RP uvádí: Anežka Waneková
Anežka Waneková (*2007) od mala vyrůstala v uměleckém prostředí a její okolí je pro ni velkou inspirací v tvorbě. Témata v jejich textech a básních jsou většinou spojené s přechodem do dospělosti, které nedávno dovršila, s nostalgií a zkrátka s pozorováním jejího dosavadního života.
***
Ruce mám rozklepané, chvěje se mi nitro a snažím
se pod tíhou na hrudi, která mi tlačí na srdce jako
kámen, dýchat. Hlava se mi motá a snažím se
nevzpomínat na minulou noc, kdy jsem ze sebe
opět odhalila víc než jsem chtěla, než jsem měla.
Říkali nám přece, že se nehodí nahlas křičet, tančit
nesvázaně, bláznivě a nekontrolovatelně. Říkali, že
nemáme své obavy svěřovat člověku na potkání,
ale já si nemůžu pomoci. Dny mi
před očima jdou v zástupu, mají černé taláry,
skloněné hlavy a prší. Vypadá to jako na pohřbu,
tam se chystám příští týden.
***
kdybych
usnula a už se nevzbudila
a každý by mi přinesl růži, jako bych tu byla
alespoň lilii nebo karafiát
alespoň něco co připomíná esenci života
růst a uvadání
***
umělé trávníky, umělá slova
umělé květiny
umělé tělo
***
pozor, stůj rovně, klekni na kolena
lehni na zem
buď sterilní jak ubrus ve sborovně
buď ovce, buď vlk
buď to co to řekneme že budeš
nestůj moc na špičkách
a nenatahuj krk
teď bude slunce a pak spustíme déšť
voda se rozlije
a zaplaví kraj
a než to člověk stihne vyždímat
bude mu vysvětleno
že se nemá na duši příliš upínat
že kde březový háj tančíval s větrem
bude fabrika a další stanice s metrem
a obchod a aspoň jedna bytovka
teď budeš růst a pak hnít
a když z tebe něco zbude
na podzim tě sklidíme
***
každý den je stejný
pochmurné ráno, mlha a zima
sezení ve škole
poslouchání prázdných řečí
řešení politiky, jak je špatné klima
a kdo z nás se nejdřív zmenší
tím neustálým tlukotem kladiva do hlavy
zabijou nás do země
rozemelou, užijou do kávy
podupou, umlčí, zapletou
pak se budeme hádat jestli je Země planetou
je to peklo, ale nejsou tu výhně
je chlad a je nerudno
na dno už všichni dávno spadli
v noci pádly
ubili představivost
pak šli domů a koukali do stěn
dost těch pochodní co vypalují most
přes řeku smutku, touhy a nečinnosti
vzdělaní lidé
koukali do stropů
lámali si kosti
ale hlavně přeci bez krutosti
reálně: všechno je na nic
koukám do tmy
koukám na sebe
koukám do DNA, do své temnoty
a jednou se zblázním
chci ticho a klid
a aby lid
byl zase lidský
