Nový autoritarismus

Jestliže se zájmy a životní zkušenosti nejeví ve světle shromážděných údajů jako východisko pro volbu pravicových stran, zejména Práva a spravedlnosti (Prawo i Sprawiedliwość; dále též PiS), vyvstává otázka, co mají voliči, kteří tuto stranu podporují, navzájem společného. 

Sledujeme-li Kaczyńského kroky, které omezují autonomii nezávislých institucí a podřizují je vládnoucí straně, převážná část komentátorů politického života v Polsku je interpretuje jako přešlapy, které Právo a spravedlnost zatěžují a během krátké doby povedou k propadu podpory této strany. Příliš málo se přitom zohledňuje úplně jiná možnost, a sice že Kaczyńského kroky, které ho zdánlivě poškozují, jsou ve skutečnosti zdrojem podpory jeho vlády. Materiál, jejž jsme shromáždili při našem výzkumu, nám umožňuje konstatovat, že zde nemáme do činění s pouhou povrchní a podmíněnou akceptací Kaczyńského kroků, nýbrž s jejich jednoznačnou podporou. Ta je součástí nového fenoménu, který navrhuji označovat jako nový autoritarismus. Pro jeho bližší charakteristiku je potřeba vrátit se k materiálu z hloubkových rozhovorů, které jsme v rámci našeho výzkumu prováděli. 

Společně proti elitám 

V rozhovorech s příslušníky lidové třídy, kteří v převážné většině případů volili PiS, lze postřehnout především spokojenost s tím, že byla od moci odstavena Občanská platforma (Platforma Obywatelska; dále též PO). Politici této strany jsou vnímáni jako jednoznačně zkompromitovaní. Korupce, z níž jsou obviňováni, se jeví jako přirozený důsledek odtržení elit od obyčejných lidí a ztráty morálních zábran. V takovém kontextu jsou kroky PiS chápány jako zúčtování s elitami odtrženými od společnosti. 

Antielitářství, jež spojuje příslušníky lidové třídy s PiS, souvisí také se schvalováním sociální nápravy, kterou Kaczyńského strana podnikla, konkrétně například s pozitivním hodnocením programu 500 plus (každoroční příspěvek na druhé a další nezletilé dítě v rodině ve výši 500 zlotých, pozn. překl.), avšak důležité je uvědomit si, že ideál pomoci a solidarity vyjádřený v tomto programu má dosti zřetelné hranice. Na jedné straně totiž příslušníci lidové třídy – když se zaváděl program 500+ – kritizovali „patologické“ domácnosti a dožadovali se větší kontroly lidí, kteří nepracují a nadměrně holdují alkoholu. Na druhé straně když jsme pak v rozhovoru přešli k tématu uprchlíků, nebylo nejmenších pochyb, že solidarita se omezuje výhradně na příslušníky vlastního národního společenství. Týká-li se věc cizinců, soucitné reflexy náhle pohasínají. 

Z výroků dělníků a jejich poměru k PiSu nelze vyvozovat závěry o povaze jejich společenské třídy a o jejich morálce. Je to spíše tak, že PiS jim poskytuje pocit účasti ve společenství, jehož příslušníci se výrazně odlišují od elit, „patologických“ rodin a cizinců. Díky tomu jsou „normálními“ lidmi. Je to nesporně určitý druh pokroku ve srovnání s pozicí, jaká pro ně byla vyznačena v utopii střední třídy. Nacionalismus, jak jej rozehrává PiS, nemá mnoho pozitivních obsahů a nestanovuje nijak podrobně závazky ani identity „pravého“ Poláka.  Kdyby to činil, mohlo by mezi jeho stoupenci, kteří by často nebyli schopni sebeurčit se pozitivně, vznikat zbytečné napětí. Místo toho tedy spojuje lidi v opozici vůči těm, kteří „nemají nárok na nic“. Svébytnost a starostlivost, jež jsou lidové třídě vlastní, se staly součástí projektu akceptujícího bezohlednost jak ve vztahu k politickým soupeřům, tak i ve vztahu k lidem sice potřebným, ale nepatřícím ke společenství.  

Je nutno přiznat, že třebaže v případě dělníků překračuje poměr k PiSu pouhé uspokojování jejich hmotných zájmů a souvisí se zkušeností účasti ve společenství, ve výrocích příslušníků lidové třídy přesto nacházíme i určitý odstup vůči současným vládnoucím politikům. Naděje a důvěra, které se tito političtí předáci těší, se může kdykoli vytratit a jednotlivé kroky vlády – program 500+, jejž dělníci zpochybňovali jako rozdávání peněz lidem, kteří je propijí a své děti budou i nadále zanedbávat, nevyjímaje – jsou podrobovány určité kritice.  

Rázné narovnání příkoří 

Trochu jiný poměr k PiS mají příslušníci střední třídy, kteří tuto stranu podporují. V jejich případě je jejich pouto ke Kaczyńského vládě výrazně silnější. Na jednu stranu se PiS těší sympatiím lidí, kteří vstupují do role oběti a politiku využívají jako záminku pro hledání spravedlnosti, na druhou stranu se podpora PiS pojí s realizováním aspirací střední třídy na kontrolu a vládnutí, což jim Kaczyńského strana poskytuje jak ve velké politice, tak na úrovni každodenního života. 

V prvním případě zde máme do činění s příslušníky střední třídy, kteří zakusili materiální nebo relativní deprivaci. To znamená, že se sice možná nacházejí v lepší hmotné situaci než příslušníci lidové třídy, ale zažili například ztrátu zaměstnání nebo vnímají své finanční prostředky jako nedostačující. Podstatné je, že materiální otázky jsou vnímány v širším kontextu – jako ztráta vlivu na realitu a omezení jednotlivcových možností. Když tito lidé vypráví o svém životě, nevidí svou vlastní akceschopnost, nevěří, že může cokoli záviset na nich. Svět ovšem není neutrální, nýbrž vyvíjí na jednotlivce tlak a ubližuje mu. Politické angažmá a podpora Kaczyńského je pro ně určitým druhem investice do vyrovnání účtů. 

Dobrým příkladem je Alicja, někdejší učitelka a horlivá stoupenkyně PiSu. Vinu nesou podle ní vždy druzí lidé, zatímco ona jakožto oběť pouze zažívala utrpení. Podporuje tedy například reformu soudů a říká, že sama patří k těm, které systém poškodil. V minulosti ji totiž soud potrestal peněžitou pokutou za zfalšování manželova podpisu na žádosti o půjčku. Vinen je soudce, který ji odsoudil, zaměstnanec banky, který zfalšování umožnil, a kamarádka, která ji požádala o půjčku. Ona je pouze postižena důsledky konání jiných lidí, přestože sama přiznává, že si tu půjčku vzala, aniž by se manžela vůbec zeptala, zda s tím souhlasí. Alicja politiku chápe jako příležitost, aby viníky zbavila moci:

[D]ostala jsem pokutu 2000 zlotých. Musela jsem to zaplatit. Šílený. A tamten tvrdil, že si nic nepamatuje – oni na to přelíčení totiž předvolali i toho chlapa z banky, co mi to umožnil podepsat. Nepamatuje si to a hotovo, šlus, pohoda, protože to je všecko jedna klika – všecky ty banky, soudy a ještě další levárny. Rozmetat to všecko! (Alicja_KS)

Přistupujeme-li k tomu takto, jsou kroky vládnoucí strany namířené proti libovolné instituci vnímány jako boj proti zneužívání pozic lidmi, kteří si zachovávají svůj vliv. Alicja například doufá, že politika vyřídí její osobní spory s ředitelem školy:

Mám na něj strašné vzpomínky. Naprostá hrůza. On učí biologii. Jo, teď už jen učí, už není ředitel. Kéž by teď přišel o práci po tý reorganizaci gymnázií. Za to moje utrpení. (Alicja_KS)

Přesvědčení, že lidé akceptují Kaczyńského likvidování autonomie dalších a dalších institucí, protože jsou to otázky vzdálené a abstraktní, tedy není namístě. Pro velkou část voličů PiSu jsou to kroky správné, protože jsou namířeny proti nejvlivnějším skupinám obyvatel a existuje zde možnost, že se – tak jako v případě naší učitelky – dotknou soukromých traumat a ponižujících zkušeností. 

Ztotožnění se s kroky strany: nový typ populismu 

Analyzujeme-li výpovědi příslušníků střední třídy, kteří stojí na straně PiS, upoutá nás jejich rozhodná podpora pro další kroky této strany. Proces soustředění moci zahájený Jarosławem Kaczyńským nijak neoslabuje jejich ztotožnění s ním, ba právě naopak – činí je součástí proudu změn. Bez ohledu na to, zda se jedná o uprchlíky, ústavní soud, školy nebo soudy, jsou kroky PiSu popisovány jako správné. Lze nabýt dojmu, že každý další krok je vtahuje do víru událostí, jehož cílem je „rozmetat to všecko“.
Všeobecně panující atmosféra do sebe sympatizanty PiSu vtahuje natolik, že jejich osobní zkušenosti pro ně nepředstavují měřítko, podle něhož by posuzovali kroky této strany. Výše zmiňovaná učitelka kupříkladu podporuje reformu vzdělávacího systému, protože se domnívá, že tzv. gymnázia (obdoba druhého stupně základních škol, vznikla po reformě školství v roce 1999 a strana PiS prosadila jejich zrušení, pozn. překl.) byla strašná:

Normálně na hodinách to byla taková jízda, že to člověk ani nepochopí. Část žáků se prostě odmítala učit a jiná část zase otravovala tak, že ta hodina nakonec nebyla k ničemu. Bylo to úplně šílený prostředí a je dobře, že se to teď změní na těch osm tříd. (Alicja_KS)

V jiném kontextu však vzpomíná na svou práci na takovém gymnáziu a říká:

[N]a gymnáziu to byla fajn práce. Teda aspoň s některýma třídama, protože ty třídy… No ono záleží, jaký třídy. Jaký žáci ve třídě převažovali. Pokud tam byla většina takových, co se chtěli učit, tak se mi učilo dobře a všecko to probíhalo v pohodě. [J]akmile tam byl ale nějakej rošťák, tak mi rozbil celou hodinu. I to se stávalo. Ale ty žáci dodnes hodně… už neučím tři nebo možná čtyři roky, ale dodnes si všechny z toho gymnázia pamatuju, měla jsem s nima moc fajn vztahy. Rádi jsme vtipkovali, měli mě rádi, na ulici mi pokaždé říkají „dobrý den“. (Alicja_KS)

Překvapivé je, že takto odlišná hodnocení gymnázia vyslovuje tatáž osoba. Jako kdyby její politický postoj a osobní zkušenost navzájem nijak nesouvisely. Podobný mechanismus jsme zaznamenali u mladého muže, jenž sice sympatizuje s PiSem, ale volil stranu Korwina-Mikkeho (kontroverzní libertariánská a euroskeptická strana, pozn. překl.). Domníval se, že v dobách vlády Občanské platformy se žilo těžce a žádné zlepšení nebylo vidět, ale když shrnul vyhlídky, jaké Polsko v současnosti má, konstatoval, že pro něj osobně se situace už deset let nepřetržitě zlepšovala a do budoucnosti pohlíží s optimismem. 

Tento nesoulad mezi osobní zkušeností a politickým postojem, který je součástí dnešní politické dynamiky, svědčí o tom, že se vzdalujeme od populismu směrem k jinému typu vztahu spojujícího voliče a politiky. V populismu spočíval mechanismus získávání voličské podpory v tom, že politici hledali vyjádření voličských zkušeností, pro něž nebylo místo ve veřejné sféře. Dnes však máme do činění s novou situací. Soukromé zkušenosti jsou vytlačovány na okraj politickou identifikací. Posiluje se způsob prožívání světa, který provádí selekci osobních zkušeností tak, aby se hodily k účasti ve společenském dramatu. 

Znovunastolení upadající morálky 

Účast v tomto dramatu se ovšem neomezuje výhradně na stavění se do role oběti. Část příslušníků střední třídy, kteří podporují PiS, to dělá z jiných důvodů. Jsou to lidé, jejichž hmotná situace je dobrá a kteří konzumují plody hospodářského růstu nejen posledních desíti let. Neprojevuje se to však u nich akceptací systému. Jedná se totiž o voliče, u nichž došlo k nárůstu aspirací, jež nyní přesahují pouhé materiální otázky. Specifičnost politiky PiS způsobuje, že tyto aspirace se realizují v podobě pocitu nadřazenosti nad zdegenerovanými elitami a slabými minoritami. 

U aspirujících příslušníků střední třídy dochází k citelnému přesunu kritického důrazu směrem k elitám ve srovnání s tím, co se o nich říká mezi příslušníky lidové třídy. Elity se nejen ukázaly jako odtržené od společnosti, pro obyčejného člověka cizí, ale nesplnily ani vysoká očekávání, která jsou na vůdčí představitele kladena. Jejich slabost kontrastuje s voličovým pocitem morálnosti. Působí to dojmem, jako by kritika elit sloužila k posílení pocitu vlastní hodnoty kritizujícího člověka a také ke stvrzení jeho práva definovat dobro a zlo. Ve výrocích Artura narážíme na přesvědčení, že elity z Občanské platformy nevědí, co jsou to vysoké morální standardy:

Paní Kopaczová, která lhala a dělala takové levárny, to se mi nelíbí. Jak by se mi to mohlo líbit? Anebo to, že pan Komorowski, když opouštěl svoji kancelář, tak kradl, zmizely tam věci, nechci říct, že krade, protože jsem to nezjišťoval, ale z jeho kanceláře zmizel obraz Kochanowského, známého malíře, nebyl velký ten obraz, nebo nábytek, který zrovna restaurovali, tak taky zmizel. (Artur_KS)

Z tohoto hlediska se vláda PiS jeví jako opětovné nastolení morálního řádu a její podpora je cosi jako důkaz ušlechtilosti.  

Morálnost je pro tyto aspirující příslušníky střední třídy specifickou silou, která umožňuje vyvolat pocit nadřazenosti nejen nad elitami, ale i nad politickými protivníky a menšinami. Na otázky týkajícího se Výboru pro obranu demokracie (Komitet obrony demokracji; KOD) odpovídá Artur rozhodně:

Ten Výbor pro obranu demokracie – to je chucpe, to jsou gangsteři. Jeho šéf, kterej se objevil zničehonic jako králík z klobouku nějakýho eskamotéra a kterej tu provádí takový lumpárny, má, co chtěl. Peníze, co se vybraly, ty kasičky, to všechno šlo na jeho účet, podvodně vystavoval faktury. A to má bejt hrdina? (Artur_KS)

Celé hnutí odporu proti arbitrárním krokům Kaczyńského namířeným proti ústavnímu soudu se omezí na přešlapy jeho lídra, a tím se automaticky odmítne. Analogická reakce malíře Artura se objevuje také při hodnocení Černého protestu, který je označen jako humbuk „protinábožensky založených žen, homosexuálů a lesbiček“. Morálka je využívána k určování hierarchie a vymezování hranic společenství, a nikoli k utváření spravedlivých společenských vztahů.  

Dělníci uplatňovali ve svých skeptických vyjádřeních k otázce uprchlíků zejména argumenty související s neoprávněným využíváním sociální podpory a neochotou najít si práci, zatímco aspirující střední třída napadala jejich nedostatečné vlastenectví a odvahu. Jelikož malíř i specialista ze stavební firmy říkali prakticky totéž, dejme nyní prostor druhému zmíněnému:

V Polsku kdysi taky byla válka a lidi taky odjížděli ze země, emigrovali. Nicméně obrovská část těch lidí, mladých lidí ve věku – nevím – od 14 do 35 let, zůstávala ve vlasti a bojovala za tuhle zemi. A teď mi řekněte, čím se liší tamty lidi od těch, co dneska utíkají ze Sýrie. Jak může dospělej chlap nechat manželku a děti v zemi, kde zuří válka, jsou tam nálety, každou chvíli tam něco vybouchne, a utéct do Evropy? No – vždyť se to dělá buď tak, že s sebou vezme celou rodinu, nebo zůstane ve svý zemi a bojuje. Pro mě to není útěk před válkou. Jedinej důvod je zkrátka ekonomická situace […] Buď člověk bojuje o svou zem, nebo je to zbabělec a utíká. (Marek_KL/KS)

Válka je definována jako konflikt, jehož se pravý muž buď zúčastní, nebo ztrácí dobré jméno. Uprchlík si v podstatě žádnou pomoc nezaslouží, protože se projevil jako zbabělec a místo boje o ideály si zvolil pohodlný život. Mluvčí se nesnaží proniknout do složité povahy konfliktu nebo připustit riziko spojené s plavbou přes moře. Každý muž, který přichází do Evropy, je nemorální a nevztahují se na něj žádné lidské zásady solidarity. 

„Catch-all“ autoritářství 

Kaczyński cílí na různorodé publikum. Lidové třídě, pro niž není místo ve společenství střední třídy, nabízí účast v národním společenství. Dovedně podněcuje vnímání sebe sama jako oběti a získává si lidi tím, že jim slibuje zúčtovat s viníky. Aspirující střední třídě poskytuje pocit morální nadřazenosti. A pro všechny rozehrává konflikt s elitami a buduje v nich pocit sebeúcty poukazováním na slabé skupiny, ve vztahu k nimž se mohou cítit silní. 

Současný autoritarismus má řadu společných rysů se svým historickým předchůdcem. Lidé se staví na stranu státní moci, protože se chtějí cítit jako silnější, třebaže tento pocit moci čerpají z převahy nad slabšími. A nechávají se vtáhnout do spirály akcí, jejichž důsledky nedokážou dohlédnout. Nicméně současný autoritarismus přesto není zopakováním historie, protože vyrůstá z jiného podhoubí a je zakotven v naprosto odlišném společenském kontextu. Pakliže to chceme co možná nejvíce zjednodušit, můžeme říci, že autoritarismus, jak jej známe z minulosti, byl fenoménem masové společnosti, zatímco ten dnešní je fenoménem společnosti menšinové. 

Tyto rozdíly jsou dost zřetelně patrné, když se lidí zeptáme, odkud čerpají informace o politice. Pro část respondentů, zejména pro ty s nižším kulturním kapitálem, je to stále televize, nicméně snad nejrozšířenější odpovědí je dnes tvrzení, že z různých zdrojů. Nesetkáváme se tu tedy s dominantním sdělením formulovaným kontrolory hromadných sdělovacích prostředků, nýbrž s vlastní selekcí, prováděnou s ohledem na osobní angažmá a specifické potřeby utvářené v rámci poměru k politickému lídrovi. 

Dnešní autoritarismus se od toho někdejšího liší rovněž postojem k demokracii. Kdysi autoritarismus přímo mířil na demokratické vlády a měl zafungovat jako protilátka ke zdegenerovanému parlamentarismu, zatímco dnes využívá demokratické imaginárium a pokouší se získat legitimitu prostřednictvím široké mobilizace a voleb. Na jednu stranu to nemůže být automatický důvod k radosti, neboť „demokraticky“ lze někoho také zbavit občanství nebo omezit svobodu slova tak, aby nebyla urážena většina, zároveň to však znamená jisté limitování vlád neoautoritářských lídrů. V Polsku tento jev získává specifickou podobu, poněvadž lídr není prezidentem ani premiérem a nebyl přímo zvolen ve volbách. Všichni přirozeně vědí, že právě on má prakticky nedělitelnou moc (uvidíme, jak se vyvine jeho spor s Andrzejem Dudou), a vědí to i voliči PiS. Otevřeně svolit k jeho vládě by však bylo příliš obtížné, takže se lidé ztotožňují s jeho kroky, avšak neplatí za ně – jak říkají psychoanalytikové – plnou cenu. 

To, že se podpora PiS rodí z uspokojení, jež skýtá účast v politickém dramatu režírovaném lídrem, způsobuje, že vytváření alternativy nemůže spočívat v lepším uspokojování zájmů skupin „náhodně“ zapojených do podpory PiS. Alternativa spíše vyžaduje vytváření konkurenčních podob zapojení se do proměny světa.

Z polského originálu pro Revue Prostor 111 přeložil Martin Veselka.