Matko naše… O pohlaví Boha a potřebě nové reformace
Moje kamarádka se rozhodla v jedné kapitole své doktorské práce mluvit o Bohu v ženském rodě. Jednalo se o kapitolu věnovanou Duchu Svatému. Jako důsledná biblistka měla tento překlad podložený mnoha vědeckými poznatky. Její úmysl jí ale rozmluvil její školitel. Upozornil ji na skutečnost, že pokud to udělá, nebude se na obhajobě její práce mluvit o ničem jiném než o této záměně rodu.
Nechci obviňovat onoho školitele ze šovinismu, je možné, že jen přesně odhadl situaci. To ovšem neznamená, že jím popsaná situace odpovídá široce přijímanému teologickému přesvědčení o Boží bezpohlavnosti. Tímto profesorem vylíčená modelová situace barvitě ilustruje zbytnělost ega mužských teologů, která musí být posvěcována každým vědeckým příspěvkem.
Těžko hledat člověka, který by otevřeně tvrdil, že Bůh je mužského pohlaví. Není těžké zjistit proč – tento výrok je totiž teologicky prokazatelný opravdu jen stěží. Nejčastěji je zmiňovaná Boží bezpohlavnost, méně často pak oboupohlavnost. Přesto téměř všechny české výrazy používané k označení Boha jsou rodu mužského – Hospodin, Pán, Duch Svatý, Ježíš, Panovník, Otec. Tím je opomíjena hebrejská tradice, v níž jsou některá Boží jména uváděna v plurálu nebo dokonce naznačují ženský rod. Přinejmenším Duch Svatý je v hebrejštině zcela jistě rodu ženského.
Poměrně často se setkáváme s výpověďmi typu – Bůh je láska, naděje, cesta, pravda i život. Sama Bible občas o Bohu hovoří jako o moudrosti a řecký výraz pro moudrost – Sofia – se stal šířeji užívaným ženským Božím jménem. Teologie propojená s tímto Božím jménem pak představuje svébytnou křesťanskou spirituální tradici. Dějiny této tradice jsou také svědectvím o tom, jak nesnadné je v rámci křesťanství myslet Boha v rámci ženské metaforiky.
Podřízená žena
Zastoupení ženského elementu v rámci křesťanské spirituality je tradičně kladeno na bedra Panny Marie. Tento pohyb v rámci teologie ale jasně znamená podřízení ženského elementu tomu mužskému. Můžeme totiž Pannu Marie vynášet až do nebes, ale její příběh nikdy nebude ničím víc než součástí příběhu Ježíšova, i když třeba součástí zásadní. Pokud má Panna Marie zastupovat ženský element a Ježíš element mužský, je vždy ono „ženství“ podřízeno „mužství“ a veškerý svůj lesk přejímá pouze od něho. Pokud ikona Marie zcela přebírá roli jediné ženské tváře Boží, jedná se nejen o teologickou nedůslednost, ale o ontologicky velmi nebezpečný precedens v chápání ženy jakožto bytosti vždy podřízené muži.
Příběh Ježíše a Marie je samozřejmě zásadní, ale naprosto nevhodný pro definování mužské a ženské role. Marii je lépe v této souvislosti poměřovat s Josefem nebo s učedníkem Janem. A Ježíš zůstává univerzální postavou, s níž se mají ztotožňovat věřící bez ohledu na to, jsou-li to muži, nebo ženy. Podobně jako nehraje u Ježíše roli jeho barva pleti, tloušťka, národnost nebo způsob jeho stravování, nemělo by hrát roli ani jeho pohlaví.
Mým cílem není vytýkat křesťanství jeho genderový esencialismus. Zvláště v duchovní oblasti chápu rozdělení světa na mužskou a ženskou stránku jako potencionálně inspirativní. Na spirituální rovině vždy můžeme osvobodit duchovní ženství a mužství od tělesné formy. Naopak pokud myslíme ženskost a mužskost jako spirituální konstanty, máme velmi často tendenci líčit ideální podobu člověka jako složenou z mužského i ženského spirituálního pólu.
Věrni tomuto přístupu bychom snadno mohli vytýkat většině mužů, že jsou málo ženští. Ačkoli se žel v běžném životě vytýká pouze ženám nedostatečná mužnost. Tato tragika každodennosti nás ale nemusí vést k jednoduchému odmítnutí archetypů anima a animy. Věřím, že v skrytých jeskyních i na pohovkách psychoanalytiků si mnoho mužů ve výkřicích úžasu dovoluje osvobodit vlastní animu. A i to je feminismus.
Naopak vytýkám křesťanství, že přechází bez uzardění od generového esencialismu k předpokladu, že není třeba rozvíjet svébytnou ženskou spiritualitu. Spolu se staletou tradicí formovanou muži je pak ženská identita tematizována pouze tehdy, je-li třeba ji umlčet, a ve většinovém diskursu stále platí: duchovní je především muž. Mužský přístup je automaticky přístupem všelidským. Žena je často líčena jako zcela odstrašující, zkrocení vyžadující katalyzátorka hříchu, která musí své uplatnění hledat výlučně ve vztahu k druhému. V odevzdané lásce k manželu, dětem, společenství, myčce a kávovaru.
Je vůbec možné pro tento genderový esencialismus nalézt podklady v Bibli? Někteří vykládají nerovnost muže a ženy již ze stvořitelských příběhů knihy Genesis. V textu lze najít mnoho motivů, ze kterých lze vyčíst rovnocennost muže a ženy, zkusme se však nyní zaměřit na jejich rozdíly. Žena je v prvním příběhu Geneze stvořena později než muž. Stává se poslední stvořenou bytostí, ovšem tuto posloupnost lze vykládat i tak, že celkově stvoření završuje. Je stvořena svému muži jako „pomoc“, avšak pomoc „jemu rovná“. Není stvořena z prachu, ale z mužova žebra. Z těchto příběhů by snad bylo možné odvodit něco o „jiné podstatě“ ženy, ale není vůbec jasné, zdali by tato „podstata“ pak v rámci určité důslednosti neměla být vnímaná spíše jako nadřazená muži než jemu podrobená.
V Ježíšově příběhu vstupuje do kontrastu nebeský Otec s pozemskou matkou. Ve vyznání víry vyznáváme, že Ježíš přijal tělo z Marie Panny. Zkusme na chvíli přijmout tuto představu. Je skutečností, že ve chvíli, kdy se dítě narodí, má již „odžitý“ nějaký čas v intenzivním kontaktu s matčiným tělem. Vzhledem ke kojení je také pravděpodobné, že i nadále bude pobývat často matce nablízku, často v jejím náručí. Dítě ve skutečnosti nemusí nikdy po dobu svého života přijít se svým biologickým otcem do kontaktu. Pokud však budeme předpokládat, že rodiče pobývají spolu, narodí se dítě se znalostí otcova hlasu. Jak často a intenzivně bude dítě otcem chováno a konejšeno, je nejasné. V patriarchální společnosti minulého století bylo jednoduše možné, že dítě se setkávalo spíše s otcovými příkazy a jeho hodnocením než s jeho objetím.
I v této logice byl symbol všudypřítomné a život dávající matky spojený se zemí, na které neustále stojíme a jíž se můžeme kdykoli dotknout. Na zem padáme a nemůžeme se bez ní zvednout. Otec měl symbolizovat ducha – to neuchopitelné, s čím se setkáváme nejčastěji pomocí slov. Nezachytitelnou bytost, která nás může držet v objetí dlouhé hodiny, ale také se někdy na dlouhé roky zcela vytratí.
Hojivá teologie stvoření
Pokud by se ženský obraz Boha odvíjel od této metaforiky, vzhlíželi bychom kromě nebeského Boha také k Bohyni přírody. Na bohoslužbách při zpěvu bychom tančili a ženy by měly své vlastní zasvěcení. Nebylo by jim jako kněžím zapovězeno dotýkat se těla druhého člověka, naopak by objímaly všechny sestry a bratry. Jenže církve Bohyni neznají. Hlavní role svěřená ženám v církevních obcích spočívá ve vaření kávy po bohoslužbě. Na evangelických farách vedle duchovních farářů vystupují sborové sestry, často jen plnící všechna přání faráře a společenství. A katolické fary snad takovou roli nemají ani plně ustanovenou.
Ať už se snažíme sebevíce, ženství a mužství zůstává především sociálním konstruktem společnosti. Pokud právo na definici této společnosti spočívá většinově v rukou mužů, logicky dochází k vytváření takové ideologie, která mužům většinově vyhovuje. To už není otázka esencialismu, mužského a ženského archetypu, nýbrž především otázka mocenských pozic. Nevím, jaká bytost by chtěla dobrovolně vykonávat činnosti, které považuje za náročné a podřadné, když je schopná vymyslet systém, který tuto činnost deleguje na někoho jiného. Samozřejmě je ještě daleko jednoduší pouze se tohoto systému chopit, označit jej za cosi svatého a nikdy se ho nepokusit zpochybnit. To je logika nadvlády těch, kterým patří logos. Esenciální ženství se stává jakýmsi sběrným termínem pro všechno, co vyhodnotili mužští učenci jako nedostatečně důstojné. Žena pak symbolizuje tělesnost, přírodu, bytost vydanou, pečující, intelektuálně prostou a nepochopitelně emotivní.
Důsledkem tohoto ponížení a oddělení nejen skutečných žen, ale i všeho, co s nimi bylo asociováno, může být také ekologická krize. I lidské ničení přírody má svoji duchovní dimenzi. I ono může vyvěrat z představy, že člověk je naprostým pánem nad vším stvořením. Jenže jakkoli se nezřídka můžeme setkat s křížením teologie s patriarchálními či kolonialistickými přístupy, které kážou převahu intelektuální moci nad tělesným životem, stejně tak se v ní objevují směry hluboce soucítící s přírodou, osvobozující, zpívající harmonie složené také z hlasů, které bývají málokdy slyšeny. Americký teolog Matthew Fox nachází v dějinách křesťanství krásnou, ale potlačovanou linii teologie stvoření. Tedy teologii pozitivně přistupující ke všemu živému, teologii fascinovanou zelení, rostlinami, skutečným světem. Ta je propojena s niterným feminismem a tradicí ženské mystiky, reprezentované například mystičkou Hildegardou z Bingenu.
Právě na tuto linii je nyní třeba navázat. Zprostředkovává nám nově kontakt se sebou samými. Je hojivou teologickou silou. Nyní je třeba se vrátit nejen ke kořenům naší křesťanské tradice. Musíme se vrátit ke skutečným kořenům zapuštěným v samotné zemi. Ponořit se znovu do stvořitelského mýtu a nově pochopit, co to znamená něco ochraňovat a opatrovat. Nacházet Boha ve všech věcech. Vnímat Boží posly, kteří k nám přicházejí prostřednictví doteků s oživlým kosmem.
Od moci k milosti
Vymezování se vůči ženám, deklarování jejich podřízenosti nebo, řečeno „strategičtějším jazykem“, jejich „jinakosti“, je jen jedním z příkladů nadvlády. Tato nadvláda je nerovným mocenským stavem. Pojímání světa v logice těchto mocenských vztahů vrcholí umístěním Boha na nedostupný piedestal kdesi „v nebesích“. Vrcholí nekonečnou vzdáleností člověka a věčného soudce. Vrcholí sadistickým Bohem.
Právě mocenské hry těchto strnulých struktur kdysi Luther spálil a proměnil v oheň lásky. Jeho „pouhá milost“ přetavila poslušnost v lásku. Vztah mezi člověkem a Bohem se u něj zakládá na důvěře a odevzdání sebe sama do rukou Stvořitele.
Pokud nelze ani vztah mezi stvořením a Stvořitelem definovat jako mocenský, pokud v Bohu spíše přebýváme, než abychom poslouchali jeho doslovné, jasné příkazy, pokud i Bůh s námi navazuje vztah na základě milosti, a nikoli našich skutků, jak potom můžeme ještě obhajovat přítomnost panování mezi lidmi samotnými? Jak je ještě možné prohlásit něco za svrchované ve vztahu k něčemu jinému, když ani Bůh svou svrchovanost neuplatňuje?
Právě příběh Krista je příběhem vzpoury proti principu panování. Příběhem svobodného člověka, který měl moc osvobozovat. Tento příběh je znamením antisystémovosti. Ale je to také příběh krutosti, které jsou schopni nejen jednotliví lidé, ale i celé společnosti ve snaze o zachování starých pořádků, ať už je tím míněn řád v ulicích, nebo ve zkostnatělých dogmatech, vepsaných do hlav skloněných k zemi.
Ani s vynaložením všech intelektuálních sil neproměníme Krista v zákon, nevytvoříme z něj nic mrtvého či konzervovaného, neuděláme z něj pozemského vládce. Nikdy z něj nebude strážce gramatiky. Je Slovem, které se stalo a je a stále znovu se stává tělem. V tomto stávání se je nepředvídatelný, vždy originální i tradovaný. Aktuální. Nestane se tím, kdo třídí osoby do nepropustných skupin. Naopak, Kristus sám sebe označuje za toho, v jehož jménu mohou všichni lidé nacházet rovnost a setkávat se navzdory společenských hradbám. A Kristu v jeho úloze nebránila skutečnost, že se narodil jako Žid, ani to, že se narodil jako muž. Opakovaně překračoval hranice, které mezi sebou rozličné skupiny lidí vytvořily.
Jakýkoli předpoklad, že lidé jsou si nerovní, ať už na základě třídy, sexuální orientace, inteligence nebo pohlaví, je totiž bytostně antikristovský. Ve chvíli, kdy se samotný Bůh stává člověkem, odmítá jakékoli hranice. Nerodí se jako polobůh do těla extrémně bohatého, krásného, inteligentního nebo zdravého člověka. Kristus se rodí nahý, ničím nechráněn od chudoby, útlaku, nemocí a nepochopení. Pokud se i Bůh stane jedním z nás a ztotožní se s těmi nejchudšími, jsou všechny naše mocenské pozice a privilegia proměněná v prach. Kristus se odlišuje jen hloubkou své lásky a plností, s jakou se vzdal svých privilegií. Jakýkoli předpoklad, že lidé si nejsou rovni, je bytostně antikristovský.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
