Jazyk bez zvuku – český znakový jazyk
Dorozumívání tělesnými gesty existuje odpradávna, vývoj znakového jazyka však v Evropě sledujeme až od konce osmnáctého století díky organizovanému vzdělávání pro neslyšící. I přes jisté osvícené přístupy nebylo vůbec snadné přesvědčit komunitu slyšících o jeho legitimitě. Tento jazyk ale nezmizel, přežíval dál přinejmenším v komunitách neslyšících, a nakonec se dočkal uznání.
Když se řekne jazyk, většině z nás se vybaví zvuk – slova a věty, které se nesou vzduchem, rytmus a melodie, jež vnímáme sluchem. Naše představa jazyka stojí na zvuku jako na něčem, co je samozřejmé a od lidské komunikace neoddělitelné. Přesto existuje jazyk, který se bez artikulovaných zvuků obejde. Nepotřebuje hlas ani sluch, a přece má všechno, co činí lidský jazyk jazykem, slovní zásobu, gramatiku, metafory, poezii i humor. Je to jazyk, který se rodí z viditelných pohybů lidského těla – znakový jazyk. A není jen jeden! Podobně jako mluvené jazyky se i znakové jazyky vyvíjely v různých částech světa v rámci společenství neslyšících lidí, kteří si vytvářeli vlastní prostředky pro společnou komunikaci. Jsou to jazyky vizuální, které svět nejen pojmenovávají, ale zároveň jej zobrazují prostřednictvím pohybujících se rukou, měnícím se držením těla a hlavy a také výrazem obličeje. Tyto jedinečné kombinace tvarů, pohybů a umístění rukou spolu s mimikou se spojují v prostoru a vytvářejí viditelné obrazy, kterým rozumíme očima.
Znakové jazyky jsou mladé i staré zároveň. Staré proto, že vizuální způsoby komunikace provázejí lidstvo od nepaměti, možná to byl vůbec první způsob vzájemného dorozumívání. Ostatně gesta nacházíme dodnes snad ve všech kulturách. Mladé proto, že jejich vývoj můžeme obvykle sledovat až se vznikem organizovaného vzdělávání pro neslyšící, v Evropě tedy od konce osmnáctého století. Ve školách se neslyšící setkávali ve větších skupinách a v jejich vzájemné komunikaci se formovaly znakové jazyky. Pro české prostředí byl zlomovým okamžikem rok 1786, kdy byl na popud císaře Josefa II. založen Pražský ústav pro hluchoněmé, jeden z prvních v Evropě. Do Prahy se tehdy přenesly metody inspirované slavnou pařížskou školou abbého de l’Épée, který pochopil, že neslyšící potřebují používat ve výuce jazyk, který je jim smyslově přístupný. Tak se i v Praze začal formovat jazyk, který dnes známe jako český znakový jazyk. Není to jazyk, který by někdo vynalezl, vznikl mezi samotnými neslyšícími a jejich učiteli, v jejich každodenní komunikaci, a škola byla místem, kde se mohl předávat z generace na generaci. Znakový jazyk má totiž ještě jednu zvláštnost, většina neslyšících dětí se rodí do slyšících rodin, a tak se jejich mateřský jazyk obvykle nepředává z rodičů na děti. Každá nová generace neslyšících si jej osvojovala od svých vrstevníků, ve školách a komunitách neslyšících, které postupně vznikaly.
Střídání respektu a zákazu
Komunita neslyšících v Praze měla velké štěstí, že v polovině devatenáctého století působil v pražském ústavu ředitel Václav Frost. Ve své vzdělávací metodě vycházel z přesvědčení, že mateřským jazykem neslyšících je znakový jazyk, a že právě ten je nejlepším prostředkem k pochopení abstraktních pojmů. Ukazoval, že jazyk bez zvuku může být mostem k vědění i k lidské důstojnosti, a považoval jej dokonce za názornější a v lecčems lepší než jazyk zvukový. V jeho očích to byla řeč v obrazech, schopná vyjádřit nejen konkrétní předměty, ale i myšlenky, city a duchovní pojmy srozumitelněji než slova. Zatímco slyšící společnost zápasila s otázkou, zda se má vyučovat česky či německy, na pozadí těchto bojů o emancipaci češtiny se nepozorovaně utvářel další svébytný jazyk, jazyk znakový. Ten fungoval jako společný dorozumívací prostředek českých i německých neslyšících.
Jazyk, který měl být umlčen
Ve dvacátém století se totiž situace zásadně proměnila i v českých zemích a stále silněji se prosazovalo přesvědčení, že neslyšící musí ovládnout mluvený jazyk. Slyšet a mluvit bylo chápáno jako jediné možné naplnění lidské existence. Znaky byly vnímány jako překážka, jako náhražka skutečného jazyka, a učitelé kontrolovali, zda žáci při vyučování nepoužívají ruce. Úkol, který si pedagogové stanovili, se postupně ukázal jako nereálný. Jen malé části žáků se podařilo si srozumitelně osvojit mluvenou řeč natolik, aby ji používali v běžném životě. Mechanické vyvozování zvuků a artikulace bez sluchové kontroly a porozumění odsuzovalo neslyšící do temného bezjazyčí. Většina se ke znakovému jazyku, ve kterém mohli myslet a komunikovat, dostávala jinudy, o přestávkách, na internátech, při večerních rozhovorech mezi sebou. Tam se jazyk, který měl být umlčen, znovu a znovu rodil a předával navzdory oficiálním zákazům. Znakový jazyk se tak stal nejen prostředkem dorozumění, ale i jakýmsi symbolem odporu proti násilné asimilaci. Byl to jazyk komunity, který zůstával přítomen v tichých setkáních v soukromí, v klubech či spolcích neslyšících.
Situace se začala pozvolna měnit až v posledních desetiletích dvacátého století, kdy se znaky začaly znovu objevovat ve školách. Nebyl to však návrat k přirozenému znakovému jazyku, jak jej mezi sebou užívali neslyšící. Do vyučování se dostával v podobě uměle vytvořeného systému, takzvané znakované češtiny. Ta byla pokusem přizpůsobit vizuální prostředky českému jazyku. Jednotlivým nahlas či bezhlasně artikulovaným slovům češtiny se přiřazovaly znaky a ty se pak skládaly v pořadí odpovídajícím slovosledu české věty. Učitelé měli pocit, že neslyšícím zpřístupňují češtinu a zároveň využívají vizuální dorozumívání. Jenže znakovaná čeština byla těžkopádná, pro neslyšící nepřirozená a špatně srozumitelná. Nerespektovala prostorové uspořádání znakového jazyka a jeho specifické struktury. Přesto se na čas stala jakousi prestižnější formou znakování prezentovanou na veřejnosti a užívanou i tlumočníky.
Společnost měla k přijetí znakového jazyka ještě daleko, nebyl akceptován ani lingvisty. Sama terminologie, kterou se znaková komunikace označovala, ukazuje, jak obtížně se prosazovalo vědomí, že jde o plnohodnotný jazyk. V češtině se střídaly desítky různých označení – posunky, ukazovací řeč, gestikulační řeč, posunová řeč, posunková řeč, později znaková řeč –, ale slova jazyk se neužívalo. Jako by slyšící společnost váhala přiznat, že může existovat svébytný jazykový systém bez zvuku. Za železnou oponou se přitom situace vyvíjela jinak – ve Spojených státech amerických i v západní Evropě probíhaly už v šedesátých letech první lingvistické výzkumy, které prokázaly, že znakové jazyky jsou plnohodnotnými přirozenými jazyky. V českém prostředí však k tomuto poznání dozrála doba až po roce 1989, kdy se postupně otevřel prostor pro nové vědecké směry i pro hlas samotné komunity neslyšících. Pro označení přirozené komunikace českých neslyšících se ustálil termín český znakový jazyk, který byl v roce 1998 zakotven i v zákoně a stal se legitimním jazykovým prostředkem.
Slyšet očima
Přístupy ke znakovému jazyku se tak v průběhu staletí proměňovaly od tolerování přes respekt k zákazu a marginalizaci, a odtud znovu k uznání. To, co zůstávalo neměnné, byla jeho přítomnost v životech neslyšících. Navzdory ideologiím, zákazům i proměnlivým názorům nevymizel. Jeho existence dokládá, že jazyk není jen nástrojem komunikace a nositelem kultury, ale i součástí lidské existence neslyšících, která je stejně hodnotná jako existence slyšících, přestože nepoužívá zvuk.
Znakový jazyk nám ukazuje, že lidská schopnost tvořit jazyk není spjata výhradně se sluchem a hlasivkami. Ve znakovém jazyce můžeme očima „slyšet“ rytmus rukou, intonaci obličeje, melodii pohybu. Možná právě proto je pro slyšící tak fascinující, ukazuje, že svět lze uchopit i jinými cestami, než jsme zvyklí. V době, kdy se mluví o zahlcení hlukem, může být jazyk bez zvuku inspirací. Dokazuje, že ticho není prázdnota, ale je plné viditelných slov a vět. A že skutečné bohatství lidských jazyků spočívá v jejich schopnosti dávat tvar myšlenkám a sdílet je s ostatními.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
