Netěšte se na budoucnost

Chodívám každé úterý na besedu s přáteli
do jedné příjemné kavárny,
které říkají U mučedníků.
 
A protože toho dne také bylo úterý, seděl jsem tam.
Tentokrát jsem si pospíšil a kamarádi naopak se opozdili.
Byl jsem tedy u stolu sám a rozhlížel se po hostech.
 
Jeden z nich mne zaujal.
Úzkou tvář měl rámovánu upraveným vousem,
čelo přemýšlivé, pronikavé oči hluboké.
Ve tváři jakýsi stín.
Toho pána dosud jsem tam neviděl,
tak dal jsem se s ním do řeči.
 
„Jmenuji se Zachar Racek,
nikdy jste o mně neslyšel a není tomu divu.
Osud vrhnul mne v divné času proudy
a já toulal se po skrytých místech,“
pravil a jeho oči staly se melancholickými.“
 
„Vyprávějte,“
povzbuzoval jsem ho,
tuše popisy událostí neběžných.
 
A pan Racek nenechal se prosit a takto vyprávěl:
„Vlastně nestaly se ty fenomény z mého přičinění,
já byl vybrán nejspíš pouhou náhodou.
Netoužil jsem zažít, co jsem zažil,
nikdy jsem nechtěl vidět, co jsem viděl.
 
Toho dne procházel jsem se sadem
a čichal ke květům broskvoní,
sladké z té vůně omámení mne pohlcovalo,
pročež nevnímal jsem ničeho kolem sebe.
A tu náhle hrubě do mne vrazil jakýsi muž.
Myslel jsem, že také do květů svůj nos nořil
a že je tím tak zaujat, že si mne nevšiml,
když k novému květu chvatně běžel pro novou vůni.
Leč zdálo se, že nehledal rozkoše květů,
ale že ho jiná vášeň tak prudce kupředu hnala.
 
Omluvil se mi velmi zdvořile za ten šťouchanec,
obratně sňal z hlavy svůj vysoký klobouk,
odhalil lysou šešulku a představil se obřadně.
Maximilián Menschbrat-Zeitsprung,
student filozofie, horolog a chronolog.
Vyjevil jsem se mu též.
Zachar Racek, soukromník, básník a botanik z libosti.
 
Tak dali jsme se uprostřed sadu do řeči,
v níž ten chlapík často se smál nezvyklým trylkem.
Abychom stvrdili nové přátelství,
usedli jsme pod strom na černočervený pléd,
který on ze své brašny vylovil.
Také mne podaroval dobrým britským imperiálem,
voňavou směsí tabáků balkánských a tureckých.
 
Zábava plynula nenuceně, konverzace byla lehká.
Ze svých dýmek vypouštěli jsme mírný dým,
pozorovali mraky a smáli se jejich tvarům.
Když tu on zvážněl a položil mi otázku.
Zajímalo by vás zvědět,
jak toto místo bude vypadat dlouho po vaší smrti,
až zde nová pokolení budou své životy žít?
 
Nu, dosud mne sice nic takového nenapadlo,
ale když se zeptal, hned jsem pro takové zvědění zahořel.
Maximilián se usmál.
Dobrá, já vám toho dopřeji.
Pak z kapsy vyňal zvláštní věc.
Takovou jakoby krabičku, černou, velice tenkou,
snad mohlo by to být pouzdro na navštívenky.
Ale místo toho, aby ji otevřel a dal mi svoji kartičku,
ťukal na ni prstem a stalo se kouzlo.
 
Ta krabička se rozsvítila, zahrála divnou melodii.
Proto chvíli jsem si myslel,
že mne chce nějakou cizokrajnou hrací skříňkou pobavit,
ale on dál prstem po té věci přejížděl,
a pod prstem obrázky nějaké se mu objevovaly,
jako by nahlížel do křišťálové koule.
Možná byl to kouzelník.
 
Náhle se z nitra krabičky ozval hlas a Maximilián mu odpovídal.
Jako by uvnitř byl někdo schován.
To bylo velice divné.
Nakonec hlas v černé krabičce pravil – za dvě stě let.
Co se má stát za dvě stě let?
Zvolal jsem ze všeho nadmíru zmaten.
Tu on beze slov ze své brašny vyndal jakýsi papírový sáček,
na němž zřetelně četl jsem slovo „Bludice,“ prostým písmem tištěné,
nějakou pastilku z něj vylovil a vložil mi ji na jazyk.
 
Před očima uviděl jsem duhová kola,
v hlavě rozbzučel se mi roj a já cítil, jak padám.
Omdlel jsem.
Když jsem procitl, ze stromu květy na mne se snášely,
však tajemného známého nikde jsem neviděl.
Posadil jsem se a rozhlížel.
 
Město pod kopcem bylo jiné, než jaké známe dnes.
Bylo větší a vycházel z něj neustálý hluk.
Na obzoru spatřil jsem podivné vysoké budovy,
hranaté stavby mocnější než věže katedrál.
V hrůze jsem ustrnul, když spatřil jsem po obloze cosi letět.
Vysoko plul jakýsi stříbrný koráb podobný okřídlenému doutníku
a zanechával mezi mraky dlouhou stopu.
 
Šel jsem si ten divný svět prohlédnout.
Když blížil jsem se konce sadu,
potkal jsem skupinu lidí v divném odění.
Dva muži ve zvláštních lehkých fráčcích,
barev pestřejších než nejzářivější brokát.
Kalhoty měli volné, měkké se širokým lampasem,
Jako by si nějaký maršálek svou ozdobu našil na teplé spodky.
Na hlavách měli jakési čapky se štítky.
A dívka měla také kalhoty!
Obepínaly ji nemravně, jako by byla nahá.
A tihle hastroši dívali se na mě,
jako bych snad podivínem byl já.
 
Šel jsem dál a vše bylo ještě zvláštnější.
V ulicích jezdilo množství vozů, do nichž žádní koně nebyli zapřaženi.
Přesto pohybovaly se vpřed se značnou svižností.
Opatrně šel jsem podél zdi a vyhýbal se pohledům lidí,
jejichž nezvyklé zjevy mne tu vyděsily, tu bývaly by mě rozesmály.
 
Trvalo to vlastně jen chvíli,
ale to, co jsem tam viděl, nikdy již nedostanu z hlavy.
Prohlížel jsem si právě nějaký obchod
za jehož obrovskou skleněnou vitrínou
vyskládáno bylo neznámé mi zboží.
Nějaké přístroje byly to asi, však účel jejich zůstal mi utajen.
 
Najednou totiž, něco mne velmi zabolelo,
to jeden z tamních zjevů zákeřně udeřil mne do hlavy.
Upadl jsem na chodník a nemohl se hnout.
Já do mrákot jsem se propadal a v ústech cítil krev.
A teď jsem zase tady, ani nevím jak.
Jedno však vím jistě.
Nehleďte, příteli, s nadějí přes věky,
netěšte se na budoucnost.
Mně bez okolků dala po hubě.“