Ostrov čarodějnic

Opřel jsem kolo o velký vyvrácený kmen. Dezső běžel napřed, ztrácel se na břehu v orgiích pachů. Z šelestu větviček jsem tušil, kde asi pobíhá. Pomalu jsem šel za ním, několikrát odbočil k Tise, dolů k tekuté bohyni. Z vody se vynořila ryba, nedokázal jsem ji rozeznat, cejn nebo karas – už si nevzpomenu, rozstříkla tiché zrcadlo hladiny. Vydrápal jsem se nahoru na cestičku, začal volat psa, nikde, začal jsem se bát, našel si nějaké doupě, zalezl si tam, ani ho nenapadne vrátit se, přemohl ho zákon podzimu. Nevzdával jsem se, volal jsem znovu a znovu. Mezitím jsem kolem sebe
uviděl modré skvrnky, modré záblesky. Myslel jsem, že mě klame zrak,
promnul jsem si oči. Obrazy narůstaly do modrých skvrn, bylo jich stále víc. Nakonec se modrá lila 
z oblohy, ze země, vyplnila prostor, pojď,
já jsem tvůj pohár,
naplň mě,
neštěkej!
Jako bych oslepl, jenom jsem namísto ničeho viděl modré odstíny, modré kmeny stromů, modré větve rýsující se jako napjaté pavoučí sítě, plival jsem modré deklinace, svírá se 
svírá se svírá se děloha
v oblině rezavá koule!
Ptáci modře vřískali, modře štěbetali, modře křičeli, tvůj mozek –
modrý kráter!
Ryby se z vody připlazily na břeh,
modře se potácely, stékal z nich modrý sliz. Zášť s tebou,
pohlaď ji! Můj dech ve vlhké modři. Vzduch je stále těžší, olověnější
zdechni, zdechni, zdechni, zdechni
tak či tak každopádně
do jámy. Modrá mě uchopila, celého mě obemkla, obalila. Miloval bys,
miloval bych, miloval tvůj karabáč,
v kamenné míse mé srdce tvé srdce cáry tvá věštba říční kentaur: tak trochu člověk,
tak trochu modrý obojživelník,
teď si ho tady utvářím už sám,
tiše, puso,
tiše.
Kůže na těle se mi začala napínat, modrá začala svírat, lapal jsem po dechu, chtěl jsem uniknout, 
chtěl jsem se vyškrabat 
z mrtvých
zapletl jsem se, zacákal jsem se, zaflákal jsem se
sám sebe, sám sebou, sebe sám.
Tenkrát se mi někdo, asi já, zakousl do ruky. Modrý, uzounký rozštěp. Modré vzrušení
v mase.
Vyřinul jsem se ven.
Jediná krev. Jediná krev není modrá, ale hřeje. 

Hltání vln

pak jsem se vrhnul k zvedající se vlně
po ní rovně jako šíp vpřed dychtivě
nabíral jsem slanou vodní masu do převalující se pěny 
tlačen pod vodou neodvažoval jsem se vyhlížet ryby
raky rostliny kameny mušle
kosmos bál jsem se sůl mi vyžere oči
jako je v tise neotvírám kvůli písku
zanítily by se a sotva bych něco viděl tak jsem si představil 
pod hladinou tvary jako mé vnitřní
orgány planety vyčerpán plaváním
šiky vln tyčící se přede mnou pozoroval jsem 
jako pomačkaný koberec prostřel se přede mnou 
jadran ačkoliv v jeho tyrkysovém vzoru jsem viděl
nejen pouhý jadran v meandrující
tise učil jsem se plavat za silného 
proudu štítil jsem se dokud jsem nebyl na něj naladěn v moři
vznášel se jako by mi ochably svaly
má kostra nasáklá jadranem
jako inkoust do namočeného papíru
rozpíjel jsem se na modré skvrny naznak na vodě
celé minuty jsem se vystavoval slunci
potom jsem se proti zvedající se vlně
vrhnul voda olizovala pěnila má kůže
se vzdalovala čím dál víc od břehu když jsem zaslechl
volání své dcery obrátil se 
zpět ke kymácejícím se skálám
voda se pomalu uklidnila sténala  
jak jsem plaval a vytvářel přitom drobné varhánky
po kolena sahající u bílého oblázkového břehu
dcera se mi pověsila na krk
ty ses bála řekla nikde jsi nebyl vidět
jako by tě pohltily vlny
doma jsem celé hodiny cítil
celé mé tělo rovnoměrně šumělo
tepny všude samé moře
promluvila jsi na mě a já jako ten kdo zapomněl svou
mateřštinu nemohl jsem hned promluvit
jazyk mi obrůstaly slané šupiny
v čelistech se mi zmítalo
na střepy se chtělo rozletět
lebeční akvárium
tvůj jazyk tvé uši husí kůži
tvůj krk hltat hltat hltat
stupňující se škubání vln
jako mušle mezi tvými stehny růžovícím
zálivem zaléván

Z maďarského originálu pro Revue Prostor 111 přeložil Tomáš Vašut.