Velká sladkost: Touha po přízračných spojeních (I)
O mystice, abjekci a upírské touze
V první části dvoudílné eseje, kterou napsala Zuzana Žabková z nekolektivu björnsonova a spolupořadatelka série performativních čtení Good Night Readers, se podíváme na dějiny potěšení, které překračují hranice pozemské skutečnosti, vlastního já i spotřební reality.
Když jsem na Nový rok vešla do pravoslavného kostela v Offenbachu, upoutala mě freska na stropě: zástup andělů, cherubů. Jejich čtyři křídla směřovala nahoru i dolů, jako by snad byli připoutáni současně k nebi i k zemi. Pocítila jsem lehkou závrať. S nohama na chladné kamenné podlaze jsem hleděla nahoru, zatímco oni kráčeli vpřed do nebe a zároveň couvali do pekla.
Stejný pocit závraťové dezorientace se mi vrátil, když kamarádka, hudebnice Gertie Adelaido, hrála na frankfurtském festivalu svou hardcore screaming–drone skladbu. Skupina peruánských teenagerů se tehdy začala tančit zpomalenou cumbiu. Rozpažené ruce, kolena krčící se do plié – jako by byli ptáci klouzající nad mraky, a přece stále spojeni s jádrem planety, z něhož během jejich letu tryskala láva. Jako by uvnitř místnosti létali nad horami, a přece byli připoutáni k parketu.
Ten pocit se dostavil znovu, když jsem sledovala fashion show Victoria’s Secret. Zatímco jsme s kamarádkou komentovaly přehlídku, všimly jsme si, že andělská křídla modelek je nenadzvedávají, ale tíží. Kráčely, jako by se propadaly do země a jejich kroky pohlcoval jevištní povrch. Jako by jejich křídla rozevřela ústa země, která modelky uchvacovala – ne s cílem je pohltit, ale udržet je ve stavu jakéhosi tekutého, bažinatého letu, případně je pozřít a pak zase vyvrhnout. Malá, subverzivní hentai vize zprostředkovaná anděly. Jedna z modelek upadla a rozplakala se studem ze svého selhání před očima milionů diváků i svých rodičů.
Tyto obrazy – letu a pádu, křídel, která pozvedají i pohřbívají – se mi znovu a znovu vracejí. Vyjadřují hranici, kde se závrať setkává s fascinací a strachem, kde dezorientace vyvolává závratě i vzrušení a kde se stud vkrádá do roviny nečekaného a převráceného.
Možná právě to je práh, za kterým leží abjekce, kterou zmiňuje Julia Kristeva. Je to stav, jenž rozmazává hranice mezi objektem a subjektem – něco odpudivého i svůdného, odcizeného i přitažlivého. V úvodu své knihy Powers of Horror: An Essay on Abjection píše:
„Touha se znepokojena odvrací; zhnusena odmítá. Jistota ji chrání před hanbou – jistota, na kterou je pyšná, na ní lpí. Zároveň jsou však tento impuls, tato křeč a tento skok přitahovány k jinému místu, které je lákavé i zavrhované. Toho, koho vír přitažlivostí a odpudivosti neúnavně pronásleduje, jako nevyhnutelný bumerang, staví doslova mimo jeho samého.“
Nestabilní formě potěšení, která vzniká tam, kde se překrývá oddanost a transgrese, říkám velká sladkost. Objevuje se v okamžicích extatické intimity, kdy je rozkoš neoddělitelná od napětí, vyčerpání či studu. Namísto uspokojení přetrvává jako intenzita –extatická i abjektní, intimní i rozkládající.
Velká sladkost se formovala během performativního čtení nazvaného Angelic Sex: Mystical, Monstrous, and Failed Pleasures of Spectral Unions, které jsme si vymyslely s mou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí, umělkyní Nik Timkovou. Šlo o konstelaci textových úryvků o mystické intimitě a touze po setkání s anděly. Právě z nich se vynořila zkušenost, společný afekt, který dnes nazýváme velká sladkost.
Tento stav se objevuje v různých souvislostech: v mystických záznamech pocitů jednoty s anděly či Bohem, v upírských fantaziích plných kousanců, krve a nemrtvých, ve vtělených praktikách jako tanec nebo role play, při nichž těla navazují kontakt s přítomnostmi, které nelze plně spatřit ani pojmenovat. Při těchto setkáních vznikají přízračné svazky – prožité způsoby vztahování se, jež narušují hranice mezi sebou samým a druhým. Velkou sladkost provází vytržení a kolaps, odevzdání i nadbytek – krve a oddanosti. Odhaluje sdílený afekt na prahu svátosti a monstrozity, přitažlivosti a odpudivosti.
Jazyk přízračné askeze
Bogna Konior v článku pro magazín ŠUM s názvem „Anglosexuals: Chatbot Celibacy and Other Erotic Suspensions“rozebírá dílo Idy Craddock. Tuto americkou teoretičku sexuální magie a autodidaktku z devatenáctého století staví do dialogu se současnou podobou intimity, kterou zprostředkovávají AI chatboti. Vznikají tak překvapivé paralely mezi mystickými svazky se spektrálními milenci a dnešními nehmotnými digitálními vztahy. Konior naznačuje, že tantrické metody Idy Craddock nám mohou sloužit jako nástroje ve snaze orientovat se v nových podobách jazyka a intimity.
Ida Craddock kladla důraz na ženskou sexualitu, a její práce tak byla v USA považována za obscénní. Systematicky ji pronásledoval například moralista Anthony Comstock, předseda Newyorské společnosti pro potlačování neřesti, který přispěl i k jejímu odsouzení za šíření „závadné literatury“. Ve vězení nakonec spáchala sebevraždu.
Ida Craddock pozoruhodně uvažuje o askezi, kterou vnímá jako způsob oddanosti – jako metodu, která utváří hluboký závazek k božství, tělu či jazyku. Craddock, jež byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století průkopnicí v sexuálním poradenství, rozvíjela metodu prodlouženého orgasmu a rozkoše bez očekávání. Psala například o zdrženlivosti, která tříbí touhu. Její učení rezonuje i dnes, v době, kdy je rozkoš často jen rychlá a spotřební záležitost. Představuje totiž erotiku založenou spíše na odpírání než na nadbytku.
Když jsem četla, jak Konior frustruje digitální komunikace ve vztazích na dálku, smála jsem se. Takovými jsme totiž strávila jsem většinu života. Charakterizuje je tendence hromadit informace a vyjmenovávat, co se právě stalo, mechanicky, v nekonečné smyčce aktualizací – a právě ta vyvolává odpor k nadprodukci slov, která se na nás valí, aniž by se nás dotkla.
Craddock tvrdí, že přehodnotit vztah mezi jazykem a tělem znamená před výsledkem upřednostnit trvání, které se samo stává rozkoší, oddálit orgasmus, zapomenout na cíl. V tom připomíná Audre Lorde a její esejistickou knihu Uses of the Erotic. Podle ní erotické zaujetí nemusí být sexuální; je to rezonanční síla, která umožňuje vášeň, radost a uvědomění – sdílená přítomnost, v níž se rodí vzájemná rozkoš.
Vystavit se svitu měsíce
Sabina, hlavní hrdinka románu A Spy in the House of Love americké spisovatelky Anaïs Nin, má tajný rituál: moonbathing, tedy koupání v měsíčním světle. Nejprve se bojí, že by kvůli tomu mohla začít výt, ale brzy se měsíčnímu svitu vystavuje, aby si odpočinula a prodloužila čas. Díky němu vnímá blízkost smrti a na své vlastní tělo začne pohlížet jako na nádobu, v níž se skrývá mnoho tužeb. Moonbathing Sabinu zároveň propojuje s „mnoha ženami v ní samé“, s lunárními, temnými, netělesnými liniemi ženské zkušenosti.
Podobnou měsíční orientaci nacházíme také u Idy Craddock. Přestože jí bylo kvůli jejímu genderu odepřeno formální vzdělání, věnovala se religionistice. Kritizovala patriarchální sluneční kulty a zkoumala lunární tradice uctívající ženské božstvo Yoni a posvátné předměty ve tvaru vulvy. Během stáže v anglickém časopise Borderland získala přístup k okultní knihovně a začala si psát erotický deník. V něm popisovala přízračnou intimitu, kterou prožívala se svým nemateriálním manželem, andělem a tantrickým učitelem, jemuž dala jméno Sophom. Jejími deníky prostupuje tantrizmus: prodloužené, posvátné prožívání rozkoše prostřednictvím nehmotného spojení. Její vztah lze chápat jako reakci na trauma z odmítnutí i jako intenzivní potřebu být v kontaktu s bytostí, která přesahuje lidské hranice.
Potěšení je anděl s příliš mnoha rukama
O podobné touze po spojení s nemateriálním manželem – Kristem – svědčí středověká tradice „oddanosti prostřednictvím krve“. Stránky rukopisu katalogizovaného pod názvem MS Egerton 1821, který vznikl v Anglii mezi lety 1480 až 1490, jsou doslova nasáklé červení, jež má znázorňovat rány Kristova těla. Věřící měli stránky hladit či škrábat, jako by se dotýkali samotného Krista.
Ida Craddock zůstala svému přízračnému partnerovi věrná navzdory pronásledování konzervativním autoritami a svou zkušenost rámovala jako součást širšího boje za ženskou sexualitu. Aby svůj vztah obhájila, zasazuje jej do apokryfních tradic, zejména do První knihy Enochovy o padlých andělech, které Bůh potrestal za jejich touhu po lidských ženách. Craddock tvrdí, že nebyli démoni, ale poslové vědění – učitelé hutnictví, bylinkářství, astronomie i erotické rozkoše. Jejich „hříchem“ tak nebyla tělesnost, ale předávání znalostí. Andělský sex se tak stal portálem do neznáma.
Podobné přerámování najdeme i v díle surrealistky, spisovatelky a velekněžky feministické magie Leonory Carrington. Ve svém románu The Hearing Trumpet reviduje ženské mýty a staré ženy proměňuje v magické revolucionářky. V jedné klíčové pasáži spekulativně přepisuje mýtus o Marii Magdaleně. Podle rukopisu, který postavy v románu objeví, nešlo o prostitutku, ale velekněžku mysterijního kultu Bohyně a Ježíš Kristus byl jejím žákem – nebo přesněji řečeno klientem, který si koupil posvátné vědění jejího kultu.
„Dovedete si představit ty záchvaty radosti, které mne přepadly, když jsem zjistila, že Magdalena byla vysokou zasvěcenkyní mystérií Bohyně, ale byla popravena za svatokrádež – za to, že prodala určitá tajemství svého kultu Ježíši z Nazaretu.“
Leonora Carrington, Hearing Trumpet
Podle Theodora Schroedera, který po smrti Idy Craddock vydal její dříve zakazované texty, má její víra ve spektrální spojení, v intimní, erotické vztahy s andělskými bytostmi, svůj předobraz ve starší linii mystiky nebeského snoubenectví, tedy tradice praktikované řeholnicemi od třináctého století (a v určité formě dodnes). V rámci mystické praxe vstupovaly celibátní ženy do duchovního manželství s Kristem, „nebeským ženichem“, nebo s anděly a božskými bytostmi, jež se jim zjevovaly v transu, ve vizích či ve snech. Tato opakující se figura v mystické literatuře je ztělesním mocného symbolu erotické teologie – svátostného spojení a radikální intimity, která vzdoruje lidskému zákonu.
Svatí, řeholníci a řeholnice své mystické sjednocení s Kristem popisovali jazykem, který vyjadřoval intenzivní oddanost a často také jemnou erotiku (později cenzurovanou církví). Tohoto duchovního spojení dosahovali často prostřednictvím askeze, přísné disciplíny sebezapření a občas až sebetrýzně, jež jim naopak přinášely extatickou rozkoš. Tato extáze byla popisována jako stav „bezbřehosti“ (oceanic state), v němž se tělo prozáří a získává na horkosti a sladkosti.
Mystika snoubenectví ruší hranici mezi bohoslužbou a erotikou. Tělo se stává hostií, extáze svátostí, zdrženlivost metodou. Lze ji chápat jako formu metafyzického kinku – erotiky abstinence, odevzdání a posvátného těla. Exces, který nelze obsáhnout, se stává sladkostí, nemožnou rozkoší.
Jeden z významných příkladů mystického snoubenectví se objevuje v rukopisu The Life of Christina of Hane ze třináctého století. Christina byla premonstrátská řeholnice, mystická nevěsta Kristova a protobásnířka svaté erotiky. Její vize překypují božskou extází, tělesnou sladkostí a touhou. V jejích mystických spisech vidíme přetvořené tělo: vytržení splývá s orgasmem a tělo se stává poživatelným.
V prvních kapitolách tohoto životopisného rukopisu se Christina během sedmi dnů podrobuje řadě násilných asketických praktik: extrémním tělesným zásahům, hladovění končícímu mdlobami a dalším sebezraňujícím technikám, jejichž cílem je zničení ega. Ve zvláště drsné epizodě se snaží v boji proti pokušení zkrotit vlastní tělo –křídu a ocet smíchá v pastu, kterou si zavede hluboko do těla, a jako protiváhu touhy si tak vědomě vyvolává palčivou bolest.
Anonymní kronikář, který Christinin život zachytil, tento čin popisuje jako děsivý i svatý – jako abjekt odhalující krajnost a fascinaci touhy proměněnou ve stud a metodu jejího potlačování. Na konci kapitoly se kronikář ptá: „Kdo je schopen vypovědět, jak velkou bolest snášela?“ Svou soucitnou otázkou však potvrzuje, že Christina je svým činem vzorem katolické oddanosti, snahy ovládnout chtíč. Bolest i utrpení se stávají cenou za duchovní spojení, které posvěcuje tělo. Sladkost a utrpení jsou nerozlišitelné; je to teologie ukotvená v asketickém těle, jež prožívá posvátnou intenzitu, rozkoš nehmotného doteku.
Ve druhé části eseje, která na webu Revue Prostor vyjde příští týden, se kromě mystiky podíváme i na dílo Simone Weil a vydáme se do světa upírů.
***
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
