Slyšet jinak: Tajemství zvukové krajiny

Když přijmeme zvuk a sluch za východisko našeho přemýšlení a prožívání, otevře se nám nový rozměr skutečnosti, a to jak v analytickém slova smyslu, tak prostřednictvím emočního napojení a imaginace. Zvukovosti věnují v posledních desetiletích systematickou pozornost práce v oblasti tzv. sound studies, které se zabývají dějinami hluku a sluchu, zvukových technologií, současnou zvukovou krajinou nebo otázkami zvukového dědictví.

Odhaduje se, že přibližně 50 % organizmů na planetě žije v půdě pod našima nohama, velká část z nich však zůstává neprozkoumána, stejně tak jako zvuky, které vyluzují. Zatímco žížala lezoucí hlínou vrže a praská, hraboš vydává zvuk podobný pískající psí hračce a mravenci znějí jako uklidňující šumění deště, většina půdních zvuků, z nichž mnohé jsou mimo rozsah lidského slyšení, zůstává záhadou. Vědecký tým z University ve Warwicku se před nedávnem začal zvuky půdy seriózně zabývat a jeho členky a členové se pomocí akustických senzorů a se sluchátky na uších zaposlouchali do temné zvukové krajiny rozkládající se hmoty, lezoucího hmyzu a propletených kořínků a hub. Knihovna podzemních zvuků, která v rámci projektu vznikla, je pokusem o zkoumání tajemného půdního života pomocí naslouchání jeho akustickým projevům. Larvy brouků, stonožky nebo stínky mají vlastní zvukovou stopu a různé půdy, podobně jako jiná akustická prostředí, mají specifické „zvukové podpisy“ (sound signatures). I když slyšené zvuky zatím neumíme nijak sofistikovaně interpretovat, v případě půdy platí totéž jako u jiných prostředí: čím je hlučnější, tím víc života a druhové rozmanitosti v ní obvykle nalezneme.

       Zvuky půdního života odhalují nový rozměr prostředí, které je blízké, a přesto neznámé. Ačkoli výzkum půdního biomu se sluchátky na uších je pouze okrajovým tématem vědeckého i uměleckého bádání, dobře demonstruje principy, jež umožňují porozumět, prožívat i vytvářet realitu pomocí zkoumání zvuku a sluchu i využití akustických nástrojů. Poznávání v přírodních vědách jsme si uvykli spojovat spíše s vizuálními technikami pozorování a zobrazování – nakonec i akustika sahá k obrazovým ilustracím častěji než k poslechu zvuku a anglický novotvar soundscape, tedy zvuková krajina, odkazuje ke scénickému, a tedy vizuálnímu rozložení prostoru. Přijmeme-li však zvuk a sluch za výchozí body bádání, přemýšlení a prožívání, otevře se nám svébytný rozměr skutečnosti, který není jen doplňkem poznání, jež je primárně konstruováno jinými smysly. Podobně jako je zvuk půdní aktivity nositelem unikátních informací, které nejsou ostatním smyslům bezprostředně přístupné, indikuje zdraví ekosystému a ukazuje na nové vztahy mezi jednotlivými složkami prostředí, tak i výzkum a umělecká praxe zaměřené na zvuk a sluch otevírají neznámý rozměr okolního světa a jeho minulosti, a to nejen v analytickém slova smyslu, ale také prostřednictvím afektu, emočního napojení a imaginace

Sound studies: zvuk jako artefakt

Společenské a humanitní vědy, umění, filozofie, ale také ekologie zvuk nově berou jako výchozí bod zkoumání v rámci výzkumného proudu, pro který se po roce 2000 ustálilo pojmenování sound studies, tedy zvuková studia. Základní text sound studies letos zesnulého kanadského historika médií Jonathana Sterna The Audible Past: Cultural Origins of Sound Reproduction (Slyšitelná minulost: Kulturní počátky zvukové reprodukce, 2003) představil zvuková média jako fonograf, telefon nebo rádio nejen jako produkty technologické inovace a zamýšleného designu, ale spíše jako výsledky komplexních interakcí mezi industrializací, kapitalizmem, kolonializmem a jinými moderními jevy, jež daly vzniknout specifickým kulturám a technikám poslechu. Různorodé práce, které v rámci sound studies v posledních dvaceti letech vznikly, sdílejí podobný přístup ke zvuku, podle kterého je především artefakt, tedy výsledek souhry různých typů poznání, technologií a společenských a ekologických vztahů. Tím zvuková studia přidávají nový mezioborový důraz do bádání o zvuku etablovaného v oborech jako fonetika, muzikologie, fyziologie, akustika nebo psychologie.

        Na rozvoj sound studies měla zásadní vliv dřívější práce v oblasti akustické ekologie, která od sedmdesátých let dvacátého století věnovala systematickou pozornost zvukovému rozměru prostředí. Tzv. World Soundscape Project (WSP), jemuž se věnují některé z esejí v tomto čísle, prosadil do veřejného prostoru pojem soundscape, tedy zvuková krajina, který přitáhl pozornost k akustické dimenzi prostředí, v němž se pohybujeme a jehož kvality přímo ovlivňujeme, často bez toho, abychom to vědomě reflektovali. Podobně jako dnešní výzkum záhadných půdních zvuků ukázala už před půlstoletím akustická ekologie, že vědomá pozornost věnovaná tomu, jak zní svět v našem bezprostředním okolí, otevírá nový rozměr poznání skutečnosti, spojení se světem, ale potenciálně také ochrany kulturního a přírodního dědictví.

        Úspěch pojmu soundscape přímo ovlivnil i historický výzkum zvuku. Apel akustické ekologie, která vyzývala k tomu, abychom věnovali více pozornosti zvuku prostředí, byl převeden do studia historie a historici médií, technologie, vědy, kultury či náboženství začali systematicky „naslouchat“ dějinám západní kultury a postupně revidovat její obraz, který byl dlouho stereotypně spojen se zrakem a vizuálními prostředky komunikace. I sluch má svoje dějiny a podobně jako jakákoli jiná kulturní dovednost podléhá i naslouchání historickým změnám a modulacím. Antropologický výzkum mimoevropských kultur navíc přesvědčivě demonstroval, že hodnoty, které jsme si uvykli spojovat s jednotlivými smysly, nejsou kulturně univerzální a že v neprostupné vegetaci Papuy-Nové Guineje bude mít sluch jinou praktickou i náboženskou roli než v moderní evropské společnosti. Ani ta však nikdy nebyla primárně vizuální a žebříčky důležitosti jednotlivých smyslů, které vyvářeli už antičtí autoři, se jako produktivní badatelský přístup neosvědčily: esej Lenky Okrouhlíkové o znakovém jazyce dobře dokládá například to, že v evropské kultuře bylo plnohodnotné lidství dlouho spojeno primárně se schopností dorozumívat se pomocí slyšeného jazyka.

Od orchestru hluků po tichý nezájem

Růst měst, industrializace i nové mediální technologie přinesly do veřejného prostoru na přelomu devatenáctého a dvacátého století zvýšenou reflexi tématu hluku. Kromě prvních anti-hlukových kampaní ve velkých městech, o nichž v tomto čísle píše Karin Bijsterveld, se na počátku dvacátého století objevil také opačný proud, který byl zvuky modernity, průmyslu a nových technologií fascinován. Manifest futuristického malíře Luigiho Russola Umění hluku (L’arte dei rumori, 1913) vyzývá k „pozorování ušima“ a tvorbě pomyslného orchestru hluků, který by oslavoval zvuk plynového potrubí, stahování rolet výkladních skříní, ruch spěchajícího davu, tiskárenských strojů nebo nárazy kol tramvaje na kolejnice. Russolovo Umění hluku později ovlivnilo fenomén tzv. konkrétní hudby (musique concréte), která připsala stejný význam využití „nehudebních zvuků, ruchů a hluků“, jež vznikaly v rámci pařížské studiové sbírky Groupe de Recherche de Musique Concrète od roku 1948. Konečně i československý Supraphon vydával na gramofonových deskách kolekce nehudebních zvuků, například nepovedené startování automobilu Volha, průjezd nákladního vlaku stanicí nebo zvuk okružní vrtačky, a ve specializovaných kolekcích zprostředkoval dokonce nahrávky startu družice Sputnik či přistání Gagarinova Vostoku.       

        V souvislosti s lidskou činností a jejími dopady na akustické prostředí bývá nejčastěji skloňován tzv. antropogenní, tedy lidmi generovaný hluk. Akustické znečištění, o němž se vzrůstající měrou mluví ve městech, kulturní krajině i přírodním prostředí, má oproti jiným druhům kontaminace jedno specifikum: jakmile odstraníme jeho zdroj, téměř okamžitě zmizí. Vypořádat se s ním je tedy výrazně snazší než odstraňovat následky ropné havárie nebo agrochemikálií z půdy – alespoň tedy teoreticky. V praxi zvukový rozměr prostředí málokoho zajímá a stávající regulace definující hluk jako kvantifikovatelný hygienický problém založený na měření decibelů nepostihují podstatu hluku jako subjektivně prožívané kategorie, přičemž jiné než lidské vnímání zohledňují jen okrajově.

        Vědci, kteří studují dopad antropogenního hluku na mořské živočichy, přesvědčivě prokázali, jak výrazně se mění soundscape podmořského světa. Zvuk se pod vodou šíří více než čtyřikrát rychleji než vzduchem a může cestovat na velké vzdálenosti. Zatímco sluneční světlo zcela zmizí asi dvě stě metrů pod hladinou, zvuk dosáhne o tisíce metrů dál a v horizontálním směru se šíří téměř neomezeně: než byly oceány zaplněny lidským hlukem, velrybí písně se tak bez problémů nesly přes celé oceánské pánve.

        Hluk pocházející z lodní dopravy a těžby má prokazatelný vliv na chování savců, ryb, mořských ptáků i plazů. Většina antropogenního hluku je přitom nechtěným vedlejším produktem lidské činnosti – za posledních padesát let například vzrostl objem lodní dopravy dvaatřicetkrát, a výrazně se tak navýšil podíl nízkofrekvenčního hluku podél hlavních lodních tras. Při utlumení dopravy během pandemie covidu-19 bylo pozorováno neobvyklé rozšíření mořských savců a žraloků do dříve rušných a hlučných dopravních koridorů. Přestože o dopadech hluku na mořské živočichy víme, jeho produkce je stále většinou neregulovaná – i když, jak píše ve své eseji Tereza Petrusková, v posledních letech můžeme pozorovat dílčí úspěchy, jako je omezení používaní nízkofrekvenčních sonarů.

        Podobná situace se týká naprosté většiny zvukových prostředí, kterým chybí nejen ochrana, ale také debata o tom, co a koho vlastně chceme chránit, které zvuky jsou nám drahé, a mohou tak spadat do sféry přírodního či kulturního dědictví, a které v prostředí naopak nechceme. Ačkoli krajské hygienické stanice při stížnostech na hluk rozlišují mezi měřitelným hlukem a tradicí – kam spadá například hlasité odbíjení kostelních zvonů v nočních hodinách –, zvukové kulturní dědictví není v Česku nijak definováno. O relativním nezájmu veřejných institucí o slyšenou minulost svědčí i nikdy nerealizovaný projekt Národní fonotéky, tedy jednotného zvukového archivu, který měl – podobně jako berlínský Lautarchiv, vídeňský Phonogrammarchiv nebo pařížské Archives sonores – shromažďovat zvukové dokumenty pro budoucí generace. V českém kontextu se vznik podobné instituce nikdy nepodařilo prosadit a, jak píše ve své eseji Julie Pátá, i stávající praxe archivování slyšené minulosti je poznamenaná absencí promyšleného kurátorského přístupu.

Technologie pozornosti

Řada textů v tomto čísle se dotýká technologií zvukové reprodukce a jejich používání. Zatímco „soundwalking“, který spojuje chůzi s poslechem, původně apeloval na mobilizaci technologiemi nezprostředkovaného poslechu, metoda „tranzverzálního poslechu“ napříč prostorem a časem, již ve své eseji navrhuje Jacek Smolicki, se na zvukovou reprodukci spoléhá jako na jeden z nástrojů, který pomáhá prohloubit zkušenost in situ a zkoumat přítomný okamžik jako výsledek minulých dějů, jež doznívají do budoucnosti. Texty Smolického, Luďka Čertíka nebo Martina Nitscheho zdůrazňují afektivní a tělesný rozměr zvuku a sluchu při vytváření vztahu ke světu, ve kterém hraje roli nejen bezprostřední zkušenost, ale také paměť a imaginace.

        Esej, v které se s Romanem Figurou věnujeme nahrávkám ptačího zpěvu, ukazuje, že technologie zvukového přenosu může být v doslovném smyslu osvobozující, zároveň ale vytváří distanci a zprostředkované vnímání, jež je pro současný svět charakteristické. Bez hydrofonů, sluchátek nebo půdních sond by nám však celá škála zvuků a zvukových prostředí zůstala zcela nepřístupná. Uvažování o technologickém rozměru poslechu skvěle uzavírá esej Martina Mejzra, která se věnuje materiální stopě zvukových médií a zdůrazňuje, že naše zvuková zkušenost je umožněna extrakcí nerostných surovin, přesuny materiálů na velké vzdálenosti a řízenými chemickými procesy.

        Texty shromážděné v tomto čísle ke zvuku přistupují z velmi různých oborových, mezioborových i neakademických perspektiv, včetně historie, filozofie, fonetiky, muzikologie, komunikace neslyšících, ale také ornitologie, ekologie, performativního umění, publicistiky, poezie nebo sound artu. Všechny netriviálním způsobem ukazují, že reflexe zvuku a sluchu není a nikdy nebyla pouze doménou hudební vědy či akustiky a že systematická pozornost věnovaná zvukovosti a slyšení otevírá alternativní a často inspirativní rozměry poznání a prožívání

***

This publication/event is part of PERSPECTIVES — a project and label co-funded by the European Union that stands for authentic, trustworthy, independent and multi-perspective journalism. Led by the Goethe-Institute and implemented together with newsrooms from Central and Eastern Europe, PERSPECTIVES is committed to credible content that reflects Europe’s complex realities through diverse voices and viewpoints.

      

Líbilo se vám? Sdílejte