Člověk nenapravitelně duchovní?
Podle biologického determinismu je lidská svoboda iluzí. Ve skutečnosti nás prý řídí neuronové výboje v mozku, atavistické emoce vysílané mozkovou amygdalou, darwinistický boj o přežití. Jenže Darwin i další přírodovědci sloužili určitému společenskému řádu. Vědecká paradigmata se dnes lámou – a my opět stojíme před otázkou, kde nakonec pro člověka leží oblast svobody, a tedy i civilizace a morálky.
.jpg)
Kde je duch, tam je svoboda. Jenže svoboda se pozvolna stává zapomenutým, ne-li zapovězeným tématem. Modernismus nás všemožně přesvědčoval, že lidská osoba je řízena neosobními, tedy koneckonců nižšími než osobními silami. Nejenže o tom, co vnímáme a cítíme, rozhodují smyslové orgány a s nimi vlákny nervů spojený mozek. Biologicky je určeno i to, co chceme, co si přejeme a po čem toužíme. Ve hře jsou pudy a instinkty, které sdílíme s živočišnou říší. Ba dokonce má být dáno i to, co myslíme, o čem se rozhodujeme. Naše stínová, iluzorní subjektivita nám prý sehrává představení složené z pojmů ve skutečnosti zcela závislých na vjemech a říkáme tomu myšlení. Je tedy o nás, lze-li to tak říci, rozhodováno nervovými buňkami a celou neuronovou sítí v naší hlavě.
Popularizovaná postmoderna zpochybnila závaznost vědeckého světového názoru. Přinesla programovou metodologickou anarchii. Nic už nemá konečné řešení. Donedávna vládnoucí věda byla sesazena z trůnu. Je jednou z jazykových her mezi jinými a její účelnost potvrzují technické aplikace. Lidský svébytný subjekt je však i v postmoderní pluralitě dekonstruován. Tentokrát již o našich myšlenkách, rozhodnutích, vztazích a činech nerozhoduje železná logika chemicko-biologických procesů, nýbrž chaos přírodních a sociálních impulsů. To, že vůči nim máme suverenitu, je prý iluze. Nemáme si nic namlouvat.
Tanec amygdaly na Ďábelské hoře
Vloni na podzim proběhl v Praze v klubu Carpe diem poněkud pokoutní seminář, jehož tématem byla otázka, zda amygdala tančí svůj tanec na Ďábelské hoře. Obranné pozice vůči migrační vlně byly, alespoň formou otázky, připsány mozkové mocnosti nezávislé na našem přesvědčení. Toto centrum, uložené hluboko v mozku, rozbouří v aktuálních souřadnicích času a prostoru nitro emocemi nedůvěry a ostražitosti vůči možnému útoku. Podle okolností by nás dovedlo k útěku, obraně či ustrnutí před těmi povážlivě jinými, přičemž obrana může dostat podobu spíše preventivního protiútoku. Jsou to ti, kteří neutonuli ve Středozemním moři a protrpěli se všemožnými lágry, jsou zde a jsou, nastojte, jiní než my. Amygdala je obsazuje do role útočníků a poslušní služebníci této vládkyně, např. jeden na Pražském hradě, vidí šiky invaze těch divných tmavých, kteří nevoní tak jako my, mluví jiným jazykem a řeší vztah k transcendenci trochu jinak.
Amygdala v podání inspirátorů podzimního semináře determinuje naše mozky, těla a tím i duše a tančí vítězný tanec na Ďáblově hoře. Nacistická ideologie dala programově prostor biologickým danostem. Šlo o krev a půdu. Rozvrátila evropskou kulturu, vyvolala válečné události, které udělaly z velké části berlínských domů nejpozději do 8. května 1945 hromady válečných trosek. 26 milionů kubických metrů suti pak bylo sváženo postupně až do roku 1972 na jedno místo, které dostalo právě jméno Teufelsberg.
Ta hora prý přesvědčivě reprezentuje, kam nám mozek velí se hnout. Ideologie, již šílené mozky vyprodukovaly, poslala miliony našich spoluobyvatel, také Semitů jako většina těch dnes přicházejících a také trochu jinak mluvících o Bohu, do plynu. Jen okolnosti vývoje na bojištích nakonec učinily domnělé vítěze nad nižší rasou poraženými a pokořenými. Koloběh zloby a nenávisti se prý znovu ukázal jako něco, z čeho nelze vykročit.
O amygdale čteme v encyklopediích, že hraje významnou roli při ukládání a vybavování si vzpomínek spojených s emocionálně nabitými událostmi. Vyvolává v nás reakce na podněty předbíhající reakce rozumové. Probouzí libost a touhu v sexuálních situacích a podílí se také na projevech strachu, jako je strnutí, rychlý srdeční tep nebo sevření žaludku. Možná zabarvuje některé duševní aktivity emocionálně, avšak to, je-li prospěšnost nebo nebezpečnost nějaké situace reálná, nebo zdali je jen dílem naší představivosti, nejspíš řešit neumí. Tam by musely zasáhnout jiné mozkové struktury, blíže k jeho povrchu.
Má-li se ve smyslu nedávného semináře amygdale umožnit, aby tančila vítězný tanec jako v Německu v létech 1933–1945 a pak s vyměněnými znamínky hodnot od května 1945, museli bychom, domnívám se, přehlédnout horu informaci a interpretací, které samozřejmost takového reje na troskách zpochybňují. Luboš Antonín, který seminář připravoval a jenž se jeho konání nedožil, chápal amygdalu spíše jako symbol. Jeho jazyková hra nebyla exaktně vědecká. K tomu, že budeme před diktátem biologických sil ustupovat nebo snad budeme jejich příkazy poslušně plnit, že budeme tanci na hoře válečných sutin tleskat a budovat nové železné opony, že budeme odhodláni znovu svou zemi zadrátovat, k tomu potřebujeme na svobodu definitivně rezignovat.
Darwinismus biologický a sociální
To, že jsme biologicky determinováni, je dogma evoluční biologie. Vytýká se nám jako nevědecký obskurantismus, když nejsme přesvědčeni, že to, co je následkem přirozeného výběru vývojově pozdější, je také dokonalejší. Stojí za to připomenout si, co vlastně vedlo od sociálního evolucionismu s uplatněním práva silnějšího k biologickému darwinismu.
O evoluci ve smyslu návaznosti životních forem dnes sotva někdo pochybuje. Nebyl to však objev Charlese Darwina (1809–1882). Již jeho dědeček, svobodný zednář Erasmus Darwin (1731–1802), ve svém díle Zoonomia z let 1794–1796 předpokládá evoluci všeho živého. Ve svém dalším dvoudílném spisu Botanická zahrada (Botanic Garden) dává dění v přírodě do souvislosti s duší oživující veškerou přírodu, řekněme s jakousi novoplatónskou Duší světa. Činí život přírody tématem ukázněné imaginace. Všímá si analogických znaků na jejích různých úrovních (nerosty, rostliny, živočichové a na evolučním vrcholu člověk). Věnuje pozornost tomu, čemu hermetická tradice říká signatury. Čím je v kosmu slunce, tím je v člověku světlo mysli, v lidském těle srdce, ve světě živočichů např. lev a mezi nerosty zlato. Erasmus Darwin pracoval s představou o působení čtyř živlů, které spoluutvářejí kvality organismů. Výslovně odmítal jak vznosné spekulace idealistické filosofie, tak i hrubý materialismus a ateismus.
Erasmus Darwin předpokládal, a byl za to současníky kritizován, že všichni lidé mohou vstoupit do Chrámu přírody a společnosti a zkoumat tam mystéria nebes a země.
Jeho vnuk šel dál. K hotové myšlence evoluce přidružil přesvědčení o jejím mechanismu. Ptal se, čím to je, že dokonalejší organismy doplňují a často nahrazují méně dokonalé. Odpověď našel v boji o životní zdroje. Ti, které nahodilé mutace (pojem doplněný pozdějším neodarwinismem) vybaví schopnostmi v tomto boji obstát a kteří předají genetickou výbavu potomstvu, přežijí a potlačí či nahradí ty hůře přizpůsobené.
Období vrcholné pracovní aktivity Charlese Darwina spadá do éry mohutného rozvoje moderní tržní ekonomiky. Ta přinesla vývoj přírodovědných oborů, novou techniku, urbanizaci a územní expanzi (Britské impérium, nad kterým nikdy nezapadalo slunce). Vyvolala však také mohutnou vlnu kritiky z humánního hlediska. Kritici si všimli, že tvrdost tehdejších poměrů si hledala ideové ospravedlnění. Bylo třeba odůvodnit, proč jsou sociální péče a sociální zákonodárství zrovnoprávňující na pracovním trhu zaměstnance škodlivé a proč je třeba jim zabránit. Odpovědí bylo, že je prý nežádoucí udržovat při životě méně schopné, ty, které evoluce přirozeně potlačuje a vyřazuje. Bylo třeba ukázat, že stávající ekonomicko-politický systém je biologicky daný.
Charles Darwin byl prokazatelně inspirován v té době už dobře známými myšlenkami reverenda Thomase Roberta Malthuse (1766–1834), podle kterého má lidstvo tendenci růst geometricky, zatímco možnosti obživy rostou spíše lineárně. Z uvedeného důvodu odmítal tehdy navrhované (a teprve ke konci 19. století postupně prosazované) sociální zákonodárství. Darwin toto dramatické sociální pojetí boje o obživu spojil s evoluční teorií svého dědečka a vytvořil to, co dnes známe jako darwinismus.
Darwin o ekonomicko-politické použitelnosti své koncepce věděl a korespondoval o ní se svým mladším současníkem Herbertem Spencerem (1820–1904). Z jejich vzájemné inspirace vzešla Spencerova biologizující sociální teorie. Darwin sám se nakonec zalekl dalekosáhlých důsledků své hypotézy a odmítl mínění jiného svého mladšího současníka a bratrance Francise Galtona (1822–1911) o nutnosti podpory evolučně nadějnějších a potlačování evolučně škodlivých složek populace. Svůj potenciál toto biologizující pojetí člověka ukázalo v nacistickém Německu v podobě fyzické likvidace údajných nižších ras a jednotlivců poškozujících genofond panského národa (tedy osob duševně nemocných a postižených).
Determinismus války, determinismus spolupráce
Z hlediska nepochybné moci, jakou má nad námi naše biologická předurčenost, se jeví zbytečné vzdorovat. O civilizaci se pod tlakem biologického pojetí člověka mluví jako o „takzvané civilizaci“ a schopnost překonávat divoké emoce se připisuje hlavně exekutivě, tedy výkonné moci. Jinými slovy, chováme se civilizovaně, když jsme k tomu přinuceni strachem z represe. Pokud dojde k ohrožení významnějších životních zdrojů, pak se prý velmi tenká povrchová vrstva naučených a u mnohých dokonce jen vynucených pravidel rychle zhroutí a na povrch se vyderou genetické, evolucí získané vlohy, které si tak neoblibují humanisté. Dokládá se to tvrzením, že všechny nám známé společnosti byly ve své podstatě válečnické a xenofobní. Válka je prý zakódována v genech a je tmelem kolektivního nevědomí.
Je možné proti obhajobě boje všech proti všem stavět projekt míru, snášenlivosti, tolerance a dialogu? Není to jen iluze, projekce či nerealistický sen, který vždy nakonec selže tváří v tvář biologické determinaci? Seminář o amygdale tančící na berlínském Teufelsbergu nás snad měl vyprovokovat. Mělo se ukázat, můžeme-li proti biologické síle postavit něco pevného a přesvědčivého. Snad stojí za to si připomenout, že současná zoologie včetně biologie člověka už neabsolutizuje agresivní chování, tak jak to z ideologických důvodů, totiž pro přírodovědné zdůvodnění asociální ekonomicko-politické praxe, činili v těsné vazbě na sebe biologové a sociologové Darwinovy doby.
Hluboká mozková centra zabarvují ukládané a vybavované vzpomínky jako ohrožující bez ohledu na to, jsou-li skutečně škodlivé nebo prospěšné. Na druhu stranu ani biologicky určené chování nemusí být jen konkurenční. Může se jako prospívající životu projevit i to, o čem novější biologie mluví jako o kooperaci, mutualismu, a dokonce živočišném altruismu. Existuje i mezidruhová vzájemně prospěšná součinnost.
Případ od případu se ukazuje, že zachování života jednotlivce nebo rodu – a života vůbec – prospívá jedno i druhé. Můžeme být biologicky podporováni k zvídavosti, spolupráci, korektní výměně a sdílení. Amygdala a podobné mocnosti nás mohou podporovat v obou směrech, ale nemusí nám totalitně vládnout.
Sféra svobody
Dokážeme-li si vůči vnějším tlakům vyvzdorovat kousek svobody, nemůžeme to nijak prokázat, můžeme to jen zažít. Svoboda nemá žádný mechanismus, který by bylo možno odhalit, nelze ji otestovat. Svobodné nebude jednání, které za stejných podmínek bude vždy stejné. Svoboda je nepravidelná. Přesto, a vlastně i díky tomu se ukazuje, že jsme bytostmi aspoň zárodečně duchovními. Snad by tuto zkušenost nebylo třeba zakládat na tom, že ve hře je nějaká řidší, mlžná hmota. Každý jsme a zůstáváme masivním a solidním tělem. Ale můžeme být vydáni napospas přírodním danostem, nebo můžeme o sobě svobodně rozhodovat a v tomto smyslu být autory svého života.
K jednání, které by mohlo být tradičně (a pro někoho možná komicky) nazváno moudré a krásné, nemusíme být nuceni exekutivou, nezaštiťuje ji jen tenká slupka abstraktního humanismu. V tradici reprezentované Erasmem Darwinem, s jeho pojetím evoluce, jsou ve hře tři silné motivy reprezentované třemi hořícími sloupy či pilíři v Chrámu lidství.
Má to být moudrost, která řídí stavbu našeho osobního a sociálního života, a není to pouhá informovanost, vyškolenost, natrénovanost nebo chytrost. Je to poznání, které jde ke kořenům skutečnosti. Poznání, které čte tvůrčí slovo ukryté hluboko v jádru každé věci. Je to poznání imaginativní, inspirované a intuitivní, nabízející životu směr ke svobodě.
Chrám osvětluje i pilíř síly. Ta teprve stavbu života vztyčí či buduje. Ne tedy sám intelekt bez vůle, ale ani jen chtění neprosvětlené myslí. Dokážou to jen společně.
Pak se může jako třetí pilíř objevit krása, a nemusíme se skromně pýřit, že si dovolujeme o ní mluvit. Ona stavbu našeho života možná (podle tradičního rčení) zdobí. Ale nejde o přízdoby a ornamenty. Jeden klasik charakterizoval krásu jako záření duchovního v hmotném. Není náhodou, že světlo, které symbolizuje krásu v některých tradičních rituálech, se rozsvěcuje jako třetí, až po moudrosti a síle a jako vrchol trojúhelníku mezi nimi. Teprve moudrost a síla v napětí a společně, teprve kooperace duchovní jiskry a biologické moci v nás vytvoří něco krásnějšího než ďábelskou horu trosek.
