Když není dobře vidět, je třeba se slyšet. Jak zní život pod vodou?
I když to tak z filmových dokumentů nevypadá, ve vodních hlubinách panuje většinou tma a ryby i další mořští živočichové se dorozumívají především hlasově. Teprve v posledních letech se začalo vážně zkoumat zvukové znečištění, které v modrých ekosystémech zapříčinil vpád člověka, ať už jde o motory lodí, vojenské sonary nebo těžební seismická děla. O jeho snížení paradoxně usiluje i rybářský průmysl.
Asi každý, kdo prochází městem a chvilku se soustředí, si snadno uvědomí, kolik hluku je okolo něj. Tolik, že už jsme si na to zvykli a jsme schopni jej vytěsnit, i když zrovna nemáme v uších sluchátka. To, že je hlukové znečištění velké a dlouhodobé vystavování nadměrnému hluku zdraví škodlivé, víme už dávno. Důkazem jsou nejrůznější více či méně účinné protihlukové stěny nebo sluchátka na uších dělníků se sbíječkami či křovinořezy.
Jak to ale vypadá pod vodou? Oproti znečištění chemickými látkami či odpadky, kterými se zabýváme už delší dobu, je hlukové znečištění pod vodou otázkou výzkumu posledních let. Přestože echolokace delfínů a velryb je zkoumána už od poloviny minulého století, jiní hlasití podvodní tvorové byli dlouho opomíjeni. Asi i proto se u nás stále ještě používá úsloví „němý jako ryba“, přestože ryby tvoří skupinu čile komunikující hlasově. Možná je to jen důsledek toho, že nemáme moře. Například z angličtiny je přejata spousta názvů ryb jako chrochtal, bubeník či skřípal svědčících o tom, že rybáři měli o jejich hlučnosti jasno mnohem dříve než vědci. Dnes víme, že kromě kytovců a ryb vydávají zvuky i nejrůznější mořští bezobratlí, ale výzkum jejich hlasové komunikace je stále ještě v začátcích. Jedno je nicméně jasné: pro živočichy žijící pod vodou je zásadní nejen hlasová komunikace, ale i vnímání celkové zvukové kulisy. Proč?
Člověk dívající se na podmořské dokumenty z korálových útesů snadno podlehne dojmu, jaká tam panuje idyla. Všude kolem pestrobarevné ryby, korály a mořské houby, viditelnost na desítky metrů, prostě nádhera. Už si ale neuvědomuje, že kromě toho, že barvy jsou vidět jen ve velmi mělké vodě, zatímco po pěti metrech se nám ztrácí a svět pod hladinou modrá a tmavne, není ve světě pod hladinou samozřejmostí ani skvělá viditelnost. Většina vnitrozemských vod má průhlednost velmi špatnou, ať už se jedná o kalné řeky nebo jezera zatížená přísunem hnojiv z okolí. V běžném rybníce na Třeboňsku ji lze v létě měřit jen v centimetrech či decimetrech. Do velkých hloubek neproniká světlo vůbec – i v těch nejčistších oceánech je naprostá většina vodního sloupce úplně temná. Zvuk se ovšem ve vodě šíří lépe a rychleji než ve vzduchu. I když je viditelnost mizerná nebo je v okolí tma, zvuk pronikne do velkých vzdáleností. Pro mnoho vodních živočichů ve sladkých vodách i mořích má proto hlasová komunikace význam.
Poměrně nedávno se ukázalo, že zvuky, jež vydávají živočichové korálových útesů, umožňují dlouhodobé přežití tamních druhů. Většina obyvatel tohoto prostředí, kteří obvykle na daném útesu, mnohdy na pár centimetrech či metrech čtverečních, stráví celý dospělý život, má totiž larvální stadia, která se šíří volnou vodou. Ať už se jedná o ryby, korýše, korály či mořské houby, jejich larvy putují oceánem až do chvíle, kdy se začnou proměňovat v dospělce. V tu chvíli se „zaposlouchají“ do okolního světa, a pokud uslyší zvuky, začnou je následovat. Donedávna platilo, že kde jsou v moři zvuky, tam je i místo k životu. Tohle bývalo dobré vodítko po desítky milionů let, než do oceánů pronikl moderní člověk. Spousta hluku, který vytváří, zatím příliš neutichá – spíše naopak.
Co o hluku v oceánech zjistily hydrofony
Výzkum z posledních pár let, kdy se staly dostupnějšími hydrofony (podvodní mikrofony), ukazuje, že hlukové znečištění pod vodou je obrovské. Na rozdíl od lidí si ale tamní obyvatelé nemohou stěžovat. Na mnoha místech v oceánech jsou dnes nahrávací stanice – hydrofony spuštěné do požadované hloubky ze zakotvené bóje, odkud se nahrané zvukové signály posílají rovnou do laboratoře. Kromě přirozených zvuků, ze kterých lze vyhodnocovat tahové cesty kytovců, druhovou rozmanitost a podobně, jsou nahrávány i takové, bez kterých by se zvířata pod vodou ráda obešla. Výjimkou bohužel nejsou ani zvuky, které jim přímo škodí. Je dobré si uvědomit, že pro člověka jsou na prahu bolestivosti zvuky o hlasitosti okolo 120 decibelů. Ty jsou pro nás už velmi nepříjemné, nárazově opravdu „zabolí“, a pokud jim je člověk vystaven pravidelně, může i ohluchnout. Zvuky mezi 120 až 170 decibely jsou nesmírně rušivé pro živočichy a mohou měnit jejich chování, například zvyšovat agresivitu; ty hlasitější je pak přímo ohrožují na životě.
Pod vodou se však dnes šíří ještě mnohem silnější zvuky. Dnešní oceány denně křižuje množství menších i větších lodí. Motory kontejnerových lodí produkují zvuky o hlasitosti až 190 decibelů. A to nejsou zdaleka nejhlasitější. Vojenské sonary, zvláště ty nízkofrekvenční, jež se využívají například k dohledávání ponorek či jiných objektů, emitují zvuky přesahující 200 decibelů, které se navíc díky nízké frekvenci šíří stovky kilometrů od zdroje. Ještě 300 kilometrů daleko mohou dosahovat hlasitosti okolo 140 decibelů. Pokud se živočichové ocitnou v blízkosti takto hlasitého zvuku, má to pro ně fatální následky. Usuzuje se, že za mnohými případy uvíznutí hejn nejrůznějších kytovců na souši mohlo být právě poškození jejich vnitřních orgánů způsobené nadměrným hlukem. Ukázalo se například, že v místech, kde se daný druh kytovců mohl pohybovat, v klíčové době probíhalo vojenské cvičení testující nízkofrekvenční sonary. Nepřímé argumenty byly naštěstí natolik pádné, že dnes už vojenská cvičení – tedy minimálně armád těch zemí, jež ochrana přírody zajímá – od používaní těchto sonarů upustila, případně se snaží vyhýbat oblastem či obdobím, kdy se na daných místech vyskytují kytovci, kterým by to mohlo uškodit.
Ještě větší škodu může napáchat další lidská činnost, která se zatím kontrole spíše vyhýbá. Tou je průzkum ložisek surovin, zejména ropy, na mořském dně. Hledání těchto nalezišť probíhá za pomoci velkých lodí vybavených takzvaným seismickým dělem, jež vydává pulz o hlasitosti až 250 decibelů. Funguje na podobném principu jako sonar, takto hlasitý zvuk však putuje nejen ke dnu, odkud se odráží, nýbrž proniká i pod jeho povrch. Odražené zvukové vlny jsou zachyceny přijímači taženými za lodí a mohou informovat o struktuře mořského dna. Zvuky seismických děl lze nahrát i tisíce kilometrů od průzkumné lodi. Jaké škody napáchají tam, kde se zvířata ocitnou příliš blízko, si lze celkem snadno představit.
.png)
Současná situace vadí i rybolovným firmám
Jenže co s tím? Mají vůbec podmořská zvířata šanci se s hlukem vyrovnat? Je sice pravděpodobné, že ta dobře pohyblivá, jako jsou kytovci či ryby volné vody, se mohou z okolí rušných námořních cest, jejichž vody neustále brázdí obrovské a hlučné kontejnerové lodě, do určité míry stáhnout. U velkých trajektů mohou vokalizaci přizpůsobit jízdnímu řádu a prostě posečkat, než se hluk zase vzdálí. Stejně tak mohou odplout od hlasitých sonarů a průzkumných lodí, pokud tedy jsou v dostatečné vzdálenosti. Problém však je, že řada těchto druhů, pohybujících se volně oceánem, má naučené či vrozené tahové cesty, které jen těžko mění. A i když to nakrásně časem zvládnou a přizpůsobí se, co si mají počít živočichové vázaní na místa, kde se hluku nevyhnou? A nemusí jít zrovna o seismická děla.
Výzkum žabohlavců, zvláštních ryb, které preferují mělké vody a komunikují pomocí hlubokých zvuků podobných kvákání, ukázal, že jejich počty rychle klesají v ústích řek s velkým lodním provozem. Pravděpodobně proto, že se samci a samice ve vodě s prachšpatnou viditelností nemohou najít jinak než po zvuku, jenže kvůli hluku se neslyší, a tudíž se nepotkají. Pokusy, při nichž byli krabi a krevety vystavováni zvýšenému hluku, vedly k tomu, že jedinci pomaleji rostli, později dospívali, a krabi navíc měli i poškozené rozmnožovací orgány. V místech s velkým hlukovým znečištěním kvůli lodní dopravě se často prokázal pokles úspěšnosti komerčního rybolovu.
Naneštěstí nebo možná naštěstí se právě poslední zmíněné příklady začínají dotýkat i zájmů lidí. Průmyslový rybolov, produkční chov nebo lov nejrůznějších korýšů, ale i jiných bezobratlých, například měkkýšů, u nichž vliv hluku na jejich přežívání ještě zkoumán nebyl, je pro některé přímořské státy zásadním zdrojem příjmů. Proto se v současné době výzkumu vlivu hluku na život obyvatel pod hladinou, zejména tou mořskou, věnuje značná pozornost. Často na něj přispívají i komerční firmy, které na hluk pod vodou doplácejí například snížením úlovku. Přestože plošné vylepšení současné situace je zatím spíše v nedohlednu, první úspěchy už patrné jsou, například výše zmíněné omezení používaní nízkofrekvenčních sonarů. Nezbývá než doufat, že lidé pochopí, že je potřeba některé činnosti omezit nebo je na některých místech úplně zakázat. Pokud se tak stane, budou se larvy živočichů korálových útesů zase moci spolehnout na to, že když se vydají za hlukem, časem dorazí k útesu, kde se mohou usadit a rozmnožit, a neskončí uprostřed oceánu u tankeru či těžební plošiny.
***
