Od klanu k nukleární rodině a zase zpátky. Historické ohlédnutí za pomíjivým fenoménem tradiční rodiny
Nukleární rodina sestávající z rodičů a jejich několika biologických dětí byla po minulá desetiletí ideálem, reálně ale taky katastrofou pro spoustu lidí. Mimo jiné víme, že přispěla k prohloubení sociálních rozdílů mezi privilegovanou třídou a lidmi s nižšími příjmy a vzděláním. Co zapříčinilo její postupný úpadek a jaké volíme post-nukleární rodinné variace? A nenastal čas přemýšlet nad novými typy pospolitosti?
„Přítel vás může mít rád pro vaši inteligenci, milenka pro váš půvab, ale rodina vás miluje bez důvodu. A přece vás může rozhněvat jako žádná jiná lidská skupina.“
André Maurois
Zašlá černobílá rodinná fotografie, pořízená na trávníku před domem – tetičky, strýčkové, bratranci, tchyně a švagři, sestřenice přes koleno, adoptovaní rodinní známí, chůvy i nezařaditelné obličeje. Identity některých fotografovaných zůstanou navždy v utajení, pokud ke snímku někdo nepořídil poznámkový aparát. Co se tak mohlo dít před tím, než tehdy fotograf stiskl spoušť?
Nejspíš notoricky známé historky starších členů rodiny, řádící děti, rodiče, kteří se snaží rychle opít, když tetičky z různých stran uštěpačně komentují mravy dětí, dva hádající se o tom, před kolika lety strýc usnul v koupelně, politické rozepře i debaty o principu fungování kladky.
Podobnou rodinnou akci dnes většina z nás zažívá nanejvýš párkrát do roka a emoce vztahující se k takové trachtaci se různí: od krystalické radosti přes masochistickou rozkoš z absurdních diskuzí až po sevřených útrob z očekávaných zraňujících komentářů.
Ještě v první třetině dvacátého století byly široké rodiny každodenností pro vysoké procento Evropanů i Američanů. Postupem času se ale hlavně na Západě začaly vytrácet. Ubývalo lidí pracujících v zemědělství, potomci už nemuseli nádeničit v rodinném statku a přesouvali se za prací do měst. Život se zrychloval, nově nabyté soukromí, pohodlí a osobní prostor postupem času převálcovaly staletí rodinné soudržnosti.
Co ale široká rodina kromě nedostatku soukromí, svazující hierarchie a malé autonomie vlastně přinášela? Mimo poskytování záchytné a podpůrné sítě mnoha komplexních vztahů umožňovala také sdílení břemene ekonomického tlaku i neplacené péče. Dávala svým členům pocit bezpečí, přijetí, stability i vnitřní sounáležitosti. Když někdo zemřel, ostatní se postarali. Když se narušily vztahy otce a syna, ostatní zakročili. Dárci nevyžádaných rad se mohli stát zásadní oporou, když šlo do tuhého. Všudypřítomné všetečné oči babiček byly daní za dostupnou pomoc s výchovou dětí.
Otec živitel a matka hospodyňka
Široká rodina byla pro střední třídu volbou číslo jedna až do konce viktoriánské éry. Ke stabilitě společnosti přispívala tradiční rodina tím, že samotný výběr manželského partnera neležel zpravidla v rukou partnerů, ale jejich rodičů. Byl důkladně zvažován z hlediska zachování společenského postavení rodiny, majetku i kulturního habitu. Hodnota svobodné volby byla potlačena na úkor odpovědnosti a poslušnosti. Čechy a Morava spadaly podle tzv. Hajnalovy dělicí linie kulturně do „severozápadního modelu“ rodinného uspořádání, pro nějž byl typický o něco nižší počet dětí a méně párů žijících pod jednou střechou, než tomu bylo na jihovýchod od našich hranic. V našich končinách také obyčejně odcházeli nedědící potomci do služby, zatímco ve druhém modelu zůstávali součástí „velkorodiny“.
Na začátku 20. století se dovršil jev, který započal s industrializací druhé poloviny století předchozího – lidé stále častěji opouštěli rodiny a stěhovali se za prací, v anonymních městech se dříve sezdávali a zakládali první úzké nukleární rodiny, daleko od hlučícího davu svých příbuzných. Široké rodiny si dále držely své postavení hlavně v etnických a jazykově menšinových komunitách.
Krátké období, které se datuje od 2. světové války do počátku 60. let minulého století, bývá ve vyspělých zemích nazýváno jako „zlatý věk rodiny“. Dochází k důležitým demografickým, sociálním, ekonomickým a politickým změnám. Jak uvádí Ivo Možný, díky sekularizaci, industrializaci a urbanizaci docházelo k oddělení pracoviště od domova, a tím i ke snížení rozsahu příbuzenských kontaktů.
V USA 60. let již vyrůstaly v nukleární rodině dvě třetiny lidí. Právě tehdy se vytvořil nesmrtelný předobraz ideálního typu rodiny z plakátu, kdy k rodinnému stolu usedá matka, otec a jejich dvě ratolesti. Boom zažívala v Americe nukleární rodina mezi lety 1950–65, v době hospodářské konjunktury, komunitního života na předměstských trávnících, otců živitelů a upravených matek hospodyněk. Vdané ženy tehdy firmy často vůbec nezaměstnávaly a ani to nebylo zapotřebí, jejich manželé si totiž vydělávali v průměru pětkrát více než jejich otcové, a pohodlně tak mohli být jedinými živiteli. V sousedstvích fungovalo souručenství nukleárních rodin, žijících v těsné blízkosti a vzájemné závislosti. Volejbalu, barbecue, výměně proviantu a vzájemnému vychovávání děti nešlo uniknout.
Na počátku vypadala nukleární rodina, zbavená všech příbuzných, které si člověk nevybral, jako velice sympatický koncept umožňující soustředěně investovat do sociálního vzestupu potomstva. Postupem času se ale ukazovalo, jak křehká je pavučina spletená jen z několika vláken. Jádro se začínalo stále častěji štěpit. Závratný růst mezd v sedmdesátých letech ustal, ženy začaly pracovat, individualismus i ekonomický tlak vzrostly a nukleární rodina v USA, severní i západní Evropě začala korodovat.
Zatímco v socialistickém Československu komunisté zaváděli opatření na podporu sňatečnosti jako novomanželské půjčky či příslib vlastního bydlení, které bylo často taky jednou z mála svobodných voleb jednotlivce, a spolu s tím se snižoval věk rodičů a stoupala porodnost, na Západě byla v této době již fragmentace v plném proudu. Nová manželství se uzavírala méně často, ta uzavřená se častěji rozpadala a nesezdaných soužití přibývalo. Od sedmdesátých let dodnes klesl počet nukleárních rodin zhruba na polovinu. Nové rodiny již nesloužily primárně reprodukci, ale staly se formou citové realizace obou partnerů. A tak stály a padaly s jejím naplněním.
Nukleární rodina: lépe svědčí těm bohatším
Jak je možné, že se šablona nukleární rodiny ve sdílené kultuře drží i přesto, že odráží životní realitu čím dál menšího počtu lidí?
Těmi, kdo si dodnes užívá privilegií stabilní prosperující nukleární rodiny, jsou především příslušníci vzdělané a ekonomicky zajištěné vrstvy, kteří si mohou dovolit funkce dřívější rozšířené rodiny nebo komunity koupit – ať už se jedná o hlídání dětí, péče o staré rodiče, úklid, vztahovou terapii, doučování, nebo třeba kariérní koučink.
Bohatší a konzervativně smýšlející elity často slyšíme hovořit o tom, jak zásadní je stabilní tradiční rodinu budovat, a neuvědomují si přitom, do jak velké míry stojí na penězích a na outsourcingu funkcí široké rodiny nebo komunity. Podle Hany Maříkové ze Sociologického ústavu Akademie věd tradiční rodina už více než sto let neexistuje. Laický význam tohoto pojmu se dnes blíží právě představě užší nukleární rodiny, tedy rodiny s otcem, matkou a jejich dětmi. Tento typ rodiny se zformoval v určité fázi modernity v rámci střední třídy a je řešením pro čím dále nižší počet rodin.
Isabel Sawhillová, autorka knihy Generation Unbound (Nespoutaná generace), ve své práci ilustruje, že podle statistik Spojených států odlišná struktura rodiny zvyšuje pravděpodobnost budoucí nerovnosti až o čtvrtinu. „Dnes se sezdávají zejména příslušníci privilegované vrstvy a jejich manželství jim pomáhá si privilegia udržet,“ řekl k tématu dědičné meritokracie americký sociolog Andrew Cherin.
V nízkopříjmových skupinách a mezi lidmi s nižším vzděláním je mnohem menší šance, že partnerský vztah vydrží. Veškeré břímě související se zajištěním obživy i neplacené péče o děti a seniory totiž leží výhradně na dvou rodičích, kteří tlak často neustojí. Děti z chudších rodin tak pravděpodobněji zažijí rozvodové trauma a nejistotu. Nezachytí je sociální nebo ekonomický kapitál rodiny, žádný polštář neztlumí jejich případný pád, až vylétnou z hnízda.
Jednotlivec se sice postupem času vymanil z tenat kontroly široké rodiny a stal se svobodnějším, utrpěly tím však rodiny jako takové, a tím pádem i děti, které na nestabilní nukleární řešení doplácejí nejvíce.
Varianty po rozpadu jádra
Rodina složená ze sezdaných rodičů a jejich biologických dětí představuje čím dál vzácnější scénář. Téměř polovina dětí se dnes v ČR rodí neprovdaným matkám a polovina manželství končí rozvodem, nejčastěji pak šest let po svatbě, což odpovídá období, kdy se žena po skončení rodičovské vrací do zaměstnání. V důsledku těchto faktorů čelí Česká republika za posledních patnáct let nárůstu počtu neúplných rodin se závislými dětmi téměř o polovinu.
Na růstu počtu neúplných rodin se výrazně podílejí změny demografického chování, a to hlavně stárnutí populace, pokles sňatečnosti, růst rozvodovosti, ale i zvýšený individualismus. Zatímco v roce 1970 bylo uzavřeno téměř sto tisíc sňatků a úhrnná rozvodovost byla 26,1 %, v roce 2015 to bylo už pouze osmačtyřicet tisíc sňatků s rozvodovostí 46,5 %.
V minulosti vznikaly neúplné rodiny především následkem vyšší úmrtnosti a menší pravděpodobnosti následných sňatků těch, kteří ovdověli. Velkou část neúplných rodin tvořily také domácnosti svobodných matek s nechtěnými dětmi. Dnes tvoří většinu neúplných rodin domácnosti rozvedených, popřípadě lidí, kteří i přes trvající manželství žijí odděleně. Jistou část představují svobodné matky, které si své mateřství uvědoměle plánovaly. V čele drtivé většiny neúplných rodin se nacházejí ženy.
Děti z neúplných rodin mají průměrně horší studijní výsledky i horší stav psychického zdraví. Richard V. Reeves z Centra pro děti a rodiny v Brookings Institution pro časopis The Atlantic uvedl: „V USA se narodíte do chudé rodiny se dvěma sezdanými rodiči a máte osmdesátiprocentní šanci se ve společenské hierarchii posunout nahoru. Vychovává-li vás chudá samoživitelka, na padesát procent zůstanete tam, kde jste byli.“
Dodejme, že vedle úbytku nukleárních rodin a nárůstu fenoménu rodin neúplných vzniká také stále více takzvaných složených (patchworkových) rodin s biologickými i nebiologickými rodiči a sourozenci z různých vztahů. Přibývá také homosexuálních párů vychovávajících společně děti a komunitních uspořádání, což by měla reflektovat i státem nastavená rodinná politika, která dosud primárně vychází z nukleárního modelu.
Elektivní rodiny a komunity: starodávné i moderní zároveň
Chtěli jsme blízké rodiny, ale netoužili po právních, kulturních a společenských omezeních, která ze soužití se širokou rodinou plynula. Ukázalo se, že jakmile jsme zbohatli, začali jsme si kupovat soukromí. I proto je doložitelná korelace mezi HDP té které země a počtem lidí, kteří žijí sami (průměrný Němec žije s 2,7 lidmi, průměrný Gambijec s 13,8 lidmi). Už jsme byli svědky úpadku nukleární rodiny i vzestupu rodiny neúplné, přičemž oba tyto jevy dál rozevírají nůžky nerovnosti. A co teď?
Zdá se, že fragmentace již dospěla vrcholu a poslední desetiletí se objevují náznaky změny paradigmatu. Chybějí nám emocionální i praktické klady života v širší „tlupě“. V Evropě i v USA se již od doby ekonomické krize z roku 2008 upřela pozornost zpět na rodinu a ve vícegeneračním uspořádání začalo žít (původně nedobrovolně) více Američanů. Dnes je to až dvacet procent z nich. Na tamějším realitním trhu přibývá domů, které mají samostatné vchody pro budoucí staré rodiče nebo navrátivší se dospělé děti. Vznikají nové projekty společného bydlení i platformy, kde se mohou na společném životě domlouvat samoživitelky i neúplné rodiny.
V Kalifornii přežívají i komunity z časů hippies – nejstarším členům je k devadesáti rokům a rodí se již čtvrtá generace. Ti žijí ve svých oddělených domech, sdílejí ovšem společenské prostory a pravidelně pořádají společné akce. Komunitní domácnosti vznikající v současnosti překračují tradiční biologické vazby. „Fiktivní klan“ je založený na dobrovolných vazbách lidí, které nepojí geny, ale citová blízkost a vzájemný soulad. Tyto rodiny často fungují v gay a lesbické komunitě. Mohou ale vzniknout také tak, že se blízkým člověkem stane „adoptivní“ babička nebo třeba blízký soused či sousedka.
Výslednicí dostředivých trendů je i vznik tzv. Baugruppen, spolků pro rodiny, které touží po pospolitějším, cenově dostupném a udržitelném bydlení ve velkých městech. Zkušenost s izolací během pandemie covidu-19 nebo vzrůstající ceny nemovitostí ve městech mohou podobné snahy dál akcelerovat.
Zdálo by se tedy, že dobám, kdy se jídelní stoly s každou generací zmenšovaly, už odzvonilo. Dokážeme se ale po desetiletích pěstěného individualismu vrátit zpět do komunitnějších konstelací? Jsme připraveni mít dveře stále pootevřené a chceme se vůbec oprostit od těžce vydobytého soukromí mezi čtyřmi zdmi?
