Česko: budoucí ostrov ticha uprostřed Evropy?
Světelný smog, dopravní smog, existuje i smog vizuální. V poslední době se do popředí dostává otázka smogu hlukového, kdy je zjevné i mediálně sledované tažení proti některým tradičním kulturním akcím nebo místům, kde se odehrávají. Nebo, bohužel, odehrávaly, protože již dohrály. Kasárna Karlín, Ledárny Braník, Občanská plovárna, vynucené stěhování United Islands of Prague, snaha omezit velké festivaly, letitý boj Letní Letné… Ve výčtu napadených a napadaných aktivit bychom mohli pokračovat dlouho.
Ne vždy souvisí ukončení činnosti s venkovní hudební produkcí. V některých případech byl na vině nesoulad s územním plánem, chybějící kolaudace a podobně. Ve všech kauzách, a to i těch míst nebo akcí, které o svou existenci teprve bojují, však lze dohledat stopu platformy Česko bez hluku. V jejím popředí stojí Miloš Závora – člověk, který se rozhodl učinit z této země tichý ostrov uprostřed Evropy.
Odkud se bere přesvědčení, že jednorázové, především kulturní akce ohrožují blízké i velmi vzdálené sousedy? Vracejí se snad divoká devadesátá léta, kdy bylo Česko laboratoří zvukových techniků ze zahraničí a na dopady okolí dbal jen málokdo? Dostávají se do popředí žánry, jejichž takzvané nízkofrekvenční složky hudby přesahují obvyklou míru nebo mají dunivý zvukový ráz, jak je popisována amplitudová modulace (bass-beat)?
Dlouhá bitva u Tábora
Než se pokusíme odpovědět na vznesené otázky, je třeba vytyčit pomyslné herní pole. Hudba pod širým nebem totiž není hlukem. Tím, komu se podařilo soudce i podstatnou část odborné veřejnosti o tomto přesvědčit, byl tým festivalu Mighty Sounds, který se každoročně koná u Tábora. Od roku 2010 čelil pokutám příslušné krajské hygienické stanice za překračování hlukových limitů a až v roce 2016 Nejvyšší správní soud tyto pokuty zrušil. Předcházela tomu zákonná iniciativa, díky níž v roce 2015 přestal být v zákoně o ochraně veřejného zdraví – pro tuto oblast zásadním – zvuk z produkce hudby provozované ve venkovním prostoru považován za hluk. Přestaly se tedy na něj aplikovat hlukové limity. Ty byly nastavené tak absurdně nízko, že k jejich porušování docházelo vlastně při jakékoliv venkovní aktivitě.
Souběžně s průlomovým rozhodnutím soudu a úpravou určující zákonné normy tedy došlo k významné změně, díky které si všichni pořadatelé, organizátoři a promotéři mohli na několik let vydechnout. Otázka „regulace expozice hluku z produkce hudby pořádané ve venkovním prostoru“, jak zní podtitul odborného doporučení (!) Národní referenční laboratoře pro komunální hluk, zůstala již jen v gesci samosprávy, tedy na obcích, městech nebo městských částí v případě větších aglomerací. Státní správa, tedy síť (krajských) hygienických stanic, již svou pravomoc vůči hudbě provozované ve venkovním prostoru uplatňovat nemůže.
Systém schvalování výjimek z nočního klidu a možného rušení hlasitou produkcí je v mnoha zemích Evropské unie, včetně Česka, a v USA obdobný. Definují si jej samosprávy, které určují, zda má daná akce pro místní rozvoj zásadní přínos. Pokud ano, zájem společnosti může být nadřazen zájmu několika jedinců.
Onen výrok „hudba není hluk“ si musíme připomínat často. A je třeba jej sdílet s těmi, kdo venkovní hudební produkce srovnávají s provozem průmyslových podniků, tuningových závodů s driftováním, hlukovým smogem dopravních tepen nebo českým folklorem – zvukem cirkulárky či v poslední době motorové pily zvěstující příchod víkendového rána na český (moravský) venkov…
Takže znovu: hudba nejenže není hlukem, ale není v Česku regulována ani žádnými zákonnými limity – podobně jako v řadě evropských zemí. Ano, akustický tlak (zvuk, hluk) se sleduje, měří, analyzuje a vedou se o něm diskuze. Ale mnohem více než „hlasitost“, tedy výše decibelů nebo podíl nízkofrekvenčních hodnot zvuku, se řeší četnost produkce. Pro všechny bez výjimky pak platí dodržování nočního klidu. Ani ten není nepřekonatelný – i v Česku, kde je vymezen časovým intervalem od 22:00 do 06:00, jsou udělovány četné výjimky dle významu a přínosu konkrétních akcí.
Jen pro srovnání – například Londýn má noční klid od 23:00 do 7:00, jak to má i řada měst v USA. V Norsku je 24hodinový cyklus rozdělen na tři části – „den“ od 7:00 do 19:00, „večer“ od 19:00 do 23:00 a „noc“ od 23:00 do 7:00 a na každý úsek jsou aplikována jiná pravidla pro omezení hluku. Ve Francii jsou sportovní a volnočasové aktivity (včetně kulturních) vyjmuty z pravidel o rušení klidu. Přestože musí mít tyto akce povolení k pořádání, amplifikované zvuky, které jsou součástí programu, se za hluk nepovažují. Podobná pravidla platí v Belgii – kulturní akce nejsou chápány jako vydávající hluk; pouze v bruselské oblasti vydal tamní nejvyšší soud doporučení na hlukový limit z kulturních akcí do 80 decibelů.
Argumenty pro deset procent voličů
Proč jsou tedy v Česku snahy omezit venkovní koncerty a festivaly zjevnější než v mnoha jiných zemích Evropy a světa? Možnou odpověď nabízí týž dokument Národní referenční laboratoře pro komunální hluk, z nějž jsme již citovali: „V populaci je obecně zastoupeno cca 10 % osob výrazně citlivějších na akustické projevy a současně i cca 10 % osob, které jsou k rušivým a obtěžujícím vlivům hluku výrazně necitlivé (odolné).“
Potíž je v tom, že ti, kterým žádné zvukové (hlukové) projevy nevadí, jsou ve veřejném prostoru slyšet daleko méně než senzitivnější část populace. A těch deset procent už může být dostatečný elektorát například v rámci komunálních voleb… Miloš Závora obklopený Českem bez hluku „své“ téma soustavně rozvíjí, fabuluje a fakticky upravuje tak, aby vznikl dojem, že brání veřejný zájem. Povýšil celou oblast, ve které bez problémů dlouhodobě koexistovali samosprávy, pořadatelské skupiny, návštěvníci akcí i občané, na celospolečenský diskurz, který je třeba změnit. Amplifikoval hlas jedinců na úroveň stovek tisíc fanoušků kultury, společenského i sportovního života.
Nahrává mu fakt, že velká města se soustavně zahušťují. Proti sobě tak stojí rostoucí poptávka po volnočasových aktivitách, mezi něž venkovní koncerty a festivaly různých zaměření a žánrů patří, a logicky úměrně rostoucí počet stěžovatelů spadajících do zmíněných deseti procent populace. A protože již rovněž vzpomenutý podíl nízkofrekvenčních složek vadí více lidem starším padesáti let, vzhledem ke stárnutí populace bude problém spíše eskalovat.
Tato stále ještě velmi úzká skupina občanů se poměrně hbitě naučila rozlišovat mezi emisními a imisními hodnotami akustického tlaku. Emisní hodnoty jsou měřeny přímo u zdroje zvukové produkce, nejčastěji na úrovni zvukařů. Imisní hodnoty se měří v chráněných prostorách, například v bytech nebo rodinných domech. Argumentačně jsou požadavky na imise přenášeny i na zdroje emisí, což vede k až absurdnímu ztišování koncertů s negativním vlivem na úroveň hudební umělecké produkce.
Nejtišší místo v Evropě
V několika soudních sporech, které jsou v posledních letech v dané souvislosti na území Prahy vedeny, se u vybraných soudců a soudkyň upozaďuje společenský a kulturní význam hudebních (ale například i divadelních) koncertů. Děje se tak zcela v rozporu s praxí v západoevropských metropolích, kde se počítá s kulturou a veřejným vyžitím jako se společenskou potřebou, které zásadně neomezuje lidské životy. A to se u jednorázových a krátkodobých akcí neděje a ani dít nemůže.
Podle studií Světové zdravotnické organizace poškozuje zdraví člověka až dlouhodobé vystavování hluku, který je vyšší než 65 decibelů. V podobném duchu se vyjadřuje rovněž Ministerstvo zdravotnictví ČR, jež tvrdí, že krátkodobý hluk není nebezpečný ani zdravotně závadný. V současné době není známý kauzální vztah mezi akutními fyziologickými účinky krátkodobé hlukové zátěže na organizmus a případnými dlouhodobými zdravotními účinky.
Takže zatímco ve světě se velmi citlivě poměřuje význam akcí a jejich možný dopad, v nepravomocných výrocích pražských soudů v kauze Ledárny Braník se můžeme dočíst, že „je třeba dodržovat míru hlukových imisí pod 64 decibelů, a to v kteroukoliv denní a noční dobu“. Což je v podstatě precedent na úrovni opětovné kodifikace zvukových (hlukových) limitů ze zákona o ochraně veřejného zdraví před více než deseti lety.
Pro Česko bez hluku by ovšem šlo jen o Pyrrhovo vítězství. Jak ukázala kvalifikovaná měření probíhající před konáním, během i po konání velkých festivalů v Ostravě (2024) nebo United Islands of Prague (2024), hlukové imise městských aglomerací jsou vyšší než pražským prvoinstančním soudem požadovaných 64 decibelů mimo jiné v důsledku houstnoucí dopravy! Ze zjištěných výsledků vyplynulo, že hodnoty naměřené mimo areál Dolních Vítkovic jak v době produkce festivalu, tak v době klidu, byly téměř totožné – 61 vs. 62.
Podobně je možné interpretovat i výstupy detailního měření festivalu United Islands of Prague. Najatá akustická laboratoř na několika místech výsledné studie upozornila na aspekty nebo limity, jakými jsou „subjektivní hodnocení“, „přirozená hluková expozice dané lokality“ a podobně. Přesto Praha 1, na jejímž území se tento festival odehrával, dosáhla svého – ročník 2025 již proběhl na území jiné městské části. Při aplikaci tohoto přístupu by pořadatelé museli podepisovat smlouvy zaměňující doporučené hodnoty za závazné, na své náklady provádět drahá měření a ve finále čelit drakonickým pokutám.
Jak se shodují i odborníci na tuto problematiku, prosazované regulace v podobě závazných hodnot akustického tlaku budou mít pouze jeden efekt: vymístění akcí s prokazatelným pozitivním společenským a kulturním dopadem (ale kam v Praze, že?) a smršť soudních žalob a sporů. Pořadatelé se totiž mohou cítit ekonomicky i jinak poškozováni – a s nimi celá řada dalších podnikatelů a subjektů těžících například z eventového cestovního ruchu, který nezahrnuje pouze koncerty a festivaly, ale také sportovní akce s fan zónami, nejrůznější společenská setkání a akce. Je totiž vysoce nepravděpodobné, že by požadované hodnotě 64 decibelů vyhověly například oblíbené pražské (půl)maratony konané přes víkendové dny, výletní lodě nebo farmářské trhy s doprovodnými programy. Mimochodem, oficiální prameny uvádějí, že zvuk žab osciluje podle vybraných druhů mezi 60 až 90 decibely!
Chce-li platforma Česko bez hluku a jí naslouchající zástupci soudní, výkonné a zákonodárné moci učinit z naší země nejtišší místo v Evropě, mohou na to jít i jinak než regulacemi, zákazy a exekučními příkazy. Příkladem může být Velká Británie, kde byl schválen zákon o takzvaných Agents of Change, tedy aktérech změn. Jeho přijetí předcházela vlna rušení a zavírání londýnských klubů. Nový zákonný předpis definoval developery stavějící novou bytovou zástavbu v okolí kulturních prostorů jako aktéry změny, tedy firmy / instituce / osoby nesoucí náklady, které vzejdou z potřeb změn v diskutované oblasti.
Konkrétním příkladem jsou byty postavené u kultovního klubu Ministry of Sound, které musel developer na své náklady upravit tak, aby byly zvukotěsné. To už jsme sice dostali ke kategorii vnitřní hudební produkce, ale umíte si představit, že by se podobně museli chovat developeři kolem lokalit, kde probíhají v Česku oblíbené festivaly a další akce? Možná i to je cesta. Do té doby budeme muset jako pořadatelé venkovních akcí dokládat jejich žádané ekonomické přínosy, provádět akreditovaná měření zvukové produkce, investovat do výstavby zábran, uplatňovat další samoregulační opatření a především – nadále spolupracovat se samosprávami při tvorbě a komunikaci vyhlášek. A také doufat, že Česko bez hluku je dalším z řady sloganů, který odezní poté, co jeho vyznavačům přinese politické posty.
Text byl psaný s využitím analýzy Inky Jurkové pro FESTAS – festivalová asociace z.s.
***
