Smlouváníčko

Smlouváníčko

Teď spi, protože ve spánku se roste. V noci
nás unáší proud, mocněji nás to táhne k ústí řeky.

Voda byla tmavá, kalná. Od břehu k břehu
ležel kmen; mohlo to být znamení, že lepší je se vrátit.
Pamatuju si soumrak a kluzké dno kajaku, tu měkkou dřevitou vlhkost.
Pili jsme odrazy kormoránů na hladině jezera,
komáři pili nás. Spi, ve snu se učíš: to šumění

je zřídlo v jeho dlaních, ať je to kdekoli –
studená smrková voda, potok plný světla
rozbíjený o kameny, hraniční sloupky.

Chtěla bych být bobrem. Ty jsi bez všech pochyb
savcem – stačí jediný pohled. Medvěd, rys, srna
anebo jakékoli jiné zvířátko, na které pomyslím.
Je čas si to vysnít: budeme Kanada a Kamčatka,
s věčně horkou krví.

Instantní pohádka

Tělo je posvátné, tělo je nenahraditelné. Říká člověk, který špatně usíná,
bez jiného lýtka pod lýtkem vlastním, bez dotyku chodidel, který je jak úmluva.
To je hermetický oběh, opatrné zasunování šuplat, víček; uvnitř 
trvalý nepořádek. Tma mezi bělostí stěn, šero husté 
jak mřížka. Skica noci načrtnutá tuhou, rámy světla, zamčené oči a dveře.
Ještě nespíš, já blábolím:

žil byl malý brouček žil si někde a měl šest nožiček
žila byla malá myška odněkud někam přišla

Výdech. Den se hned vrátí
jako bumerang

Otrávená studna

Přeháníš, říkám do prázdné sklenky
a dávám si ji k uchu jako hlemýždí ulitu. Stůl pomalu vsakuje
zbytky másla, sušenky se drolí mezi deskou stolu a loktem.
Nehýbu se. Bolí mě břicho a to čekání,
zda se vrátíš a kam až
stoupne ta voda, která se už už dotýká břehů. Zda
mě ještě stačíš najít živou, svléknout u otevřeného okna,
a rozdrtit jako plod.

Sněhová bouře

I.
Vlčí hlad má v našich časech dvě východiska: jedna
cesta vede do kosmu, druhá do horoucích pekel. obě vyplňují
to místo, ve kterém nám rostla válka – její ohnivý ocas,
čelisti, spouště, ručnice. vodka má chuť ohně, vesmír
chuť smůly. beru si sníh do dlaní a hryžu do krve.

II.
máme spoustu času, čas je svobodnější než my, a proto
nikdy nebudeme svobodní. budeme mu sloužit, neboť čas
jsou peníze: kdo je bit, odpoví bitím. otevírám oči, praští mě

svět –
lo.

Lidský rozum a lidská důstojnost

Starší manželé vzali svoje trdlo do města:
dívej se, synku, toto je čistá pravda, protože je ze země
a naše země plodí tu nejlepší červenou řepu.
Nepřetínej své vidlácké kořeny
a neodcházej, protože tady začíná stoka,
kterou pustíš do cizích životů ten nejčistší kompost.

Tady jsme. To my jsme metropole, to z našeho záhonu
pochází pořádek, rodí se dějiny, chycené do pasti,
vycpané pilinami. Budou nám zobat z ruky, nebo nebudou 
jíst vůbec. Zastřelíme ptactvo, nakrmíme psy. Vyplejeme

/

/

vypleli jsme.

Kossak

Za války vzkvétal obchod – Němci nejenom 
rabovali, ale i nakupovali, především je zajímaly 
obrazy koní. Když to klaplo, malíř pak zašel do kostela
a nechal almužničku. Typická krakovská mentalita,
tohle uplácení boha.

Básně pocházejí ze sbírky Raport wojenny (Vojenské hlášení), Stronie Śląskie 2017. Z polského originálu vybrala a přeložila pro Revue Prostor 111 Marie Iljašenko.