Konec kapitalismu na papíře: Jiné teď, Nespoutaní a spor o to, kdo zařídí lepší budoucnost
Česky nově vyšly dvě politické utopie. Varufakisovo Jiné teď i o dvě generace starší Nespoutaní Ursuly K. Le Guin se snaží dokázat, že konec kapitalismu si přece jen jde představit snáz než konec světa.
Jiné teď: spravedlivější svět nám nikdo jen tak nedá
Ekonom Janis Varufakis byl v roce 2015 řeckým ministrem financí ve vládě levicového hnutí Syriza a dnes je generálním tajemníkem panevropského levicového hnutí DiEM25. Kromě toho působí i jako akademik a publicista, přičemž v poslední době je nejdiskutovanější jeho knižní esej Technofeudalismus: na co umřel kapitalismus(2024, česky 2025 v překladu Michala Jurzy), v níž Varufakis přesně pojmenovává proměnu ekonomiky v době online platforem. Na konci loňského roku pak nakladatelství Neklid vydalo i Varufakisovu prózu Jiné teď: depeše z alternativní přítomnosti z roku 2020 v překladu Otakara Bureše.
Přestože má Jiné teď formální rysy sci-fi románu, je to další esej: Varufakis v ní tentokrát rozvíjí úvahy o ideálním politickém a ekonomickém zřízení, které by překonalo nedostatky všech dosavadních systémů. Většinu knihy tak tvoří úvahy, pracně přepsané do rozhovorů tří modelových postav: Costa reprezentuje technooptimistu a geniálního vynálezce, Iris je levicová zastánkyně kolektivní akce a na Evu zbyl černý Petr individualistické stoupenkyně volného trhu.
Costa sestrojí složitou soustavu přístrojů, jimiž nahlédne do alternativního světa, který se od toho našeho odpojil během finanční krize roku 2008. Jednotlivé kapitoly potom dopodrobna popisují ideální svět Jiného teď. Sám autor svůj ekonomický systém definuje jako korposyndikalizmus. Práce a kapitál v něm nestojí proti sobě a základem ekonomiky jsou firmy, které řídí sami zaměstnanci. V důsledku zanikly kapitálové trhy a komerční banky, občané žijí z nepodmíněného příjmu a výdělků, které si demokraticky vyjednali ve svých podnicích. Varufakis zúčtoval i s platformovým feudalismem, který kritizoval ve své předchozí knizeTechnofeudalismus, a v Jiném teď komunikační platformy podrobil veřejné kontrole.
Všechno tyto myšlenky jsou různou měrou inspirativní a autor je promýšlí dlouhodobě; známý je třeba jeho model jeden člověk – jedna akcie – jeden hlas. Varufakisův systém by snad i fungoval, kdybychom ho vystavěli od nuly – jenže způsob, jakým ho alternativní společnost Jiného teď po finanční krizi dosáhla, je všechno, jen ne revoluční: Varufakisův ideál totiž vychází z naivního technooptimismu, který je v rozporu nejen se skutečnými možnostmi dnešních technologií, ale i s realitou Našeho teď, jak ji autor v knize sám popisuje.
Tak například toxické finanční deriváty, které nechvalně spustily bankovní krizi, sice „nechápou ani jejich vlastní tvůrci“, ale o pár stránek dál geniální hackeři stejně vymyslí software, který je rozloží na původní závazky koncových dlužníků. Ty potom stačí jednoduše obvolat a poradit jim, aby přestali splácet. Jiná skupina aktivistů vyvine virus, který „nejde detekovat a infikuje všechny počítače na světě“. Vlády po celém světě se tak okamžitě stanou naprosto transparentní. Satoši Nakamoto, v naší realitě strůjce nejslavnější pyramidové kryptohry Bitcoin, v alternativním světě využil své blockchainové know-how k vytvoření veřejného platebního systému Jeroným, který spravuje finance všech světoobčanů.
Tyto dětinské představy slouží jako zkratka k utopii: díky nim se odstraní všechny systémové problémy, zkratuje moc oligarchů a k poklidnou změně dojde stiskem tlačítka. Sám Costa totiž ví, že „umírněnost je ctnost, která zatím chyběla všem revolucionářům“.
Přemýšlení nad Varufakisovými tezemi komplikuje i samotná stavba textu. První a poslední kapitola vyprávění rámují fiktivním příběhem; ten je přitom úplně zbytečný. Varufakis se pokouší o utopický sci-fi román se zápletkou paralelních světů, ale napsal násilnou beletrizaci ekonomického pojednání. Projevuje se neumělými popisy, které zní, jako když maturant do slohové práce doplňuje rozvíjející větné členy, a šroubovanými dialogy, v nichž jedna postava přednese dlouhý výklad a druhá odpoví: „Pravdu díš.“
Nespoutaní: světy, které už tu byly
Literární kvality naopak nejde upřít románu Nespoutaní (česky poprvé vyšel v devadesátých letech jako Vyděděnec a pod novým názvem jej předloni přeložil Jakub Němeček). Sci-fi příběh Ursuly K. Le Guin koneckonců získal všechny tři nejzásadnější žánrové ceny (Hugo, Locus a Nebula) a stalo se námětem řady politologických a antropologických úvah.
Ideologické rozpory této anarchistické utopie odrážejí dobu jejího vzniku. Když kniha roku 1974 vyšla, zaujala právě proto, že protikladné světy Urrasu a Anarresu nesou zřetelné stopy politických sporů dvacátého století – nespokojení obyvatelé opustí kapitalistickou planetu Anaress, aby na jejím měsíci Urras vytvořili vlastní beztřídní společnost.
Strohý svět Anarresu, jehož obyvatelstvo klade důraz na kolektivní vlastnictví i správu společnosti, na jedné straně připomíná idealizovaný obraz beztřídní společnosti, jak ho známe třeba z Weilova románu Moskva-hranice: občané s nadšením pracují pro společné dobro a odmítají soukromé vlastnictví, každý desátý den se účastní přidělených brigád a do práce se přepravují přeplněnými omnibusy, za kterými radostně pobíhají hrající si děti. Na druhé straně má popis zdejší společnosti kritické rysy, odrážející realitu sovětského státního socialismu – ustrnutí společnosti v ideologicky ospravedlňované materiální chudobě, řízení státu stínovým politbyrem profesionálních technologů moci – nebo přímo prvky tehdejší antikomunistické propagandy, například zcela normalizované sdílení sexuálních partnerů.
Planeta Urras, kterou Anarresané kdysi opustili, je oproti tomu kapitalistickým rájem – pro ty, kdo si ho můžou dovolit. Nižší vrstvy žijí v nouzi popsané jako v proletářských románech, a pokud mají štěstí, mohou posluhovat bohatým spoluobčanům, tisknout obličeje na okna jejich restaurací a chodit umírat do krysami zamořených nemocnic.
Oba světy překlene geniální fyzik Ševek (jeho předlohou byl podle autorčiných životopisců Robert Oppenheimer), který touží dát lidstvu nezištně k dispozici svůj převratný vynález mezihvězdných letů rychlostí světla. Ale stejně jako u Varufakise, ani tady nejde o děj jako takový. Ševekova dobrodružství (především konverzační souboje s představiteli jiných světů v prvních třech čtvrtinách knihy jsou hlavně záminkou ke konfrontaci Ševekova domovského světa s realitou s postoji obyvatelů těch jiných, s jiným politicko-ekonomickým zřízením.
Nespoutaní jsou především kritikou světa, jaký je, zatímco autor eseje Jiné teď si představuje společnost, která by mohla být. Vychází to i z historického kontextu obou děl: Le Guin psala ve světě, kde se moc ztotožňovala se státem a jasně definovanou autoritou. Varufakis se spolu s námi dožil doby, kde moc splývá s technologickou infrastrukturou a finančními toky. Le Guin stále vede spor se státem, jeho disciplinárním aparátem a kulturou poslušnosti; Varufakis se už staví proti nejednoznačně rozpoznatelným strukturám moci, které se mohou tvářit jako neutrální online platformy. Le Guin staví do popředí každodenní život, jazyk, intimitu a etiku, kterými nasvěcuje lidskou povahu. Varufakis na estetickou stránku textu rezignuje a soustředí se na aspekty, v jejichž popisu vyniká: na ekonomické instituce a procesy, rozhodovací procedury a technologickou architekturu. Varufakis předkládá abstraktní model, Le Guin ten svůj překládá do pocitů konkrétních těl a myslí.
Octavia’s Brood: svět, který možná zařídíme společně
Obě knihy se také drží představy hrdiny – v obou případech velkého muže –, který posunuje děj kupředu a překlenuje místně, časově i ideově odlišné světy. Bez Costovy a Ševekovy odvahy a geniality by společnosti Našeho teď a Hainského vesmíru zůstaly chudší. Obě utopie tak stojí na jednotlivcích.
Proměny v žánru sci-fi přitom ukazují, že toto tradiční pojetí už není jediným možným. S myšlenkou společně budované budoucnosti pracuje snad nejznámější antologie programově vizionářské fantastiky Octavia’s Brood, která anglicky vyšla v roce 2015 jako pocta autorce Octavii E. Butler.
Hrdinný je v povídkách často kolektiv. Ne jako dav, ale jako komunita, jako síť vztahů, jako hnutí. Utopie tady nevzniká tím, že někdo navrhne nový model vlastnictví, ale až když se lidé naučí sdílet riziko, bránit se, organizovat a přetvářet institucionální i osobní podmínky života. To má silný emancipační potenciál, který u Varufakise i Le Guin zůstává nevyužitý. Obě knihy vybízejí k přemýšlení o alternativní společnosti, ale stále spoléhají na prostředníky mezi různými časově nebo prostorově rozdělenými světy. Utopie v antologii Octavia’s Brood nejsou hotové: utváří je síť hmatatelných činností v oblastech péče, odporu a spolupráce.
Kdybychom chtěli promýšlet alternativy k našemu končícímu světu užitečné, mohou být všechny tři knihy. Varufakis v Jiném teď připomíná, že bez institucionální architektury může emancipace skončit u salónních debat, ale nedomýšlí úskalí, která přináší přehnaná důvěra v technologie a procesy moci. Le Guin v Nespoutaných upozorňuje, že institucionální architektura nikdy sama o sobě nezaručí svobodu, protože moc se umí přelít do mnohem hůře postižitelných podob. A Octavia’s Brood nakonec zdůrazňuje, že utopie není jen vidina cíle, ale že emancipace je nikdy nekončící proces.
Spravedlivější svět nám tak nepřinesou státní socialismus, technologiemi nadopovaný kapitalismus 2.0 nebo jejich karikatury. Moc oligarchů za nás nezlomí skupina hodných hackerů ani geniální vynálezce. Práce na budoucnosti bude těžká, společná a s nejistým výsledkem. To ale není důvod s ní přestávat.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
