Budeme archivovat ticho?
Měnící se textura nejenom městské zvukové krajiny, ale i utichající přírody nás nutí přemýšlet o tom, co ze zvukové krajiny v příštích desetiletích zůstane a co se vytratí. Zvuky strojů, ulic i biotopů se stávají pamětí, kterou dnes už uchováváme spíše v archivech, než aby byly naší každodenní zkušeností.
.png)
Sedím v útlém prostoru fotolaboratoře, do kterého prosakuje podzimní světlo. Do obličeje mi svítí lightbox obložený nerozstříhanými negativy, jež se krátí při cvaknutí nůžek zaznívajících v pravidelných intervalech. V tom množství dovolenkových snímků už nejsem schopná vnímat obsah samotných fotografií. Pracovní tempo rána udává ambientní kompozice složená z nepřerušovaného šumu cvakajících skenerů z osmdesátých let, pravidelného otáčení větráku či dunivých zvuků starých přehřátých stolních počítačů.
Moje kolegyně, dnes už v důchodovém věku, se podle přítomnosti strojové symfonie naučila rozeznávat začátek a konec pracovní doby. Pravidelně odbíhá do sklepa, aby kontrolovala, jestli průběhové stroje správně vyvolávají barevné a černobílé filmy. Podle neobvyklého klapání hned pozná, že je některé zařízení rozbité. „Holka, za ta léta mám všechno nejenom v oku, ale i v uchu,“ směje se. Do řeči jí skočí malý rezavý budík, kterým si odpočítává čas do vyndání filmu z chemické lázně. „Vždy se mi uleví, když to všechno vypnu. Teprve pak si uvědomím, v jakém neustálém hluku tady pracujeme,“ říká mi, když jsou všechny zakázky hotové. V místnosti nastane úplné ticho a polední slunce začíná pařit do jedné z místností žižkovské fotolaboratoře Thalia Picta, která vznikla v první polovině devadesátých let. Dnes přežívá navzdory tlaku technologické modernizace, výkonu a komercionalizace analogové fotografie.
Ačkoliv prim v úvodním příběhu zdánlivě hraje vizuální jazyk, jeho vztah ke zvukové složce není zanedbatelný. Žijeme v éře, které dominuje obraz – ten určuje naši interpretaci okolí. Obrazy nás nejen obklopují, ale přímo zahlcují, ať už bezprostředně, skrze městský vizuální smog, nebo zprostředkovaně na feedech a stories sociálních sítí. Každý stroj však za sebou zanechává nepatrnou zvukovou stopu, kterou nelze odmyslet od uživatelské zkušenosti s médiem. Zatímco digitální maximalizmus minulých dekád usiloval o co největší výkon, dnešní trendy směřují k minimalizaci rušivých zvuků. Hlučný zvuk spouště starších analogových fotoaparátů nahrazuje tichost digitálních bezzrcadlovek a téměř nezvučné mobilní telefony, u nichž lze nastavit zvuk uzávěrky jen pro estetický „analogový efekt“. Výrazná část někdejšího zvukového prostředí se tak mění v artefakt – stopu bez původního zdroje. Naše technologie se přibližují představě černé skříňky, jejíž skrytý mechanizmus dokáže obsáhnout funkci všech předchozích zařízení.
Kanadský skladatel a teoretik R. Murray Schafer v eseji „The Music of the Environment“ („Hudba životního prostředí“) z první poloviny sedmdesátých let mluví o proměně moderního zvukového prostředí jako o „rozlehlé zvukové kompozici“, která imperialisticky prosakuje do naší každodenní zkušenosti. Schafer se ve své kariéře věnoval tématu akustické ekologie, tedy vztahu mezi zvukem a přirozeným prostředím (kam patří i psychologické dopady hluku na člověka), což dále rozvinul iniciativou World Soundscape Project úzce provázanou s polem experimentální hudby. Mezi výzkumné práce týmu stojícího za projektem WSP patřila například proměna hluku v oceánských biotopech, jež se postupně stávají takzvanými akustickými fosiliemi. S ohledem na daný fenomén si Schafer v eseji pokládá otázku: „Jaké zvuky chceme zachovávat, podporovat a multiplikovat?“ Ačkoliv je Schaferova úvaha víceméně mířená na kultivaci zdravého zvukového prostředí, neodbytně svádí také k přemýšlení o tom, jak se tato selekce projevuje v institucionálním archivnictví – tedy kdo rozhoduje o tom, které zvuky se stanou součástí paměti a které se vytratí z našeho životního prostředí. Dnes, v době informačního šumu, není totiž zásadní produkce dalšího obsahu, ale schopnost záměrného výběru, který je z velké části úlohou veřejných institucí.
.png)
Selekce namísto produkce
Národní Britská knihovna se nachází na londýnské Euston Road. Před osmnáctým stoletím se touto ulicí nesl šum větru přes otevřená pole, zpěv ptáků a vzdálený zvuk kostelních zvonů z oblasti Camden Town. Ty připomínaly místním farmářům a zemědělcům, že Londýn se rychle mění v monumentální metropoli. Hlasité povely pastýřů brzy nahradilo syčení páry a rámus nepřetržité výstavby. Z ní v dalších dekádách vyrostly hlasy moderátorů z nezávislé sítě rozhlasových stanic Capital a regionální Thames Television. Dnes industriální ambient vystřídala roztříštěná zvuková vrstva: rytmické cvakání signalizace na přechodech, skandování demonstrantů, paleta mnohonárodnostních přízvuků… Některé z těchto zvukových krajin už nikdy neuslyšíme, jiné bychom ale mohli hledat v podzemí Euston Road, kde sídlí zvukový archiv Britské knihovny – největší čistě zvuková sbírka na světě.
V hlubinách londýnské tepny jsou k nalezení stovky tisíc záznamů zvuků zvířat, biotopů, či dokonce počasí. „Dnes více než kdykoliv dříve je nutné být v terénu, protože mnoho zvířat a jejich životních prostředí velmi rychle zaniká. V archivu máme nahrávky vymřelých druhů, které byly navěky vymýceny z divočiny,“ říká na deset let starém záznamu pořízeném britským hudebním časopisem The Wire kurátorka zvuků přírody Cheryl Tipp. V podzemí jsou k nalezení i desky s populární hudbou či sovětské lidové nahrávky digitalizované s původními artefakty zvukových nosičů. „Dvacáté století patřilo audiovizuálnímu materiálu. Naše paměť té doby je s ním neoddělitelně spjata. V jednadvacátém století se ale audiovizuální vnímání promění – nepůjde už tolik o to, co všechno dokážeme uchovat, ale spíše o to, co z toho vědomě vyřadíme,“ poznamenává zvukový inženýr Will Prentice. V závěru putování archivem zaznívá jedna z prvních amatérských nahrávek skotského akordeonisty Petera Wypera pořízená na fonografický váleček na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Původní zvuk je kvůli bílému šumu téměř nepostihnutelný – jako ozvěna, která sotva proniká k dnešku.
Kdo rozhoduje o tom, co slyšíme?
Potřeba vyřazování zároveň vybízí k otázce, jak ony zvukové krajiny minulosti budeme slyšet, pod čí kuratelu jejich výběr spadne a kdo k němu bude mít přístup. Instituce jako právě Britská knihovna zaštiťují iniciativy, jakou je program Save Our Sounds a její projekt Unlocking Our Sound Heritage. Jejich cílem je digitalizace téměř půl milionu nahrávek z celého Spojeného království a jejich zpřístupnění online. Tyto snahy nevycházejí jen z veřejných institucí. Jak ukázaly nedávné obstrukce amerického Smithsonova institutu, i velké archivy a výzkumná centra se mohou stát obětí politických machinací s fakty. Právě proto nabývají na významu mezinárodní neziskové projekty. K těm nejvýraznějším patří platforma Cities and Memory, která archivuje terénní nahrávky z celého světa. Jako jedna z prvních vytvořila sbírku zvuků protestů a projevů společenského aktivizmu či nahrávek z míst na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Součástí iniciativy je nejenom katalogizace zvuků, jež mají i sociopolitický přesah, ale kreativní práce s pamětí. Projekt kromě toho, že pracuje se skutečnými nahrávkami míst, vybízí také přispěvatele a přispěvatelky, aby našli vlastní interpretační klíč k dané lokaci a vytvořili asociativní zvukovou kompozici, jež bude volně dostupná k poslechu na webových stránkách platformy. Prostor tak dostává nelineární mapování daných míst, které v podstatě prostřednictvím uměleckého zpracování prodlužuje jejich životnost a je formou alternativního archivnictví.
Při poslechu téměř kterékoliv terénní nahrávky z přírody, která není poznamenaná stopou člověka, arktických ledovců nebo hlučného povodí chilské řeky Pingo, mě beztak přepadává pocit stesku a diskomfortu. Zvuky, které by měly být člověku nejbližší, se samy o sobě zdají abstraktní. Jako kdyby byly vytržené z reality, která je myslitelná pouze v binární soustavě připomínající renderované lužní lesy. Projekt Cities and Memory ukazuje, že zvukový archiv není jen paměť, ale i polemika. Díky podobným iniciativám vyvstává otázka, co vlastně chceme slyšet i za sto let? Stejně jako ta Schaferova zůstává zatím nezodpovězena – odpověď na ni přitom bude formovat to, jak bude znít naše budoucnost.
***
This publication is part of PERSPECTIVES — a project and label co-funded by the European Union that stands for authentic, trustworthy, independent and multi-perspective journalism. Led by the Goethe-Institute and implemented together with newsrooms from Central and Eastern Europe, PERSPECTIVES is committed to credible content that reflects Europe’s complex realities through diverse voices and viewpoints.
