Velká sladkost: Žiletka a oteklé lůno (II)
Nenávist k vlastnímu tělu, upírská touha a mystická extáze
V druhé části dvoudílné eseje, kterou napsala Zuzana Žabková z nekolektivu björnsonova a spolupořadatelka série performativních čtení Good Night Readers, začneme románem Pianistka, abychom se dostali k upírské mystice jako způsobu přehodnocení normativních podob touhy. První díl si můžete přečíst tady.
Upozorňujeme, že text obsahuje zmínky o sebepoškozování.
Novinář André Müller se na začátku devadesátých let rakouské spisovatelky Elfriede Jelinek zeptal, jak vymyslela nejstrašnější scénu v románu Pianistka, v níž si hlavní hrdinka Erika ze sebenenávisti poraní pohlaví. „Nevymyslela jsem to, já to zažila,“ odpověděla autorka. Teoretička Tobe Levin (která rozhovor cituje) její čin chápe jako vymazání sexuálního objektu. Zdůrazňuje, že ženské tělo bývá ze strany mužů často vystavováno násilí a posměchu, ale u Elfriede Jelinek se násilí skrze sebe obrací dovnitř a proti sobě. V Pianistce je klavíristka Erika popisována jako žena zcela odkázaná na svoumilost a nemilost, což je ale podle ní stále lepší, než záviset na milosti někoho jiného – zásadní dimenzí jejího sebepoškozování je, že to „má pořád ve vlastních rukou“.
Jelinek vysvětluje, že Eriku utváří jak boj s despotickou matkou, tak dusivý tlak dospívání a ženskosti. Akt sebemrzačení, sebe-odnětí toho, co Freud už dávno označil za „kastrovaný orgán“, popisuje se znepokojivou lehkostí. Přes krev z čerstvé rány už Erika ani nevidí své vlastní pohlaví. Levin to čte jako groteskní parodii knihy feministické myslitelky Luce Irigay This Sex Which is Not One, která stydké pysky chápe jako sebe-se-dotýkající erotický orgán, který sám sebe tvoří – a odporuje Freudově mizogynnímu pojetí ženského pohlaví jako nedostatku (falu). V Pianistce jsme naopak svědky niterné nenávisti vůči vlastní ženskosti, odpudivého úleku vyvolaného násilím, které ženu redukuje na nadávku. Jelinek tuto urážku proměňuje v sebeponížení provázené odporem k vlastnímu tělu: doslova v odřezání se od sebe samé: „Ženy musí zmizet do svého vlastního orgánu, porušit ho, aby ho mohly znovu získat.“
Vzpomínám si, jak přede mnou stálo sedm gynekologických mediků, kteří užasle pozorovali mé hematomy. Nezvyklý obraz: původ světa hroutící se do černé, oteklé hory masa. Vagínu jsem si pohmoždila, když jsem se pokoušela jezdit na snowboardu – neuměla jsem držet rovnováhu, ale už jsem naskakovala na vlek. Odhodlaná nevzdat to jsem ignorovala bolest z modřin, kterou mi tyč způsobovala. Když jsem sotva chodila, poslali mě do nemocnice. Druhý den mi napsal sympatický kluk, který mi slíbil lekci snowboardingu. Řekla jsem mu, že jsem si zlomila ruku – moje dospívající touha však byla umlčená bolestí na několik týdnů.
Právě tehdy jsem prostřednictvím pohmožděné vagíny znovu objevila potenciál, který v sobě bolest a fantazie skrývá.
Sebeničení vagíny a stud s ní spojený zejména v katolickém, dogmatickém a patriarchálním prostředí slouží jako trest za touhu, nástroj vymýcení chtíče. Co kdybychom jej ale považovali spíš za opakující se trauma hluboce zakořeněného studu kvůli orgánu, který je považovaný za méněcenný a nedostatečný? Můžeme vůbec někdy skutečně přijmout jeho přítomnost, pokud je tím, co „není falus“? A jak taková premisa proměňuje naši touhu?
Asketická filozofka a mystička negace Simone Weil ve svém díle Tíže a milost píše o nemožnosti touhy: toužit znamená objekt touhy ničit. „Musíme toužit po tom, co je nic,“ tvrdí. Každá touha sama sebe popírá, protože naše pocity jsou ve svém jádru spjaty se svými protiklady. Slovy Simone Weil jsme bytosti rozporu – stvoření, jejichž smysl pro realitu nelze oddělit od jejich ubohosti, která je jejich jedinou pravdou, protože není naším výtvorem.
Tato nemožnost touhy se promítá do konceptu dekreace (decreation) – odtvoření –, s nímž Weil přichází v knize Očekávání Boha. Označuje tak rušení ega a sebe, duchovní vyprázdnění, díky němuž se může zpřítomnit Bůh. Utrpení a odmítání prostupuje jejími texty i životem: vzděláním, prací v továrnách, odbojem, sebezničením, smrtí v exilu. Teologie Simone Weil není teologií hojnosti, ale rozporu. Následuje tradici apofatické teologie, která je vždy v negaci definující Boha tím, čím není.
„Nemožnost je dveřmi nadpřirozena. Můžeme jen klepat. Otevírá někdo jiný.“
– Simone Weil: Tíže a milost
Eucharistická a upírská mystika
Tím se vracíme k řeholnici Christině, jejíž středověký mysticko-erotický rukopis jsme rozebírali v první části eseje. Ačkoliv se Christinina nenávist k tělu projevuje sebemrskačskými rituály, odpíráním útěchy či potěšení (aby tělo nemohlo sloužit hříchu), její praktiky jsou rámovány jako projevy „pravé božské oddanosti“. Christina spolu se svým tělem ničí i své ego. A tělo, zbavené důstojnosti a v naprosté bídě, se stává otevřenou ranou, kterou může vstoupit božské. Otevírá tak cestu nadpřirozenému vytržení a extázi.
V pozdějších kapitolách Christinina rukopisu dochází k výrazné proměně tónu. Jazyk studu a sebepopření ustupuje jásavému slovníku potěšení. Božské již nepřichází prostřednictvím odřeknutí, ale nasycení. Christininými popisy očekávaného spojení s Bohem prostupuje sladkost, lehkost a medovost. Touto „velikou sladkostí“ proniká božské do její kůže – nikoliv jako trest, ale jako přítomnost. Už nejde o teologii absence či umrtvování, ale somatického naplnění: vytržení se stává trávením, posvátné se stává jedlým. Kristus je vstřebáván nejen jako symbol, ale jako chuť. Božské nasycení nahrazuje askezi. Přijímá odpověď z božského srdce:
„Pro ni byl náš Pán sladký jako med v ústech, a tato sladkost proudila do jejího srdce i do její duše. A ten, jenž ji miloval, promluvil k její duši: ‚Miluj, miluj mě. Přicházím rychle a raduji se v tobě. Miluj, miluj mě. Přicházím rychle a potěšuji tě. Miluj, miluj mě. Přicházím rychle a povolávám tě.‘“
Je to jazyk, který je chutný, hmatatelný, poživatelný, ale zároveň obsesivní, návykový, extatický. Jako by božské bylo rozkoší, která je jeptišce odpírána každodenní askezí. Jako by otevřelo všechny její smyslové póry a zmocnil se jí chtíč po pomíjivé sladkosti.
Nepřekvapí, že velmi podobná tonalita a sladkost prostupuje i žánrem upírské literatury. Postava padlého anděla se v ní znovu objevuje ve formě upíra, tedy už ne jako zbožňovaný objekt, ale jako ten, kdo adoruje. Touha proudí opačným směrem – upír se stává prosebníkem, který je posedlý sladkostí své kořisti. Obsesivně touží, prožívá extatickou odevzdanost tváří v tvář takřka eucharistickému hladu. Modlí se ústy, žízní, dává na odiv svůdné zuby. Sladkost, kterou ochutnává, přitom není metaforická, ale doslovná: erotická i oddaná, jedlá i extatická.
„Zvedla jsem hlavu a ochutnala ji. Byla jsem s mnoha ženami, a když jsem dřív slyšela medové metafory, vždycky mi připadaly pošetilé. Ale Danielle… Danielle chutnala jako jablečný bonbon.
‚Jsi tak sladká,‘ zašeptala jsem do jejího lůna.“
– Amelia G, Wanting (v antologii Dark Angels: Lesbian Vampire Erotica
V Christinině mystice i v upírské zpovědi je sladkost zjevením. Je médiem, kterým vstupuje božské nebo monstrózní. Christina se modlí, upír či upírka loví, ale oba či obě konzumují a jsou konzumováni/y. Kanibalistická touha ruší rozdíl mezi subjektem a objektem: mezi pokrmem a tělem, mezi tím, kdo jí, a tím, kdo je pojídán. Sladkost ulpívá na nozdrách, rtech, sliznicích. Zahřívá sliny, otéká srdce. Tělo je v očekávání, raněné i zbožné, je oddané a zároveň se rozpadá.
Když filozofka Elisabeth Grosz v knize Volatile Bodies sleduje, jak se historicky vyvíjel odpor tělům (somatofobie), ukazuje, že západní myšlení upřednostňovalo mysl před tělem a rozum před touhou. Tělo, zvláště to ženské, bylo chápáno jako neukázněné, beztvaré, příliš obtěžkané. Aristoteles přirovnává mateřství k domu, přičemž matka je jen schránkou, pasivní hmotou, které otec dává tvar a smysl. Přijmout tělesnou neukázněnost tak znamenalo přijmout chaos, zhroucení řádu. Somatofobie podle Grosz představuje strach z tohoto zhroucení.
Vzít si tělo zpět upířím polibkem
Feministické reapropriace těla takový strach odmítají. Fráze „moje tělo, moje volba“ nikdy neznamenala jen odmítnutí, ale také výzvu k imaginaci a intervenci. Nárokovat si tělo znamená vytvářet postupy vycházející ze zažitého potěšení i bolestí, psát smlouvy se sebou samou: Tohle vydržím. Tohle si užiju. Tady jsou hranice mé touhy. Kontrola nevymazává bolest, ale proměňuje ji v terén, který jsme si samy zvolily. Souhlas není jen odmítnutí či povolení. Je to fantazie o choreografii hry, v níž si člověk může přát být i pozřen.
Tyto dynamiky rezonují s queer představivostí erotické moci. V antologii Dark Angels upírka posedlá sladkostí nesaje krev jako predátor, ale „požírá“ vulvu milenky-kořisti. Klasické kousnutí je předestřeno jako lesbický sex, na který ve vizuální kultuře narazíme méně často než na ikonický upírský akt. Kořist v Dark Angels není oběť, ale účastnice, jež překračuje hranice strachu, chuti a intimity. Tělo je odhalené a zároveň jedná: poddává se, ale zároveň diktuje podmínky odevzdání.
Upír je také často zobrazován jako nakažlivý padlý anděl, jako symbol chtíče, hladu a neukojitelné touhy. Jako ten, kdo kouše. Jeho touha je však zároveň nestabilní a sám je možná stereotypní rolí predátora unavený, vyčerpaný neustálou nutností konzumovat. Co když už nechce kousat, ale touží být pokousán? I proto jsme s Nik Tomkovou vytvořily uměleckou kolektivní hru s rolemi (LARP) The Night of Dark Angels, která se odehrála na sklonku roku 2025.Její součástí byl i Melancholický upír, scénář, který pracuje s převrácenou upírskou touhou: upír odmítá roli agresora a iniciátora, a naopak se odevzdává a vystavuje se ostatním – upíří styk iniciují oba, kousající i pokousaný.
Před samotným aktem během LARPu účastnická dvojice stvrdí svůj souhlas prostřednictvím Smlouvy Melancholického upíra, v níž upřesní podobu kousnutí, své touhy i hranice. Ke kousnutí dojde až po rituálním podpisu smlouvy kapkou krve. Kousnutí se tak stává oboustranně vyjednanou hranicí, kde se setkávají zranitelnost, vyčerpání a intimita. Elvia Wilk v eseji Ask Before You Bite píše, že kousnutí v LARPu založeném na konsentu ztělesňuje paradox touhy: směřuje k rozpuštění hranic těla a já, aniž by je kdy zcela překročilo. V návaznosti na tvrzení básnířky Anne Carson, že „Eros je otázkou hranic“, Wilk takové kousnutí chápe jako součást prahu, ke kterému touha směřuje – k rozpouštění kůže a tkáně –, aniž by jej kdy zcela překročila.
To vede k tomu, čemu říkám velká sladkost (viz první díl eseje), která není nevinná, ale nabitá, extatická, zvrácená. V BDSM i queer upírské hře protokoly souhlasu vedou tanec rozkoše: určují, kde začíná bolest, jak proudí touha, jak se obrací moc. Co se kdysi jevilo jako strach nezkrotnosti těla, je znovu nárokováno jako experimentální území.
Tento exces není jen požitkem, ale patří k němu i zranitelnost, otevírání ran, které nás upozorňuje, že klasické hranice je nutné posouvat a upřesňovat: od vampirismu k melancholii, od konzumace k nesouhlasu.
A nesouhlas nás vrací zpět k abjekci, kterou jsem zmiňovala na začátku eseje. Kristeva o abjekci hovoří jako o neúspěšném rozpoznání příbuzného. Abjekce podle Kristevy není jen odmítnutím, ale radikálním odtržením od původního – mateřského, rodičovského, společenského – i vymezením vlastního teritoria.
Nenávist k vlastnímu tělu může být podobnou reakcí na odmítnutí objektivizace vlastního těla; somatofobie pak funguje jako bolestné, ale zřetelné vymezení hranic. Podobně si lze představit upírku, která vyplivuje zuby – své i své stvořitelky – a jejich ostrými hranami škrábe do stránek starého manuskriptu.
Sladkost tak nikdy není neutrální. Je médiem oddanosti i odmítnutí, nástrojem radikální imaginace. Je eucharistií i tesákem, modlitbou i kořistí. Ochutnat sladkost znamená ochutnat to, čeho se filozofie kdysi bála: ochutnat nadměrné, ochutnat tělo odmítající, odmítající omezení.
Ale co když volba zmizí a bezpečný experimentální prostor se okolnostmi zhroutí? Je hranice jen smlouvou, nebo instinktem přežití?
***
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
