RP uvádí: Bohumil Kvaček
Bohumil Kvaček (* 2010) pochází z Vysočiny, píše a performuje slam poetry. Nejšťastnější je na prknech, která znamenají…
Známý, Evropan K.
Úsvit vzkříšení zastihne mě k stáru.
Bude neděle a půjdu zvolna domů,
z nákupů zbude jenom procházka.
Betonová zídka nádraží to jistí.
...tak to je vechtr před svou vechtrovnou,
můj pradědeček. Vojín záložník.
Na ranžír došel jenom dvakrát.
Výčitky však nemá. Nedostal rozkaz.
Odloudal se domů vychovávat děcka.
*
Za sedmdesát let už všechno popleteme.
Nezdědil jsem minulost, kterou je třeba přiznat,
necítím pro to ani žádnou újmu.
Tak tady jsem, remanent jedné země:
takoví jako já za zastřelené otce rodin nemohou
a všichni přeživší otcové jsou zbabělci.
*
Uhání vlaky: Poznaň, Praha, Pešť.
A za každým mi zůstává
vůně květin zdobících stoly bufetových vozů.
Mohl bych odjet, zůstávám však, neboť
nakonec se chci dozvědět, jak zazní
zvuk praskající páteře.
Všechno, co říkám, zdá se být
nectné a plné zodpovědnosti.
A pošklebují se mi moudří potentáti,
poněvadž mám elegance právě po krk.
Vyprávím něčí dávný příběh,
z kloučka je dávno roztržitý děda.
Náš život rozdělený na období,
za nic mu vděčit nemusím.
Mne tedy vzkříšení zastihne k stáru.
Protože se ve mně ukrývá strach a bydlí odvaha.
Ale to jsou staromódní věci.
Mrtvá sezóna
Bývá snad něco smutnějšího nežli opuštěné
listopadové lázně někde tam,
kde dávají lišky dobrou noc?
Usrkávání namísto poklidného halasu.
Řeka ukládá na nábřeží,
co spolykala z městských promenád.
V meandru naplavená patina.
Na ní stojí Císařské lázně –
primadona, kterou konečně vyklidili.
Na lešení probíhá renovace štuky,
uvnitř kostí už dávno odřených.
Avšak očista, léčba nepomůže,
do obnažených zdí zažraný pach síry:
účinky léčivé vody bývají nadsazeny,
nepomohou ranní odměřená tempa,
pohyb paží fádní jako vodní vír.
Demokratická není ani léčba,
kolonáda trpí nenapravitelnou skoliózou.
Vedle vstupní haly je přes čtyři patra
někdejší bazén, ten jediný lze naštívit.
Na zakázaných chodbách zapečetěné dveře,
za nimi na kabinky a masážní salony
dohlížejí zpuchřelé saténové tapety.
Tak zařizují různá separé,
vitríny s popraskaným lakem, pinzety,
svorky a kleštičky, všechny ty kdysi lesklé věci,
chladné přísliby, ušlechtilé úmysly.
Tlak v hadici lze navýšit,
ale potom ji musí držet ve dvou
a proudem mířit směrem, kde se
vyklube vetřelec.
V plechové vaně jíní vodního kamene
zde setrvává v zárodečné póze,
opadaly z něj už všechny exkrementy,
hltavě polykána horká voda pítek,
zmobilizovaná peristaltika.
Jeho spáry jsou dosud chrupavkami, bezradně
skřípou, jak se snaží vyškrábat ven:
chrupot úlomků muzeálních sbírek.
Přesto má na zejících chodbách ve zvyku
vznášet se, hluchý, oněmělý, jakoby pod vodou,
v neustále zpřítomňovaném čase rutinní kúry.
Tak napínavé je to v útrobách Císařských lázní,
kde pátráš jako při chybné operaci
endoskop fatálně ponechaný uvnitř.
Orloj
Když spěšně vzhlédnu nahoru,
na věži Staroměstské radnice dva chybíme:
ten, jehož pohled tady zůstal,
a ten, jenž zahrál z listu melodii.
Jednotná fanfára co hodinu zazní,
rafie koldokola orloj otírají,
naposled vždycky o desáté večer,
tak poroučí metronom z protějšího břehu.
Ale za mrazivých lednových nocí
nahoře pozounista zrychluje –
tohle je forma, žádný záznam.
A neví ještě, že sinavý dotek
ruky zachovává melodie tak,
jako když na rukavici stažené
naruby chybí všechny prsty.
Orloj takový převrat nestrpí,
neuzavře se v uspíšeném tempu.
Stanoví ihned dobu trestu,
kterou metronom vyměří a vykoná.
Už chybíme dva, kteří se zde kají,
zevlují s bytostmi nočního města:
na rohu Kožné číhá jeden z nás,
tam, kde ozvěnou doznívá ten druhý.
Bobátka
David Černý: Miminka
Tak jako slimáci ožívají po průtrži mračen,
lezu i já, lezeme po věži vzhůru, půlroční devaterčata.
Šnečí domek možná chybí, ale: Na stavění už je pozdě.
Lezeme a zatím dozrávají denní doby, roční období.
Ani v ledovém větru nám nenaskočí husí kůže.
V zárodečném stádiu odešla od nás ještě trojčata,
teď dorůstají na ostrově, na daleké Kampě.
Buclatá tělíčka se hlazením jen lesknou,
vmáčknuté tvářičky jim však nikdo nepolaská.
Nemají ani oči pro pláč, jenom ten zející pohled,
nevyzpytatelný jak hypnóza a zlověstný jak uhranutí.
Táta vtiskl svůj impozantní prsten do horkého,
měkkého pečetního vosku: tím vznikl čárkový kód naší mimiky,
nikde ani stopy po vráskách smíchu nebo stáří.
Pod infralampou dá se přečíst, co víří v našich neforemných hlavách.
Závrať se u nás projevila spolu s agorafobií:
zpět se nedívám ani teď, kdy šplháme nahoru k vysílači.
A ač nemáme víčka, přesto za nimi sníme, když
nastane večer a na věži zhasnou národní barvy.
Noční můry, které způsobujeme jiným,
nás neprobudí. Neměl by nás kdo ukolébat
a vlastně by nás nešlo ani nakojit.
Z maďarského originálu pro Revue Prostor 111 přeložil Tomáš Vašut.
Renátó Fehér (*1989) je básník se vztahem k Praze, kde pobýval na několika stipendiích. Od roku 2009 bývá pravidelně zařazován do antologií maďarské poezie a překládán – dosud do osmi jazyků. V roce 2014 vyšla knižně jeho první sbírka Garázsmenet (Do garáže), druhá sbírka z roku 2018 má název Holtidény (Mrtvá sezona).
Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.
Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.