překvapivé, ale já sám na technu nevyrůstal, dokonce jsem jím dřív opovrhoval – chodíval jsem spíš na hardcorové, drum a jungle akce do Crossu, ale teď mi techno přirostlo k srdci. Ačkoli nám na autenticitě a zachování jádra záleží, snažíme se být i přístupní – děláme experimentálnější akce, zveme i jemnější publikum. Myslím, že tahle diverzita je potřeba.“
Soft clubbing: urážka techna, nebo vítaný příslib inkluzivity?
Z řad návštěvnictva undergroundových raves, některých umělců a umělkyň i samotných klubů se vůči kulturnímu přerodu vstříc jemnějším akcím často ozývá kritika. Z velké části jsou tyto obavy podmíněné právě strachem ze ztráty autenticity, onoho komunitně osvobozujícího ducha, které taneční kluby po desetiletí představovaly. S globalizací světa – masivně umocněnou sociálními sítěmi a neoliberální ekonomikou, která komodifikuje nové a nové oblasti lidského života – přišla nevyhnutelně i vyšší komercializace klubů a elektronické hudby. Tvůrčí a experimentální tendence slábnou, protože klubová kultura čím dál víc podléhá komodifikaci trendů a snaze stát se co nejlepším produktem. Tento střet mezi původními ideály a současným vývojem je patrný například u Boiler Roomu, jedné z nejvýznamnějších platforem elektronické taneční hudby. Ta v poslední době čelí kritice kvůli změně vlastnické struktury a jejím investicím do izraelských firem, které působí na okupovaných palestinských územích. Přestože Boiler Room svou hodnotovou nezávislost veřejně brání, raveová komunita kontroverzní vazby kritizuje.
„Pokud někdo říká, že raves nejsou politické, tak vůbec neví, o čem mluví“, říká Ali, který pracuje jako DJ a klubový manager. „Netančíme jen kvůli hudbě a zábavě, tančíme za svoji svobodu – za černošské komunity, které v osmnáctém století používaly tanec jako nástroj povstání proti útlaku koloniálních pánů, tančíme ve vzpomínce na stonewallské protesty, ve kterých tanec osvobozoval queer komunitu v ulicích. Tanec pro nás není jen eskapismus – tančíme, protože někdo jiný kdysi riskoval všechno, abychom my dnes stále tato místa mohli mít. Nesmíme zapomenout, kde to všechno začalo. Elektronická hudba a tanec byly vždy záležitostmi komunity.“ Ruku v ruce s raverstvím tak jde kromě vlastního prožitku také vnímání pozadí a kontextu klubu.
Je ale možné, že potřeba zachování autenticity není s poptávkou přístupnějších akcí hodnotově v rozporu. Ačkoli totiž může mnoho nově vznikajících tanečních akcí v kavárnách, ateliérech a yoga studiích být jen projevem snahy vydělat na trendu a aktuální kulturní poptávce, samotný charakter takových akcí – respektive jejich jemnost, nový vizuál a snáze stravitelný zvuk –, ještě nemusí svědčit o zradě autenticity. Možná, že právě ona modifikace prostředí, která námi milované akce zpřístupňuje širšímu spektru lidí, je nakonec také péčí o komunitu a něčím, co klubové kultuře pomůže nejen přežívat, ale i kvést. Vzpomínám na rozhovor s Erikem, který mi v mnohém pomohl vidět za hranice vlastního jemně arogantního předsudku.
„Myslím si, že autenticita nemusí znamenat hardcore,“ řekl mi. „Pro mě je autenticita o upřímnosti k tomu, co dělám –věřím, že lze být autentický k industrial techno tradici, ale i k současným odnožím jeho vlivu. Tahle pluralita proudů tu mimochodem byla vždycky – i v minulém století existovaly krom těch nejproslavenějších tanečních parties i alternativní akce a kolektivy. Ty kolektivy mi dnes mimochodem přijdou jako nejzásadnější prvek – všímám si, že lidi (mně nevyjímaje) hodně chodí na akce na základě asociace s konkrétním kolektivem, v tom třeba stále vidím komunitní aspekt. Líbí se mi, když akce nejsou o tom být co nejvíc edgy, ale spíše o tom být spolu a s hudbou. Kluby umí být přehlcující, ale mám moc rád parties v lese, v ateliéru nebo u kafe. Přijde mi ale strašně důležité, abychom si mohli vyzkoušet všechno – od mainstreamu po alternativu –, a najít tak svou vlastní raverskou osobnost. Můj ideální event by měl poslechovou nebo klidně ambientní hudbu a byl by venku, ideálně třeba celé odpoledne, ale ne až do noci. A ne moc nahlas.“
This content was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
