Stáli jsme tenkrát

Stáli jsme tenkrát,
na velmi přibližném začátku,
těsně večer za barákem,
byli jsme zbytečně mladí,
podle všeho šlo o rok 93,
jaro se nikoli zbytečně snažilo
a my hulili travku od Slávka,
čuměli dolů do světel,
poslouchali tmu
průmyslového mostecka
dole za kopcem a fantazírovali
o tom, co která věc prožívá a
jaký má ta která věc na nás názor,
když geniální Adam Neumann
zablýskal svým zlatým zubem a pravil:
Zatím je to docela obyčenej život,
ale před rokem! –

Pak jsem zase jednou nejel
v tom zbytečném roce 93,
z naší falešné pomaturitní chabařovické jazykovky
domů, ale zůstal v Ústí s Josefem Dodem Kovačičem,
kterej dostal prachy za noční přenášení balíků
novin z jednoho kouta skladiště do druhého kouta,
a tak hostil mě hospodou a že je to Slovák,
hostil řádně.
Z klíšské Hnáty jsme pak šli předjarní nocí
až někam do horní dolní prdele (Brná),
kde má pan Josef Dodo Kovačič podnájem
u jednoho opravdu šíleného starce,
takže je to bydlení skoro zadarmo.
A skutečně, tento šílený stařec
asi ve tři hodiny v noci vstoupil
do pokoje, do tmy, houravý hmotný stín
a pravil Josefe! a ještě něco,
v životě jsem neslyšel podobnej infrahlas,
takhle nějak se muselo mluvit na Sinaji předtím,
než se Mojžíš naučil Boha......
Ráno zhnuseně jeli jsme do školy, aby se neřeklo.
Cestou na autobus si na nás všichni psi
tohoto předměstí otevřeli mordu a Dodo řekl,
že psi ví všechno, a vyprávěl historku z čundru
po Fatře, kdy jednou večer měli takovej hlad,
že rozhodli se sníst psa, kterého měli s sebou,
ale ještě dřív, než se o záměru sníst psa
kdokoli z čundráků zmínil a možná dřív,
než to kohokoli z nich vůbec napadlo,
inkriminovaný pes nenápadně, po anglicku
zmizel v lese a už ho nikdo nikdy neviděl.
„Ten pes veděl, o čo idě,“ uzavřel Dodo.....
Zúčastnili jsme se toho dne tradičně skvělé hodiny
angličtiny s doktorem Homolkou a pak se ze školy
(taky Jana a Hana a René a Dodo) po anglicku
jak ten prozřetelný pes vypařili
do nedaleké hospody-lupanaru-formanky,
(čuráci, kteří přežívají bez následků,
takové mladistvé struktuře říkají Bohéma)
kde v tajné zadní místnosti kulečník pool,
kde ihned piva a diskuze o Klímovi Ladislavovi,
kde pak taky rum a párná koudel a pak
samozřejmě konec, který si nikdo nepamatuje –

V říjnu 93 mne teda brali za vojáka,
cestou vlakmo přes K. Vary do M. Lázní
obrátil jsem do sebe sedmičku rumu,
a tak strávil jsem den příjmu v halucinaci,
ale vojenským pánům to zjevně nevadilo,
hlavně že se blázen pokorně dostavil
do pasti, do továrny na zlé sny.
Dnes vím, že mě dril prvních měsíců vojny
vyprostil z mé první alkoholové smrti.
Vděčit za další život české armádě,
to je teda věc.
Bylo to ovšem celá desetiletí předtím,
než se na mě Alda Merini obořila slovy:
Vysvětli mi, proč andělé nemají
černou duši,
aby pochopili člověka!

V poddůstojnické škole v Písku mě pak
na hraně listopadu a prosince,
srazil do sněžných závějí můj třetí,
podle lékaře předposlední
zápal plic. Další bude prý má smrt,
takže bacha, řekl lékař, ale já se zaradoval,
že přirozená smrt je takhle pěkně po ruce......
V horečce, než odezněla, miloval jsem
svou první Markétku,
která mě nemilovala, běžný průběh.
Blížily se vánoce roku 93,
pokoj vojenské nemocnice v Písku
se zvolna vyprazdňoval,
jak všichni vojíni horlivě
předstírali uzdravení,
aby mohli na svátky k rodině
nebo do putyk k vožralství, to spíš
a já byl šťasten, že mám vánoce
a ten velký pokoj vojenského špitálu
sám pro sebe a pro tebe, první Markétko,
oknem bylo vidět slavný písecký
kostel a jeho město se starým mostem.
Dýchal jsem jen s obtížemi,
zánět průdušek je protivná komplikace,
ale kouřil jsem tajně přece a rád.
Občas se dostavil lékař-major
a divil se, že jsem rád.
Vám se nechce na svátky domů?,
ptal se zcela nevojensky
a já mu řekl, že si ty dvě knihy,
co tu jsou se mnou, Buzzatiho a Bulgakova,
raději prožiju tady, v prázdném pokoji
a tichu, o kterém jsem už přestal doufat,
že existuje.
Takže máte důvod, řekl major,
to rád slyším. Děkuju, pane majore,
řekl jsem.

Nikoli duben, jak usoudil TSE,
když počal tkát svůj nejslavnější
létající koberec, nikoli duben tedy,
ale leden byl nejkrutější měsíc.
To už nás jedno karé odsunuli
do kasáren Žateckých, přímo
do autosalónu nepoužitelných tanků.
Major, který nevěděl, co s námi,
ale nějak nám velet musel,
byl klinický cyklothymický imbecil,
ale naštěstí téměř nevěděl, co dělá....
Jednou bylo osmnáct pod nulou,
když nás, čtyři maníky, poslali strážit
na 24 hodin velký muniční sklad za městem,
v polích, zima byla ukrutná, zato naše
palebná síla úctyhodná.
Tři samopaly vz. 58, každej se dvěma
napruženejma zásobníkama vostrejch,
tedy celkem 180 nábojů ráže 7,65,
a skupině takto nebezpečně přezbrojených mužů
strachy bez sebe velel obrýlený, kopuletý
desátníček, u pasu směšnou pistolku,
a jak jsme z mrazu, únavy a legrace my,
tři pološílení samopalníci, počínali fantazírovat
o přepadu kasáren, nyní o víkendu
v zásadě neozbrojených a bez důstojnictva,
desátník se několikrát rozplakal a zapřísahal nás,
abychom se vzpamatovali, abychom nevraždili,
abychom alespoň jeho, vždyť je taky pouhý
záklaďák, nechali naživu, což jsme mu,
smíchy bez sebe,
slavnostně neslíbili......
Náš plán byl bolševicky jednoduchý,
Trockého duch vznášel se nad zamrzlými vodami.
Ze stráže se jakoby nic dostavíme na bránu,
kde ihned bez zbytečnejch keců odstřelíme
deveťáka a jeho zástupce, tak zmocníme se
celé té tankárny, se svolnými přáteli
naskáčem do obrněnců, a než se kdo někde nahoře
vzpamatuje, rozšmelcujeme těmi sovětskými
pancry celej staroslavnej Žatec na maděru,
dům od domu. Cha Chá!
Inu, neudělali jsme to.
Odevzdali jsme zbraně,
najedli se a šli si na rotu
trochu dáchnout.
Jen našeho ubohého desátníka
druhý den odvezli do Kosmonos,
už ho nikdo nikdy nespatřil –

Rok 1995,
ale jestli ti dobře rozumím
a ty se vlastně ptáš hezky a postaru,
jaký že to má všechno kurva smysl,
pak ti musím říct,
že se ptáš špatně a měl by ses jít
raděj vožrat, teda pokud tě otázka
po smyslu opravdu trápí,
čemuž nevěřím.
Rozhodně ale nedělej tu chybu
a nepokoušej se svou věc vidět
„v širších souvislostech“.
Neboť právě při otázce po smyslu
čím širší souvislosti, tím hlubší rokle.
A vůbec:
ožeň se, kup si auto, jednej s úřady,
zavři knihu, zavři oči, drž tu hubu –

Na Meziboří, v Litvínově a vůbec v kraji
teď v roce 97 doznívá, nadobro, sudetská němčina.
Vzpomínám si, jak za časů mého dětství,
tedy vlastně docela nedávno byl ten jazyk
v našem městě ještě živý, jak běžně se
zejména na korzu (jak se u nás poklesle říká
„před krámama“) ozýval německý hovor.
Že nyní definitivně mizí jazyk, kterým zde
bylo myšleno a cítěno a prožíváno všechno
od 13. století až do odsunu, to je podivné
a závratné, mystické pomyšlení......
Věc sama je ovšem dost prostá a přirozená.
Vymírají poslední mluvčí, zejména Němky,
které se ještě před válkou provdaly
do českých rodin, a unikly tak v roce 45
nadekretovanému odchodu
(jako moje babička Erna, 1914-1994).
Tento nevratný vývoj (memetickou extinkci)
jsem si udiveně zpřítomnil dnes, když jsem
doprovázel dědu od oběda u nás zpátky do věžáku,
a kdy se on náhle zastavil před samoobsluhou
a zapředl krátký, zdvořilostní německý hovor
s bývalým inženýrem Štýbrem
(znají se 50 let, Češi krví, ale Němci duchem).
Oba staří muži hovořili s tak nesmírně
předsmrtnou grácií tímto údajně tvrdým jazykem,
že jsem se bezděčně zastyděl za tupé okolité češství,
za (ostatně taky krásný) slovanský šlendrián.....
Pak jsme šli dál, kurva, němectví přece není jen Hitler,
ba právě Hitler nemá s tímto noblesním dávným
sudetským němectvím ganz und gar nichts zusammen....
Ovšem děda mě vždycky varuje před jednostrannými výklady.
Když jsme dorazili do věžáku, uvařili kávu,
já si k ní nalil kořalku (která je zde deponována „pro hosty“,
tj. ve skutečnosti jen pro mě) a zapálil cigárko, děd
se rozpovídal a vyložil mi, jak to taky bylo.
Řekl, že například Henlein přijel do Litvínova
před válkou třikrát. Poprvé mu litvínovští Němci
(tehdy vesměs sociální demokrati) převrátili
mercedes na střechu. Podruhé ukázněně vyslechli
jeho svůdné říšské evangelium. Potřetí už tleskali a řvali......
Škoda, uzavřel děd, ale tak je to vždycky,
to si pamatuj, takže žádná škoda, nýbrž fakt.
Einfach. Erledigt –

2000
Takže konečně, do prdele,
nastupuje rok 00, rok záchodů.
Inu, nepovedlo se:
Mohl jsem být krásný, dobrý,
cílevědomý, střízlivý, pravdomluvný,
dobročinný, trpělivý, zbožný,
shovívavý, soucitný, opatrně rozumný,
rozumně milující, věčně mladý,
odvážný a vážený, dobře mrtvý a
poctivě pohřbený, ba šťastný jako
každý svět a každé století...,
stačilo málo, vždycky stačí málo,
ale čeho málo?
Hledej B tohoto A... –

A tak tady člověk trčí
řekněme 27 let
v poločase mezi dvěma pekly,
což je ovšem klišé
nedůstojné řekněme básníka,
který se v této zemi tradičně
živí převážně fotosyntézou,
což je naprosto v pořádku.
27 let jako strašák v poli,
v minovém poli tušených průserů,
strašák, tak krásně po anglicku
Scarecrow.

Když mu říkali,
že je mu deset let,
přihodilo se toto:
Jda pokorně kolem školy do školy,
(cen aa a  a a aaaa  a a a  aa a  a  a
a  a a váno)mu (zabaveno) a on
(ite ss ss ssss ss ss s  sss s sm)
jemu, který (jako výše) s   s s  ss
ss s a tehdy pojal a od těch časů
si udržel hlubokou nedůvěru ke světu.

Ano. Sesumíroval jsem loni na podzim
(září 01) cosi velmi působivého o zániku starého města,
a vono se to líbilo, vono se to líbí dál, von ten literární
podvod prošel, voni tomu místo sprostý podvod říkají
skvostná báseň a já už nejsem podvodník a budižkničemu,
nýbrž básník. V hodině dvanácté.....
Přitom ten katarakt slov (481 veršů) tryskl na papír
jen proto, že jsem prostě musel nějak, jakkoli
dokázat své lepší, druhé Markétce,
která mě nemiluje a nikdy milovat nebude,
že něco svedu, někdo jsem, protože existenčně a
profesně a výdělečně jsem nic, sůví hovno neboli výpraš.
Tedy její, Markétčina zásluha, že jsem se našel,
a pokud budu jako básník pokračovat, snad i zachránil,
vyvázl holým životem, holou prdelí......
Zní to ovšem hrozně: Básník. A upřímnost za upřímnost.
V podstatě je mi dokonale lhostejné, že starý Most
byl dokonale lhostejně srovnán se zemí.
Tváří v tvář tomu, co dennodenně žijeme, co musíme žít,
všechny ty mělčiny lapálií i skutečných pekel.
Co je mně do deletovaného města, takových bylo......
Snad jen že takový velkolepý fakt zániku
potvrzuje teorii o nutném troskotání všeho,
tedy i mně poskytuje ALIBI
pro postupující troskotání vlastní – 

Zamilovanost, moje zamilovanost
bývá čistým dětinstvím, protože do toho
vždycky padám očima a zrak je, jak známo,
dětinský, idealistický orgán,
orgán Jakobínského teroru.
Vždycky? Vždyť např. moje druhá Markétka
je úhrnem skoro nehezká.
Ta její hranatost, nemožný způsob chůze,
způsob, jakým se po ulici klátivě valí
v jakémsi nepatrném, ale znepokojivém,
nezaměnitelném předklonu,
celkově komerčně nepůvabný fenotyp
(ale to už jsme za zrakem, beyond an eyeing),
ja ja, mein lieber herrn, eine Liebe, damals –

Abych zapomněl na poslední svou Markétku,
abych se nemusel zabít, což je vždycky směšný záměr,
věnuji se
synoptické četbě Hofstadtera a to se rozumí, rozumím leda hovnu.
Kapitola o Self-referential sentences, s ilustracemi, které neilustrují.
Sedím u stolu starého přes 50 let. (Non-self-referential sentence)
(Teď se od sousedů ozval výkřik „Gól!“, nic před ním, nic po něm.
Ano, nic, čekám už 10 minut a nic.
Tak přece, po 16 minutách výkřik: „Kurva!“, pak už nic.)
Tato věta obsahuje pět slov.
Tato věta taky pět slov.
(Sousedka je kurva, všichni to říkají.)
This sentence is false. (Epimenides paradox)
(Což mi připomíná anekdotu:
Ženská, která dá každýmu, je kurva.
Ženská, která dá každýmu kromě tebe,
je kurva zkurvená. Nebo to bylo jinak?)
Věta, kterou teď a tady píšu, je věta,
kterou teď a tady čteš.
Oba jsme teď a tady, ale mezi námi leží celé roky, celé země –

Napoleon pozdě pochopil,
že vojsko, uvyklé bílému chlebu,
nemůže dobýt Rusko, poučoval mě Pergl
v poločase mezi popíjením a chlastáním,
než se mi podařilo lstí zahnout za roh
a přítel Pergl ztratil stopu.
Rozhlédl jsem se a viděl,
že bez přítomnosti člověka ve vesmíru
krása trvá dál, ale mizí radost z krásy.
Ne, nepotřebuji znát nejzazší taje tajů,
ale slyšel bych rád poslední myšlenky
dopisů, svěřených ohni.  
Smutný, smutný muž v půlnočním autobusu, voyage au bout de la nuit.