Na stáže do médií. Beseda s Tobiášem Wágnerem
Zajímá tě studium žurnalistiky a praxe v médiích? Přijď na besedu s Tobiášem Wagnerem, který ti poví, jak získal stáž v…
Když jsem byla menší, obdivovala jsem všechny „dospěláky“, kteří nám, mladým, rozuměli. Taky jsem chtěla mít rodiče, kteří poslouchají moderní hudbu, nezakazujou číst Bravo a zkrátka mají přehled o tom, co se děje. Považovala jsem za samozřejmé, že budu cool, až budu tzv. velká. Mňo. Dopadlo to tak, že mi ještě nebylo ani třicet a už tady sepisuju text o škodlivosti sociálních sítí.
Nejsem ale jediná, kdo by mohl chodit pálit svíčky na hrob Věry Pohlové. Nostalgických a sentimentálních výlevů nad tím, jak krásné bylo dětství bez internetu a bez smartphonů, drasticky přibývá – jen se podívejte na ohlas, který vzbudila chystaná reedice mobilu Nokia 3310! Kdo z nás by přece netoužil po klidu, soustředění, čtení knih a návratu do mládí nezatíženého historií našeho prohlížeče. Ale kolik z nás si takovou Nokii bez messengeru, předního foťáku a Candy Crush Saga skutečně pořídí?
Postů o lepším světě bez internetu je čím dál víc. Smutný je, že se to dočítám právě na... internetu. Jenže co si budeme povídat – nic z toho by mě nepálilo, kdybych žila na samotě a manželovi posílala vzkazy holubí poštou. Jsem stejnej pokrytec jako všichni ostatní. Snad jen s tím rozdílem, že mě neserou úplně všechny sociální sítě. Ani všechny internety. Internet je skvělá věc a veškerý vývoj komunikačních technologií až přibližně po YouTube byl parádní. Xchat, MySpace, ICQ i ty Spolužáci.cz, šmarja, co nám chybělo? Nic. Přesto se na nás sneslo neštěstí v podobě zprvu sympatického Facebooku.
Já osobně si založila Facebook proto, aby mi moje spolužačka mohla poslat „vánoční dárek“. Respektive fotku vánočního dárku. Líbilo se mi, že i nesmělí lidé se zde mohli projevit jako šarmantní vypravěči, ale tahle idylka plná posílání dárků a legrací pro pár zasvěcených šla s každou facebookovou aktualizací víc a víc do háje. Najednou měli všichni názor na všechno. Každý se začal cítit jako celebrita, která má pocit, že musí neustále všechno zaznamenávat do svý story, protože bez toho přece ostatní nemůžou žít. Najednou nestačilo jen něco udělat – pokud ses u toho nenatočil, jako by se nic nestalo.
Výsledek se dostavil záhy. Dnes už není rozdíl mezi hovadskou diskuzí na novinkách a průměrným feedem kteréhokoliv facebookového účtu. Další zkáza získala podobu youtuberů a influencerů (což je druhá nejhorší věc hned po youtuberech). K tomu všemu to ještě vygenerovalo party malejch kluků, kteří mají na LinkedInu napsáno Social Media Manager a kteří nám vnukli představu, že napsat status a přidat za něj hashtag je práce pro celou agenturu a vrchol lidského úsilí, srovnatelný snad jen s vynálezem knihtisku.
Z online života se stalo konverzační téma č. 1 i v offline konverzacích. Jdete na pivo a do patnácti minut někdo zaručeně vytáhne: „Viděli jste, co sdílel tenhle a napsala tamhleta?!” Není to úchylný? Online komunikace dřív byla drobným útočištěm před hrůzami opravdového světa. Od kdy se naopak scházíme v hospodě abychom si povídali o tom, co kdo hodil na fejsbál? Vždyť už i většinu novinových článků tvoří informace o tom, co kdo o daném problému napsal na Twitter.
Jasně. Můžeme si tisíckrát říkat, že to je přece jenom blbej Facebook, ale ve skutečnosti to už dávno není jenom blbej Facebook. Všichni vás vidí, sledují a hodnotí. Těžko můžete pod svým vlastním jménem a aktuální fotografií někde ublinkávat pikantní světonázory a pak očekávat, že to nikdo nebude brát vážně. Ale na druhou stranu to přece vážně je jenom blbej Facebook. Nic hmatatelnýho. Něco, co může během jednoho dne zmizet i s tím nejlajkovanějším postem. A co pak?
Těžko říct, ale já osobně si ten Facebook jdu zrušit. Abych to zjistila. Cool dospělák ze mě už stejně nikdy nebude, ale aspoň nebudu ta pokrytecká starší ségra, co s cigárem v hubě zakazuje mladším sourozencům kouřit.
Anna Vodrážková (1988) studovala divadelní produkci, tvůrčí psaní a včelařskou školu. Je spoluautorkou blogu 1000 věcí, co mě serou, který vyšel i knižně a jeho divadelní podoba se stále hraje v Divadle pod Palmovkou. Nyní píše s týmiž spoluautory nový blog s názvem Poslední důvod, proč se nezabít. Moderuje pořad Snack na Radiu 1 a spolupracuje s Centrem pro studium populární kultury. Pracuje v reklamní produkci, včelaří, píšu a také působí jako DJka (Planeta nova DJs)
Článek vyšel v Revue Prostor 107
