Býval jsem mladistvým schizoposterem
JSOU V MÝCH ZDECH JSOU V MÝCH ZDECH JSOUVMÝCH ZDECH JSOU V MÝCHZDECH JSOU V MÝCH ZDECHJSOU V MÝCH ZDECH
Esej publikujeme v rámci spolupráce se Studii nových médií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Původně vznikla jako závěrečná práce pro předmět Současná vizuální kultura.
Svět nikdy nezakoušíme o samotě. Individuum je pouze iluze, říká na mém levém rameni Nietzsche, zatímco z pravého zaznívá Stirnerovo volání, že představa izolovaných jednotlivců i celá společnost jsou jen „strašidla“, přízraky mysli. A já sedím nad Twitterem/X, v tričku, co na sobě mám celý víkend, a přemýšlím, zda označit v tweetu armádu nebo BISku. Jsem schizoposter.
Schizoposting má původ na 4chanu, nechvalně proslulém obrázkovém fóru, jako variace na takzvaný shitposting. Můžeme ho chápat jako psaní „nesmyslů”, absurdní a sarkastický humor na postironickém podnose, protože ironii mileniálové vyčerpali už ve druhém desetiletí nového století. Hned na první pohled vidíme, že schizoposting je nová podoba postingu. Už samotný termín v sobě zahrnuje hierarchii: na 4chanu se objevuje po odhození zastaralého shitpostingu („Vy ještě stále shitpostíte? Já už dávno jen schizopostuju“). Samotný pojem je složenina předpony schizo- (odkazuje na mytického schizofrenika, který vidí vyšší pravdu, kód společnosti) a postingu (přispívání na internet). Schizoposter je tudíž ten, kdo se stává jakýmsi psychotickým prorokem.
Abychom fenomén schizopostingu pochopili, musíme si uvědomit, že neexistuje nic jako čistě individuální zkušenost. Neexistuji totiž o samotě, ale jako socializovaná bytost s mastnými vlasy, jako výsledek společenských sil. Jsem formován sny mých rodičů (že dostuduji), utvářejí mne kletby, že si nikoho nenajdu, které na mě uvaluje zklamaná láska – nejspíš mě zaklela pomocí nějaké čarodějky, co našla na Etsy. Jsem mých pět nejbližších přátel, jsem všechny discordové servery, skiny v League of Legends, twitterové persony, oblíbená videa, naučené zvyky. Lévi-Strauss by o nás mohl mluvit jako o kulturních brikolážích, což je slovo, které se do češtiny dá přeložit jako „kutilství“. Jsme slepence, volnočasové projekty ve filozofické dílně pozdního kapitalizmu.
Pokud ale vše zakoušíme sdíleně, musíme si uvědomit svou orientaci – prostorové ukotvení, ze kterého sebetriviálnější situaci zažíváme. Husserl ve svých Idejích k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii mluví o svém stolu a zakoušení stolu rozděluje na popředí/pozadí. Popředí: Když se dívám na stůl, vidím ho vždy jen z jedné strany, pod určitým úhlem, v určitém osvětlení. Tato strana a vlastnosti, které přímo zaměřuji, tvoří „popředí" nebo „vnitřní horizont" vnímání (noema). Pozadí: Stůl však nevnímám jako pouhou plochou desku. Vnímám ho jako celistvý předmět, který má i druhou stranu, nohy, vnitřní strukturu, i když je právě nevidím. Toto „mínění“ o neviditelných částech a propojení stolu s okolním prostorem (místností, podlahou) Husserl označuje jako „pozadí“ nebo „vnější horizont“. Objekt vždy vidíme z nějaké pozice (částečně), ale doplňujeme ho v celek pomocí vnějšího horizontu. Podobné rozdělení zdůrazňuje Sara Ahmed v knize Queer Phenomenology. Naše těla jsou od situací neoddělitelná; těla ve své divnosti (pokud slovo „queer“ přeložíme do češtiny), atomy uhlíku vázané v určitých vazbách, křemík spojený v malé krystaly, uvolněné elektrony – to vše nám je vlastní, ať jsme počítače, nebo lidé.
Pro Ahmed jako queer fenomenoložku je důležité, co je před tělem, které struktury, normy, vztahy tvoří pozici, z níž vidíme svět. I pro schizopostera (ať je to bot nebo člověk) je klíčové jeho tělo. Olivia Lang by mohla mluvit o schizopostingovém odporu – a o tom, že schizoposting nikdy nemůže být úplně subverzivní. Děje se totiž, když je tělo ve stavu psychózy. V jakýchsi křečích, v nichž věci nabývají zveličených významů, dy se spojují a rozpojují významy; kdy přichází pnutí z vnějšku, nikoliv zevnitř vlastní hlavy. Vpád vnějšku je pro schizofrenickou zkušenost klíčový.
Vycpaná psychóza
Když platforma Do Not Research jako jedna z prvních popisuje fenomén schizopostingu, snaží se nakreslit jeho konceptuální mapu podle ideologií. Mapuje jednotlivé velké kosmologie, kterými se schizoposteři navzájem poznávají. Referenční rámce schizopostingu se totiž ustálily velmi brzy. Bájná země Hyperborea, podzemní říše Agartha, tajná společnost Vril či Egyptský okultismus – to jsou jen některé z mýtů, ke kterým se tito posteři přichytávají jako žvýkačka na podrážku bot.
Právě v tom spočívá základní paradox schizopostingu. Na jedné straně mluví o schizofrenním spojováním konceptů do nových podob a schopnosti vidět utajený kód, na druhé straně musí přijmout pravidla postingu. Musí být relatable, srozumitelný. Zatím rozvíjí a recykluje svá témata, někdy dokonce i bez hlubšího důvodu, jen z lásky k postingu. Jak píše platforma Do Not Research, schizoposteři mnohem spíš produkují jakousi polo-abstraktní fikci.
Jejich tvorba tak přirozeně zapadá do konspiračního Zeitgeistu. Schizoposterstvo buduje celé alternativní kosmologie, které někdy stojí na vyloženě nacistických okultních praktikách, jako v případě tajné společnosti Vril. Podle platformy Do Not Research schizoposting představuje činnost nihilistického a neohrabaného (chcete-li, edgy) člověka. Svou konspirativní povahou má schizoposting blízko k alt-right (krajně pravicové) imaginaci. Nemohou za to ani tak přímo politické důvody, jako spíš snaha šokovat (i když se na schizoposting pochopitelně lepí i dost takzvaných grifterů (podfukářů), kteří jej využívají čistě k politickým cílům). Edginess fotografie Unabombera, bílých árijců či silných mužů se tak nabízí k nelibým cílům. Můžeme tak parafrázovat kapelu Orchid: „What’s good for posting is good for the pose.”
Jiný druh schizopostingu se snaží přeměnit alternativní obrázková fóra mimo 4chan. Za zmínku stojí zejména lainchan a leftypol. Lainchan je kosmologie postavená na anime seriálu Serial Experiments Lain, jen s velkou příměsí hackerské kultury. Poznávacími znameními lainchanu jsou programování, DIY přístup, humanitní vědy, vizuální kultura, ale i tvorba zinů, ve kterých se digitální identita propojuje s programátorskými schopnostmi, protože psaní kódu je přece literatura 21. století. Leftypol je pak odnoží známého 4chanového podfóra /pol/. Podobně jako jeho předobraz je i ona politický nekorektní, na rozdíl od něj však vychází z komunistické imaginace. Lainchan i leftypol mají vlastní lore („folklór“, dějiny či soubor poznatků o jejich mikrosvětě), ve kterém schizoposting občas probublává. Jsou to experimenty s lucidním sněním (rozvoj vlastních prorockých schopností nahlížením vlastního kódu) či snahy o tvorbu alternativních kosmologií, takových, ve kterých nejsou menšiny zlem.
Zatracený se vrací znova a znova
Proč se ale takto konspiračním proudům vůbec věnovat? Prvním důvodem je, že pro určité typy lidí je schizoposting prostě cool, protože staví na shitpostingu. Když schizopostujete, stáváte se navíc oním tajuplným Morfeem, který nabízí pilulky n(e)ormies(běžným lidem). Zároveň jde ale o samostatný kulturní žánr, který neustále překračuje vlastní pravidla, a tím je zpětně potvrzuje – o fascinující drzé fantazie.
Třetí perspektivu nabízí schizoanalýza Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho. Postava schizofrenika pro ně není „revolučním subjektem”, ale představuje „revoluční potenciál”. Schizoposting předstírající (internetově bychom řekli larpující) psychózu je prostředkem, jak vytvářet nové oddenky poznání. Schizoposting je prostorem, ve kterém se děje filozofie. Jestliže Deleuze v roce 1986 na semináři řekl, že filozofie je afirmací nové formy života, schizoposting se dá chápat jako aktivitu, kterou může vznikat radikálně jiná imaginace.
Pomoci nám může také myšlení Karla Jasperse a jeho kniha z roku 1919 Psychologie der Weltanschauungen (Psychologie světonázorů). Jaspers v ní představuje koncept světonázorů, komplexních „skořápek”, které realitu nějak rozdělují na objekty a subjekty. Podle něj je naším klíčovým úkolem neustále své světonázory zkoušet v mezních situacích, Grenzsituationen. Subjekt (tedy my) je v nich plný úzkosti, zmaru. Nezažívá jednotu a stabilitu, ale místo toho se vše stává fluidní, relativní. V mezních situacích dochází ke zpochybnění základních předpokladů a nic není absolutní. Právě tehdy jako krab poustevník odhazujeme své ulity, a zaujímáme nový světonázor, který je o něco autentičtější.
Není tohle přesně to, co by mohl dělat správný schizoposting? Vyvádět nás z míry, znepokojovat nás, a tím nám dovolit najít mezery v našich velkých idejích? Není stav psychózy jen stavem mezní situace či, chceme-li, není křeč schizofrenika právě takovým roztržením (viz předpona schizo-) situace? Pokud nezůstaneme na půli cestu, snad nám umožní dojít někam dál, kde to ještě neznáme.
Jameson/Žižek (kdo z nich přesně je sporné) ve Fisherově Kapitalistickém realismu říkají: „Je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu.” Mnoho lidi (on-line i v mém okolí) tenhle výrok považuje za ukázku krize imaginace. Co jiného vymyslet, když i vědecký komunismus selhal? Jenže, co kdyby ji náš vnitřní schizoposter vnímal jinak? Co když právě tady, na konci dnešního světa, můžeme druhým dechem stvořit nový? Nejsou naše fantazie apokalyps voláním po jiných společenských uspořádáních, takových, která budou spravedlivější, skutečnější? Co když je to celé jen…
Zvoní na mě čaroděj-zvíře Skinwalker, protože jsem ho vytopil. Bydlím ale v přízemí. Neotvírám. Křičí a kreslí mi krví po dveřích. Nemůžu věřit policii, která mi dala čip do očí, a tak ví všechno, co píšu. Jsem jen krab s rozbitou ulitou. Nejsem v Americe, takže nemám zbraň, a v cestě mu stojí jen dveře. Nesmím je otevřít.
Postskript k schizopostingu
Na naše myšlenky se musíme dívat s určitým odstupem. Schizoposting, stejně jako schizofrenie, by neměl být pouhým LARPem duševní choroby. Musíme brát vážně i Deleuze a Guattariho, podle nichž schizofrenie není revoluční. V době, kdy nám vnucující revoltu každým posledním produktem (Kup si toto kafe! Vyspi se místo hustle! Z tričiek zúri Che Guevara) se rozhodně nechceme přidat do zástupu kooptovaných aktivit. Cosplay schizofrenie a předstírání psychózy patří k době, v níž o duševním zdraví mluvíme snad úplně s každým.
Z mojí zkušenosti je schizoposting dvojí – normalizuje docela děsivou zkušenost s psychózou, ale zároveň nabízí vysvětlení, že nemoc je škraboška na maškarním bálu. Doufat v rozšíření imaginace je v něčem politicky ploché a extrapolovat svou zkušenost na celý řád, a ještě ji dát nějakou morální rovinu, je dobré maximálně tak pro pózu. Ale možná v té nekonečné debatě mezi růstem a nerůstem, kapitalismem a jeho kritikou, můžeme navázat nová spojenectví. Možná je bláhové myslet si, že kreativním myšlením něčeho dosáhneme. Anebo jsme možná jen v době osobních krizí – a je na nás, zda je přetvoříme do kolektivních politických činů.
