RP uvádí: Štěpán Staněk
Štěpán Staněk (* 1985) pochází z Kladna. Píše krátké prózy, ve kterých se střídá každodennost s temnějšími motivy. Je spoluautorem komiksů Jedna denně a Jeden kus (textová část), vytvořených ve spolupráci s ilustrátorem Tomášem Strnadem. Kromě psaní tráví čas s rodinou a v přírodě. Věnuje se také tréninku stylu Lok Yiu Wing Chun.
Tři svislé křížky
Myslel jsem, že můj otec je mrtvý.
Tak se to doma říkalo.
Na letní grilovačce u sestřenky se její muž zeptal:
„A vy jste se smířili s tím, že už nežije? Nikdy jste ho nehledali?“
Druhý den jsem na Facebooku zadal jeho jméno.
Vyskočilo jich několik.
Hned první měl pár společných přátel.
Chvíli jsem na tu fotku jen koukal.
Rozklikl jsem profil.
Nevypadal tak, jak jsem si ho pamatoval. Byl o dost starší a chybělo mu pár zubů. Ale byl mu podobný.
Po chvíli přemýšlení jsem napsal zprávu:
Dobrý den. Asi to bude znít divně, ale začal jsem po mnoha letech hledat svého otce, o kterém jsem myslel, že už nežije, a teď se ukázalo, že to možná není tak úplně pravda... a vy jste mu docela podobný. Jenom se snažím dopátrat pravdy, přidávat si mě nemusíte. Jen případně odepište.
Druhý den přišla odpověď:
zpravy jsem si precetl pochazis z kladna
kouknout jsem natve pratele a vypada ze jsme se nasli mas brachu davida
Srdce se mi rozbušilo.
Zavolali jsme si.
Napadlo mě, že je to třeba jen někdo, kdo chce využít situace a vytáhnout ze mě peníze.
Ale věděl věci, které by nikdo jiný vědět nemohl.
Nechtělo se mi tomu uvěřit.
Byl to on.
Bratrovi jsem o tom řekl jako prvnímu.
Pamatuju si první větu, když se s ním brácha spojil.
„Tati, ty žiješ?“
Dál už jsem to neslyšel. Bratr se vzdaloval. Jeho hlas zastřely slzy.
jsem stastnej ze jsem s vami mluvil obrecel jsem to dekuji
Já taky, tati. Nevěřil jsem, že se tohle někdy stane.
Následně jsme to řekli jeho sestře, dědovi i naší mámě.
Jeho sestra chvíli mlčela.
Pak vstala a nalila si panáka.
Děda seděl potichu a jen poslouchal.
Máma to obrečela.
Od té doby jsme si volali skoro každý den přes WhatsApp.
posli mi fotky rodiny prosim
A tak jsem mu je posílal.
Z dovolených.
Všechno, co prošvihl.
Natáčel jsem mu celý byt nebo výhled z okna.
On nám na oplátku posílal fotky karavanu a okolí.
Na jedné byla silnice a v dálce kostel.
Na jiné černobílé dlaždice, kus dveří a přímotop.
Pak napsal:
telefon neni muj pritel a nemam tu nikoho
Když jsem mu poslal fotku jeho otce s mým synem, napsal:
Mozna se s nim setkam.
Možná jo :), odpověděl jsem.
Psával, že když zrovna nejezdí auta nebo nerozbíjí kamínky na štěrk, zajede si na pláž. Nebo za Svenem.
Vyprávěl, co celé ty roky dělal.
Moc toho nebylo.
Při hovorech se mu někdy motal jazyk. Kdyby mikrofon přenášel pachy, věděl jsem, co bych cítil.
Na displeji byl jeho obličej až moc blízko. Viděl jsem i chloupky v uších.
Radši jsem se díval vedle.
Za ním střešní okénko karavanu.
„Není můj,“ řekl nám jednou.
Jindy seděl na gauči před ním.
Za zády ruční myčka aut, kde pracoval.
Ukázalo se, že důvod jeho odchodu nezmizel.
Alkohol.
Během videohovoru mi od bratra přišla zpráva. „Vidíš to?“
Viděl jsem.
Jednu neděli jsme měli domluvený videohovor, ale nezavolali jsme.
„Neozvali jste se,“ napsal nám.
Napsal jsem mu:
Tati, přijeli jsme odpoledne po osmi dnech na Šumavě. Unavení. Hafo prádla. Doma bordel, nic uvařeno. Tak jsme se neozvali.
Ty ses neozval dvacet let.
Tak se mi moc nelíbí, že do nás rejpeš. Mohl jsi napsat. Rád bych ti odepsal, ale pokaždý nemám čas nebo rozpoložení volat.
Pak jsme si napsali omluvu.
Naše každodenní hovory začaly řídnout.
Někdy jsme se vymluvili a hovor ukončili dřív.
Zmizela i chuť letět do Anglie za ním, nebo aby přijel sem.
Do toho covid všechno ještě zbrzdil.
„Co by tu dělal?"
„O čem bychom si tam s ním povídali? Nechal nás tady.“
Tak zůstalo jen u hovorů a sem tam balíček.
Jeden se ztratil a našel se až po roce.
Kromě fotek a koření v něm byly i romadúry, jeho oblíbené sýry.
Když mi jednou zavolal, těšil jsem se na společný videohovor s bratrem a že mu zase ukážu syna. Na druhé straně ale zazněl jen jeho opilý hlas.
Začal si ze mě utahovat, že v brýlích vypadám jako doktor.
Po chvíli jsem hovor ukončil a jen seděl a koukal před sebe.
Jednou večer mi volal znovu, ale neměl jsem chuť s ním mluvit.
Jen jsem ztlumil zvuk. Telefon položil z dohledu.
Ani druhý den jsem mu to nezvedl.
Ozval jsem se až o několik dní později.
Ale nedovolal se.
Další dny taky ne.
Zkusil jsem jeho kamaráda Svena. Nic nevěděl.
Na Facebooku jsem našel syna majitele myčky.
Napsal mi, že ho jeho otec našel v karavanu před dvěma týdny.
Srdeční infarkt.
Snad to bylo rychlé.
Občas sám sebe přesvědčuju, že ten zmeškaný hovor nebyl poslední.
Ten pocit, že byl, ale zůstává.
Změnilo by se něco, kdybych ten hovor tenkrát zvedl?
Nevím.
Myslel jsem, že je to dávno za mnou.
Nebylo.
Jsou dny, kdy si říkám, že jsem to měl vzít. Letět tam. Trvat na tom, aby se vrátil.
Pak si zase říkám, že to on nás tady všechny nechal.
Nakonec jsme se s bratrem domluvili a vydali se do Anglie.
Položili jsme svíčky a tátovu fotku na jeho neoznačený hrob v Hawkingu.
„Nemá ani náhrobní kámen,“ zašeptal bratr.
Jen kus betonu a v něm vyryté tři svislé křížky.
Vysypal jsem tam i hlínu z Maďarska, kterou jsem si jako malý uschoval do krabičky a celý život ji měl doma.
Několik minut jsme tam mlčky stáli.
V zádech jsme měli zapadající slunce, před sebou svoje vytáhlé stíny.
„Tak jdem,“ řekl bratr.
A šli jsme.
