RP uvádí: Bohumil Kvaček
Bohumil Kvaček (* 2010) pochází z Vysočiny, píše a performuje slam poetry. Nejšťastnější je na prknech, která znamenají…
Postavy
Ona (O)
Muž (M)
I. Zpacifikovaná (uvržení)
Hluk dopravy.
O
Zpacifikovaná.
Každé ráno, když nastoupím do tramvaje,
mě pokaždé napadne totéž slovo
ZPACIFIKOVANÁ
jsem zpacifikovaná.
Chytnu se tyče a strnule zírám před sebe
můj pohled se nesmí protnout s trajektorií
ostatních pohledů, smí ulpívat jen v prostoru mezi.
Dřív jsem chtěla žít s tolika lidmi, v tolika zemích,
v tolika prostředích.
Dnes je jen tahle zpacifikovaná jízda dopravním prostředkem
stále tímtéž směrem.
Mé zpacifikované tělo se naučilo,
jak vyjít bez konfliktu s tím množstvím neznámých lidí.
1. Nedívat se ostatním cestujícím do očí.
2. Ničím, ani oblečením, se od ostatních cestujících nelišit.
3. Nepřekážet, být nehmotná, nebýt vůbec vidět.
Doma
M
Ležel jsem a najednou jsem cítil závan prázdnoty,
předtuchu, že jednou se tenhle dům zřítí,
že tady nebude stát věčně,
že jednoho dne přijedou jeřáby, rozboří zdi
a v tom vzduchu v šestém patře,
kde zrovna ležíme v pokoji,
jednou zůstane viset jen prázdný prostor, nic.
O
Někdy mám pocit,
jako bych se dívala na svět,
ve kterém už neexistuju.
M
To bych měl říkat spíš já.
O
Já ale i přesto, že chodím ven.
Takový pohled ze záhrobí na svět beze mě,
a svět si mého zmizení vůbec nevšiml.
M
Ani mého.
O
Nebo, nebo se ráno probudím a nechápu,
jak to, že čas bez mého svolení a chtění
se mi dál valí kolem postele a unáší mě…
ne, valí se a úplně mě ignoruje.
(ticho)
Možná bychom přece jen měli mít děti.
M
Proč myslíš?
O
Čas vyplněný starostmi se rázem zpomalí,
vůně prádla, smaženého květáku, výlety…
možná, že člověk začne všechno vnímat zase nově,
smysly se znovu vyostří jako v našem dětství...
M
Myslel jsem, že děti nechceš.
Že jsme se shodli předem, že nechceme…
O
A to je taky pravda.
Jen přemýšlím, jestli by se změnil
ten pocit bezmocné vrženosti do života,
jako se mění, když se milujeme,
že v té slasti a štěstí… se mi daří zapomenout.
Ale pak si říkám – ne.
Mít děti, otázky po vlastním smyslu
hodit na bedra následující generaci,
vyvlíknout se z odpovědí.
Je to moc práce, a zároveň příliš pohodlné.
Už vím, proč žiju, říkají všichni,
a přitom nepřišli na nic víc, než že se rozmnožili.
M
Díval jsem se z balkónu dolů na chodník,
pod sebou jsem viděl trojúhelník.
Jednu stranu tvořil náš dům, druhou stín sloupu,
a třetí stružka vody.
Tvar tak prokazatelně viditelný,
a přece neuchopitelný, stín, voda…
To je čas, to je přesně budoucnost.
O
A pak mě napadne,
co když jsme spolu jen proto,
že jeden od druhého nic nevyžaduje.
To jako stačí?
M
Já mluvím o budoucnosti,
o její nepředvídatelnosti a neuchopitelnosti.
O
Já vím.
M
Myslíme si, že je něco tak jasné,
zabezpečíme se kroky jako ostatní,
dům, práce, dítě, pes,
je to pevné, myslíme si, svíráme to,
pak se změní sklon slunce,
stín uhne, voda se vypaří…
Nic nebylo.
Prázdný chodník.
Pak přijede bagr…
(sedí a koukají)
II. Všechno, čeho se dopustila (obvinění)
V Londýně. Ráno
M
V kolik jsi přišla?
O
Asi ve tři. Úplně opilá. Ale nezvracela.
M
A večírek se vydařil?
O
Docela
M
Kdo tam všechno byl?
O
Sylvie, Hans, Theo… a ještě jiný, který jsem neznala.
M
S kým sis povídala nejvíc?
O
To by ses smál
M
Proč? S kým?
O
Se sebou
M
Kvůli tomu jsi musela na večírek?
O
Jak jsem se opila, tak potom sedim mezi lidma,
bavíme se, dobrý, ale pak jdu na záchod,
podívám se tam do zrcadla a…
M
Co?
O
Bylo to něco jako odosobnění.
Byly jsme tam dvě.
Já ten odraz vnímala jako cizí ženskou.
A začala si s ní povídat.
Byla jsem jí dost zvláštním způsobem nakloněna.
A ona mně taky.
A pak jsem jí řekla… teda ne.
To ona řekla mně: Já ti věřím! Ty něco dokážeš.
Bylo úžasné, že mi někdo takhle důvěřuje.
…
No já vím.
M
Víš, kolikátého je?
O
Snažím se nemyslet na čas.
M
Chceš překvapení?
O
Ani ne. Aspoň zatím…
M
Co jsi viděla venku dneska ráno,
když jsi vyšla z domu?
O
To co každé ráno
probouzející se ulici
číšníky vynášející židle před kavárny
důchodce venčící psy
M
V Londýně přece důchodci žádné psy nemají
Říkalas, že v Londýně nežijí psi
O
Tak to bylo ještě v Praze.
Jak si to mám pořád pamatovat?
Proč nejdeš ven sám
M
Ty víš že odsud nemůžu odejít
O
Tady tě přece nikdo nezná.
M
O to přece nejde…
O
Bóže, tak uvidí to světlo,
nějak si zakryješ tvář,
můžeš jít klidně ven
M
Sama jsi viděla ten poprask
na letišti.
To už se nesmí opakovat.
O
Taky ale budeme muset odjet…
Už mě to nebaví
žít život místo tebe
M
Ale kdybys nemohla chodit ven ty
já bych ti říkal všechno co bych viděl
žil bych za tebe rád
O
A to se možná stane už brzy
že nebude moct jít ven
ani jeden z nás
pak už budeme žít jen z minulosti
Což není zas tak ojedinělý způsob života
když si vezmeš kolik vdov
i nadále žije pro své mrtvé muže
nebo kolik veteránů pro své dávné boje a zranění
Má to jednu velkou výhodu.
Když nebudeš vůbec chodit ven mezi lidi
tak se ti už nic nestane
a nebude možné o tobě říct
že jsi zpacifikovaný
M
Já nejsem zpacifikovaný
jsem svobodný
O
To se ti jen zdá,
protože nechodíš ven
Co budeme dneska dělat?
M
Můžeme se milovat
O
A když se uděláme,
skutečnost se změní?
Včera tam všichni mluvili o jednom sochaři
o finském sochaři, který neměl ruku
někdo se ptal, jak o tu ruku přišel
mysleli si, že o ni přišel při práci
protože on vytváří strašně nebezpečná
umělecká díla
třeba konstrukce, které ti můžou rozdrtit prsty
když si nedáš pozor,
nebo udělal z oceli takovou pohyblivou
obrovskou kouli, která má uvnitř čidlo
reagující na lidský hlas,
a když někdo vejde do místnosti
a omylem promluví,
ta koule se dá do pohybu a začne ho pronásledovat
a může ho klidně převálcovat a zabít
M
Umělci jsou nebezpeční lidé
O
Tak jsme se tedy ptali, jak o tu ruku přišel
A někdo řekl, že to vůbec nebylo při práci
ale že si ji uřízl sám
vlastnoručně
Někdy bral totiž drogy
A jednou v noci byl sám doma a měl strašný hlad
ale neměl tam nic k jídlu
asi to bylo někde na samotě
že neměl ani možnost si jít nakoupit
tak si prostě uřízl ruku
a dal si ji ohřát do mikrovlnky
Jmenuje se Markus Copper
Tu ruku pak ani neochutnal
protože ztratil vědomí
M
Nebezpeční lidé
v lepším případě nebezpeční jen sami sobě
O
Prej má teď na tom pahýlu připevněnou umělou ruku,
a i když teda může hýbat jen jednou rukou,
tak si cigarety nikdy nepřipaluje zapalovačem,
ale zásadně sirkama.
Připaluje si sirkou jednou rukou!
Schválně si to zkus.
III. Kostra (trest)
Nějaký další den ráno.
O. sedí u zrcadla u toaletního stolku, dívá se na sebe,
vejde M, zkouší připalovat sirku jednou rukou
O
Co vidíš?
M
Co bych měl vidět?
O
Co vidíš na mém obličeji?
M
Co bych měl na něm vidět – na obličeji máš obličej.
Co se stalo?
O
To čeho jsme se báli
teď už nemůžu jít ven ani já
M
Jak to
O
Byla jsem nakoupit
a když jsem platila
všimla jsem si, jak na mě prodavačka u kasy
vyděšeně zírá,
div že nezačala křičet
chápeš, já nemám tvář!
M
Jak že nemáš tvář?
Jaks na to přišla?
O
Ona mi to řekla…
Ruce se jí takhle třásly, že upustila peníze…
ptám se jí – co je, co se děje?
a ona – vy to nevíte? vypadáte jako kostra,
dokonalý převlek, fakt jste mě dostala.
M
Seš si jistá, že neříkala něco jiného?
O
Řekla „skeleton“. Kostra.
Takže tak, jako z tebe je vidět jen světlo,
ze mě jsou vidět jen kosti…
Lidi nevidí mou tvář, ale jen lebku.
Kdybych to jen věděla
že včerejší večer byl můj poslední
mezi lidmi
dávala bych větší pozor na každé slovo
dávala bych větší pozor na cestu
dávala bych větší pozor na každého
kdo se mnou mluvil
včera mě ještě viděli celou
Zavolala jsem Sylvii
Souhlasila, že za námi až do odjezdu bude chodit.
Teď už budeme jenom vzpomínat.
M
(Zrovna se mu podaří zapálit sirku jednou rukou)
Vždycky jsem si přál
být s tebou úplně sám
mít tě pro sebe
aby mi tě už nikdo nevzal
M
Tak, teď si sedni.
O
Proč.
(oba usednou)
M
A představ si, že jsme v Itálii.
O
Proč?
M
Protože si to přeju.
Jsme spolu v Itálii,
musíš si to představit přesně a plasticky,
tak jak ti říkám:
jsme někde na periferii Benátek,
v renesanční Itálii
plné soch a sloupů porostlých břečťanem.
Vše je staré, omšelé,
důstojně honosné a dávné.
Vidíš to? Představuj si to!
O
Jo. Už to vidím.
M
Skvělý. A drž tu představu.
Ten břečťan musí být všude.
Jdeme spolu na hřbitov, představ si hřbitov.
Je tu lavice – napůl lavička, napůl květináč,
chceme si sednout,
ale zděšeně uskočíme,
protože je to ve skutečnosti hrob dvou dětí.
O
Jakých dětí?
M
To nevím.
Všude po zemi leží bledě zelené listy,
slunce jimi prostupuje a vykresluje do nich
jemné kresby stínů.
A tamhle na jiném hrobě sedí socha rytíře
v takové prohlubni, v náhrobním bazénku,
opírá se o jeho okraj a jeho tělo spočívá v kalné vodě.
Není na tom ale nic hnusného,
je to všechno jako na podzim,
jako na zahradě, kam taková kalná voda patří
a patří tam i spadávající listy a hnijící jablka…
A teď v průzoru mezi domy
vidíme divnou krajinu, v dáli je kopeček,
na kterém stojí malá pevnost,
vypadá to jako namalovaný obraz,
vidíš ho?
O
Myslím, že jo.
M
Představ si ho pořádně.
Starobylý, rozostřený, popraskaný obraz,
vypadá to nereálně, jako jiný, dávný svět.
A teď, teď přestala platit vzdálenost,
zmizel rozdíl mezi námi a pevností,
zmizela dálka a my jsme se ocitli v ní,
a ten obraz je před námi v takovém
malém medailonku.
O
Jako po babičce.
M
A my dva jsme součástí
toho dávného světa,
všechno je mlhavé,
svítí mlžné slunce,
všechno je prostoupeno
takovým skomíravým světlem,
jaké asi svítí na onom světě,
ale přitom je to všechno vlastně docela příjemné.
Líbí se ti to?
O
Líbí se mi to.
Líbí.
Kateřina Rudčenková (* 1976), básnířka, prozaička, autorka divadelních her. Držitelka německé ceny Huberta Burdy (2003), Ceny Alfréda Radoka za hru Niekur a Magnesie Litery (2014) za sbírku Chůze po dunách. Její básně byly přeloženy do dvaceti jazyků, uvedeny ve scénickém čtení v Londýně, New Yorku, Berlíně či Paříži a knižně vyšly v němčině a srbštině.
Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.
Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.