RP uvádí: Bohumil Kvaček
Bohumil Kvaček (* 2010) pochází z Vysočiny, píše a performuje slam poetry. Nejšťastnější je na prknech, která znamenají svět a kde s lidmi může sdílet svoje texty a myšlenky.
„Miluju a slamuju. Moje oblíbená činost je pití kávy s poezií v ruce. Mám rád trapné vtipy a krávy. Jsem snad budoucí student gymnázia.“
Pomíjivost
u nás na vesnici je někdy takové ticho, že začínám bezdůvodně křičet do tmy, abych se nezbláznil
jediné, co slyším, je prázdný zvuk televize a praskání dřeva
kdejaká sleva hlásí se v rozhlase
a v mém hlase není slov
čas v mojí rodné vísce neutíká o závod, ale stojí o holi
slepice zobou
kohouti kokrhají
v mojí rodné vsi nikdo nic neutají
moje vesnice smrdí kravínem a vlastenectvím v krvi
rodíme proto, abychom zabili, vykuchali a snědli
každý rok mi krev sviní připomene, jak je život pomíjivý
v zeleném domě televize hraje
vedlejší město spí
venku pár hříchů, nikdo se je nedoví
každý můj domov je pomíjivý
chvilková zkušenost
jako filmy na v noci zapnuté televizi
jako pohádky na dobrou noc
i zvířata jsou pomíjivá
jako člověk si zvykám, že věci a bytosti odcházejí
nechci, aby můj pes odešel
mám konec na dlani
a tak stojím ve dveřích
a vlastním tělem bráním milovaným v úniku
líbí se mi kluci
z biologického hlediska jsem zbytečný
a v mojí rodné vsi jsem jen další drb mezi ústy místních
a jen další stín mezi světly pouličních lamp
gramofon u babičky se rozbil a přestal hrát
pomíjivost mě děsí víc jak smrt
stojím na prknech, která znamenají svět:
slam je domovem
rodina je domovem
mazlíčci jsou domovem
jít s kamarády ven je domovem
můj domov je pomíjivý
to protože je v lidech
a já nedokážu říct, že jednou budu připraven, až budou muset odejít
tak v zeleném domě nechal jsem televizi hrát
Bezmoc
bezmoc je cizí zem
bezmoc je vzdálená galaxie
bezmoc je noc, odvrácená ke dni na druhé straně zeměkoule
a přesto nás od sebe dělí jen:
jedna červí díra
panická ataka
psychofarmaka
a debilní kec mojí mámy
mé rty se hýbou do rytmu tvého dechu
mé ruce se hýbou do rytmu tvých vln
mé srdce ústí do tvého těla
bezmoc je cizí zem
bezmoc je konečná zastávka metra na ulici bez příjmu
bezmoc je porucha příjmu potravy
a díra v hrudi
každý ostrý hrot v našem domě jsem pro jistotu zbrousil
nevadí?
v minulosti se mi stalo, že se mi z řek stala vádí
v minulosti se mi stalo, že moje delta už neměla kam ústit
bezmoc je cizí zem
bezmoc je nevědět, jestli odejdeš
teď
nebo jindy
bezmoc je posledních pár vět před koncem
jednou jsi mi řekl:
že na to, kolik mám problémů, mám lehkou hlavu
že na to, jak v tom všem plavu, mám lehkou hlavu
že na to, jak je veliká, mám lehkou hlavu
že ji položenou na svém rameni skoro necítíš
možná proto jsem zbrousil všechny ostré hrany našeho života
nechci, abys cítil moji tíhu
svoboda ustoupila
mé srdce bezvládně plave v tvém těle
Revoluce pod trny
ruští vojáci přestali střílet
jaderné zbraně pohřbili jsme pod růže
a nechali je spát
volební plakáty nechali jsme viset
vesnické rozhlasy hlásí mír
a konspirátoři bourají facebooková vlákna
stejně jako Američané americké zdi
všechny násilné osoby jsme poslali za mříže
na pranýře jsme poslali hříchy všech světových vládců našich zemí
a na všech územích jsme vyvěsili duhové vlajky
na ostatky našich milovaných jsme zasadili růže
a nechali je spát
ráno se probouzím do ticha hlasitějšího, než nekompromisní střelba zbraní
válka působí magnetickou silou a z nás se stává její protipól
schovám se v posteli, kde býval svět neměnný
ale dnes něha nese podobu vojáků s přilbou
a válčí s klidem mojí mysli
zvelebili jsme
a odnaučili se spát na trní
ale pod ním
vykvetla v tobě růže a nechala tě spát
aurora změnila barvu a vydala se světlu
svatební oltář se nám stal osudným
náš strach vykvetl v nenávist a pase se na naší lásce
myslíš, že válka počká do zítra?
myslíš, že konflikt nabere konce?
