Mokřady
Přinášíme překlad povídky původem australského autora, který ve svých textech zkoumá krajinu východní Evropy. Stejně jako koryta řek, která popisuje, i jeho dílo se klikatí mezi snad až fotografickou poetičností a opatrným sociálním realismem – v jeho podobenstvích se potkává umanutý zájem o přírodu s tajuplnou životní silou i ryze lidský existencialismus, kterým probublávají touhy, jevy ze světa mimo běžný život a fascinace silami, jež nás jako jednotlivce přesahují.
Přeložila Nela Pietrová. Interpunkci ponecháváme v podobě věrné originálu z autorovy povídkové sbírky Stray, která vyšla v roce 2024.
napsáno v létě 2017, publikováno na webu Expat Press, leden 2021
Vrhnul jsem se do nejdelší delty, jakou jsem byl s to najít. Vylil jsem se do starověké splaveniny a vesloval až k neúplné říši končin. Byl jsem znaven, neměl nic, s čím bych mohl zakotvit. Udělal jsem tedy jedinou rozumnou věc – sesul se v bažině, v meandrujících uličkách mezi rákosím, do slin delty. Jako by všechno bylo nakloněno toulkám tak vzdálenými končinami, a přece se mi nedaří rozklíčovat, co je podstatou tohoto proudu, kromě jeho zoufalství. Je to jako dát všanc tajemství semen i znalost toho, jak sklízet a pečovat o klíčky … bolestně, pomalu vtékám do protínajících se protínajících se kanálů delty… ještě víc se ztrácím v kroutících se uličkách vesnice těsně sousedící s močálem. Sotva jsem schopen vybafnout hlásku, při pohledu na to procesí zjevující se na obzoru se mi však jistojistě rozskočí hrdlo, jako by se měla zrodit dušením. Nebo odejít jinam. Někde, kde můžu pít z mokřadů nebo se jimi dokonce stát. Vypít je, vychrlit do meandrujících vesnických uliček a vynulovat to polykání pilulek shrbený ve sprše, s plastovými sáčky na hlavě. Schoulit se v soustředné spleti rákosí. Bažina je špinavá a vzduch hustý
zrcadlo odráží mé přestrojení – nedokážu ve správné společnosti vydat ten správný zvuk. Punčochy s lupénkou obepínající nohy / zelené chloupky na páteři / řiť, pouhá dírka po vpichu. Dávno mrtev, avšak svobodný? Pod pasem kapsy plné bláta; tisíce farmářů plavou v moři medu o velikosti delty. Čas – neutuchající lomoz, nutkavé křivení, které hnije – jehly penetrující ušní maz. Jakékoliv „doma“ se zdá znovu a znovu cizí a prokleté, až nesnesitelné, dávno skončené znovu procitnutá. Bažinu pro dnešek každopádně uzavřu a na spánku ucítím pulz. Pozoruju kostru, staženou z kůže úhoři a ptáky, jak se potápí v rákosí. Jazyk nespatřených, daleko v deltě, mokřadech, průhledu na melancholický lák, posmrtném životě vidin. Probouzím se s uvolněnými dráty v lebce. První ranní světlo se vkrádá dovnitř, zatímco ležíme v mrákotách … omráčení až do dlouhých odpolední strávených pozorováním hmyzích pupků … sedíme, zahníváme. A přece se nám tak jako tak ukázala nová polokoule, která podle všeho… „obchoduje se surovinami. Jde po všem, co číhá za hranicemi myšlení,“ slyším říkat Trosku, jehož domovem jsou mokřady. Paprsky světla se přelévají přes rákosí
banda kreténů z delty přichází s dechovým orchestrem, který diriguje Kněžka se stehny velikosti Konga. Učí nás taneční kroky. S Troskou jsme klopýtavým stepem uvedeni do mokřadní vesnice. Roztaženým koženým praporcem se protáhne Biskup a začne šeptat: „nemusíš se kvůli tomu chovat jako kokot. Nemusíš všechen ten křesťanský kompost sežrat i s navijákem, poddat se vlastním kozomrdským přípravám a chovat se kvůli tomu všemu jak pitomej idiot.“ Okatý Nahý kluk hladí useň, okouzlen dírou, která se vytvořila, civí do ní
ohýnek v kokonu – divoké boky noci, scvrklý penis na hřbetě ruky – míchám bažinu dokud nezrůžoví a nepromění se v kůži. Kreténi mě promění v toho nejlepšího dodavatele intrik a drobnůstek… predátoři ve všech čtyřech koutech, kořist v pátém… zažívání přírody, která překypuje studem, prázdná a němá. Oslňující delta zaneřáděná minerály. Měsíc valící se přes slunce vydechuje mapu hvězd a uhlíku. Celou rokli rozštěpil orlí výkřik. Odkašlu si a hleny vyplivnu na zem. Delta se řine do trhlin, ke studni uprostřed vody… síťoví mokřadu a snu; moje myšlenky se rozlévají, dokud mě Nahý kluk neplácne přes zátylek
pečeť k závěru dávno zapomenutého života, spolu s klíči k jeho převyprávění. Veselou fanfáru zahraje jenom hvízdající rákosí, nastává příliv, a pak odliv. Otisky nohou a tlapek v hnoji jsou jaksi vidět i přes začínající záplavy. Mokřady pohlcuje nabíhající úžina. Než močál přeteče, vidím svoje tělo viset ve studni
dál mizím do nepřítomnosti, z povodí do povodí, napůl zhroucený kloktám v dalším mokřadu po cestě. Pohlcen tekutým ozonem, pověšen na slunci, smrti napospas
---
