Chránit. Ale kdo, koho a před čím?

Černá díra 

V debatách o negativních dopadech internetu na společnost a naši budoucnost se právem zdůrazňují především tvrdá témata jako nárůst internetové kriminality skrze deep web, tedy síť existující mimo klasické vyhledávače, zneužívání osobních dat ke komerčním účelům velkými společnostmi, jako jsou Google, Alibaba nebo Facebook, hacking dat veřejných institucí i občanů, vojenské hybridní hrozby, ale také vliv kryptoměn na daňové úniky. Už méně se v českém prostředí mluví o tom, jak konkrétně internet zasahuje do života těm, kteří jsou online od pěti let. Kauzy, odehrávající se na těch nejviditelnějších místech sítě, si úřady přehazují mezi sebou jako horký brambor nebo je úplně ignorují. 

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odmítá řešit případy podněcování k šikaně na základních školách, pokud jsou jejich výsledkem videa uveřejněná na YouTube, byť se jedná o kampaň celoplošné rozhlasové stanice, jako tomu bylo u náctiletými oblíbeného Fajn Rádia na přelomu loňského roku. Policie ČR se nedokáže s předními odborníky na otázky internetové bezpečnosti shodnout, zda informováním o sebepoškozujících hrách typu Modrá velryba potírá skutečný zločin, nebo jen napomáhá šíření hoaxu a rizikovou situaci sama vyvolává. O tom, že se na teenagerech sledujících oblíbené youtubery a youtuberky snaží vydělat firmy prodávající přeslazené „bublinkové čaje“ a tvrdí přitom, že jsou bez cukru, neinformovala Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ale další youtuber. Nezájem veřejných institucí o internetový život náctiletých tak využívají i rychle vznikající marketingové agentury ve spolupráci s influencery a jejich největší hvězdy klidně zvou do televizního pořadu o YouTube své diváky, tedy jednoznačně děti, na akci viditelně sponzorovanou značkou tvrdého alkoholu.

Alespoň média se už na generační spor mezi rodiči a jejich technologicky vyspělejšími dětmi zaměřují. Teri Blitzen, blogerka roku 2014 – a mimochodem také jedna z nejkritizovanějších postav kauzy „bubble tea“ –, řekla v rozhovoru pro internetový projekt časopisu Forbes (sponzorovaný firmou Microsoft), že lidé o dvacet nebo třicet let starší neberou její generaci vůbec vážně. Nelze než souhlasit. Politici s nimi napřímo až na naprosté výjimky nekomunikují, byť mnoho z nich už má volební právo, úředníci si jich prokazatelně nevšímají, i když často jediné, co k ochraně mladistvých podle českých zákonů potřebují, je přihlásit se na Facebook, kliknout na video nebo se zajít podívat na placenou veřejnou akci. A pak jsou tu samozřejmě ještě příliš neteční rodiče, kteří přitom v rukou drží obrovskou moc. Právě za jejich peníze online byznys se zábavou a produkty pro dospívající roste. Pokud nám tedy připadá, že mladí lidé žijí v chaosu, je to částečně i tím, že nemáme zájem jim pomoci tenhle chaos uspořádat. Nechceme totiž přijmout jejich pravidla hry. Nejen z toho hlubokého a temného, ale i z široce dostupného internetu se tak stala černá díra, do které se nikdo nechce podívat, protože jako první vyplaví lávu otravných videí pištících dětí exhibujících v pokojíčku. Ty jsou ale jenom matoucím kouřem a zrcadly, přes které se bez trochy snahy nedostaneme k podstatě zneužívání naivity a neznalosti mladistvých na internetu.

Generace paradoxu 

Řešení přitom existuje. Vedle těch, co teprve teď složili maturitu nebo se chystají na střední školu, funguje už celá jedna generace občanů, kteří jsou vzdělaní, pracující, hovoří plynule v několika jazycích a jsou internetově gramotní. Starší mileniálové jsou na trhu práce již skoro patnáct let a ještě o něco déle se pohybují na webu, a to dokonce od jeho přímého komerčního počátku. Kdo jiný by tedy měl v rámci veřejné správy sledovat současné online trendy, identifikovat hrozby a pomáhat připravovat modernější a účinnou legislativu? Bohužel se zatím nepřistoupilo ani na jejich pravidla hry, natož aby se do těchto pozic dostali. V roce 2025 by přitom polovinu pracovních míst měli zastávat právě oni.

Životní styl, hodnoty a světonázor vysokoškolsky nejvzdělanější generace se do vývoje současné společnosti stihl otisknout na globální i lokální úrovni jinými cestami. Skrze vlastní finanční rozhodnutí a ekonomický tlak například pomalu mění přístup nadnárodních firem k periferiím, které zajišťují výrobu spotřebního zboží, ať už se jedná o pracovní podmínky nebo environmentální dopady. Dokazuje to růst konzumace produktů s označením etické, neobsahující GMO, bio, fair-trade nebo ekologické. Stále populárnější koncepty bezobalové domácnosti nebo minimalismu jsou založeny na ekonomicky nezávislých třicátnících, kteří si zařizují si svoje bydlení tak, aby co nejméně zatěžovali životní prostředí, zvládali správně třídit odpadky a nehromadili zbytečně věci. Kanadský vědec českého původu Václav Smil, kterého časopis Foreign Policy v roce 2010 zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa, ostatně ve všech svých přednáškách o enviromentálních a populačních změnách nebo energetice zdůrazňuje, že život bez starosti o dostatek zdrojů si můžeme prodloužit hlavně vlastní úsporností. Sám jde příkladem. Jako skoro jediný ze svých dlouholetých sousedů řídí menší auto, než když se do kanadského Winnipegu přistěhoval, a do svého malého domu nechal nainstalovat trojitá okna, aby šetřil teplo. Odmítá se také připojovat na internet, pokud to není nezbytné nutné, nevlastní chytrý telefon a bezmezná důvěra v záchranu planety skrze technologický pokrok mu připadá infantilní. Česká média se o něj začala zajímat paradoxně až poté, co zjistila, že Smilovu knihu Energy: A Beginner´s Guide zařadil na seznam svých oblíbených publikací dnes třiatřicetiletý zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg, kterému ji doporučil Bill Gates.

Mileniálové jsou generací paradoxu. Zuckerberg a jeho vrstevníci vyrůstali v éře globalizace, což zřejmě zapříčinilo potřebu vytvářet si vlastní bezpečné zóny v místech, kde se nejčastěji pohybují, ať už fyzicky, nebo online. Od zájmových komunit sdružujících obyvatele jedné čtvrti, které pořádají sousedské slavnosti, přes přerod jednoduchých diskuzních fór v monstrózní sociální sítě nakonec dospěli k tomu, že nyní sami utvářejí globální digitální byznys a současně se dostávají také do tradiční komunální politiky. Dalo by se proto očekávat, že se jejich vliv začne pomalu přelévat do vyšších politických struktur nebo do státní správy.  Logicky by se také zdálo, že oblastí, která by mohla tento vývoj urychlit, je právě internet, jenže znovu je opak pravdou.

Kdo se bojí mileniálů? 

Domácí odborná literatura ani média se generační výměnou ve veřejných funkcích zatím hlouběji nezabývají. Téma ale rezonuje například ve Spojených státech a z textů není cítit ani tak naděje, jako spíš velké obavy. Společnost Deloitte dokonce začíná svůj specializovaný výzkum kapitolou s názvem Vzrůstající úzkost z mileniálů ve vládních zaměstnáních. Jejich technologické i životní návyky jsou staršími generacemi, které by jim měly šéfovat nebo šéfují, hodnocené jako vysoce nebezpečné, byť mnohé důvody pro tato tvrzení (používání stále stejných hesel, nezabezpečených wifi sítí a neustálé stahování nebezpečných aplikací) musejí připadat většině třicátníků absurdní. Hlavní podstatou tohoto strachu je zvyk, který rodiče, starší sourozenci nebo prarodiče pořád nechápou – obliba sdílení. Začíná náladami, fotkami a videi, pokračuje přes kola, bydlení a auta a musí tím pádem končit tím úplně nejcennějším – informacemi o všem, co mladí lidé znají. 

Strašákem a negativním symbolem státního zaměstnance, jenž „zosobňuje klasického mileniála“, jak se můžeme v jednom článku o kariérním využití této generace dočíst, je čtyřiatřicetiletý Edward Snowden, který pracoval jako IT specialista pro Národní bezpečnostní agenturu a CIA a zveřejnil informace o celosvětovém sledování telefonické a internetové komunikace občanů tajnými službami USA. Podle studie Deloitte, která mýty o nezodpovědných a nevděčných mileniálech ve veřejné službě vyvrací, tvoří tato skupina již nyní čtvrtinu amerických vládních zaměstnanců. 

Problém nastává u těch ještě mladších, ve věkové skupině pod třicet let, jejichž počet se od roku 2010 do 2014 snížil o třetinu. Jako jeden z důvodů se nabízí, že mladí lidé, kteří se chtějí věnovat veřejné službě, mohou vybírat i z dalších variant, jako jsou neziskové nebo mezinárodní organizace či společensky odpovědné podnikání. Tím dalším, mnohem hmatatelnějším a pravděpodobnějším důvodem, jsou ovšem vládní škrty pracovních míst, při kterých musí nejméně zkušení odejít jako první. Proti této praxi se před rokem vymezil na našem kontinentu i prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, který kritizoval nechuť evropských zaměstnavatelů flexibilněji upravovat pracovní prostředí a také častou praxi bránit vysoké mzdy starších pracovníků na úkor těch mladších. Ti jsou nyní sice nejvzdělanější, ale také nejchudší vůbec.

V kontextu všech těchto statistik nás nakonec nemusí překvapit ani paradoxní česká zpráva z letošního března o nápadu Národního centra kybernetické bezpečnosti. Deseti špičkovým IT expertům, kteří by mohli chránit český stát v takzvané kyberlize, bude možná muset stačit jako odměna přístup k exkluzivním informacím. Samozřejmě za podmínky, že získají bezpečnostní prověrku. Stát totiž nemá na jejich zaplacení.

Mileniálové jsou nejzkoumanější generace, a ještě aby ne – vládnou digitálnímu byznysu, oproti svým mladším sourozencům z generace X i oproti svým baby boomers rodičům mají vyostřený smysl pro morálku i společenskou odpovědnost a bez problémů využívají internet jako demokratickou komunikační platformu se zbytkem světa. Jejich specifičnost ale stále pracuje hlavně proti nim. Už dávno ji přitom mohli využít k ochraně generace, která teprve dospívá.