Internet, můj nejlepší kamarád

Marek Daniel hraje v novém filmu Bohdana Slámy Bába z ledu na život naštvaného (a zadluženého) chlápka, který své problémy ventiluje na rodinných obědech hádkami s Václavem Neužilem, stejně naštvaným (ale bohatým) bratrem. Atmosféra nevyhovuje školou povinnému Neužilovu synkovi, jenž oběd ostentativně ignoruje hraním hlasitých iPhonových her. Když Daniel zas jednou neudrží nervy na uzdě a synovci spláchne telefon do záchodu, v celé své kráse se vyjeví problém, který v posledních letech zaměstnává mysl rodičů, učitelů i ordinace psychiatrů: stále více dětí a dospívajících se potýká s příznaky závislosti na chytrých telefonech či počítačích. Proč dětí, jimž je počítač nebo smartphone nejlepším kamarádem, přibývá? Proč se chlapci tak rádi nechávají pohltit počítačovými hrami a dívky světem sociálních sítí? Těžká otázka, nejednoznačná odpověď. Může za to dobrá dostupnost technologií, pocit, že lepší zábavu dítě nesežene, nízké sebevědomí či poruchy chování. A také špatné zázemí nebo rodiče, kteří dítěti nedokážou nastavit hranice, protože mají v první řadě co dělat sami se sebou. Tak jak to ukazuje i Slámův film.

Polámané děti 

Velmi dobře to zná profesor Michal Miovský, přednosta pražské Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice, která před necelými třemi lety otevřela v Česku unikátní ambulanci určenou pro děti a dospívající mladší osmnácti let. Pomáhá jim řešit problémy s alkoholem, drogami i gamblingem a také se závislostí na technologiích. Ta se dnes týká každého čtvrtého dítěte, jež do ambulance přijde. Na klinické termíny je ovšem třeba dát si v tomto případě pozor: skutečná závislost včetně abstinenčních příznaků se totiž mezi dětmi do dvaceti let týká asi tří procent. Podle profesora Miovského jde častěji o takzvaně problematické užívání internetu, kdy dítě nezná míru a internet upřednostňuje před pohybem či reálnými vztahy. A to není v pravém slova smyslu porucha, nýbrž docela běžný problém slabé seberegulace, na níž se podepsali také rodiče, kteří s potomkem nedokážou pořádně komunikovat a nastavit mu (nejen) „internetové“ hranice. Sami totiž často mívají potíž s těmi svými, a řeč není jen o neurotickém kontrolování Facebooku a vysedávání s tabletem u večeře, ale i o vůli držet dietu nebo o pravidelném sportování. „Cítím to skoro tak, že je náš obor prostřednictvím této debaty zneužívaný. Nevychovanosti se dá nálepka závislost a dítě se s ní pošle k doktorovi. My ale přeci nemůžeme řešit výchovná selhání, nemůžeme opravovat děti, na jejichž polámaní se podíleli jejich rodiče. Tu hlavní odpovědnost musí nést právě oni,“ říká profesor Miovský. 

Statistiky mluví o tom, že k online závislostem bývají nejnáchylnější děti od deseti do dvanácti let. Víc než tři hodiny denně stráví v online prostředí desetina z nich. Jestliže dítě spolu s rodiči dokáže najít a dodržet rovnováhu času online a offline, pak se není třeba strachovat. Jakmile ale počítač nastoupí jako lék vnitřní prázdnoty, je zle. Ať už jde o děti, nebo o dospělé. Dobře to ilustruje případ pětatřicetiletého Denise, který pro časopis Česká a slovenská psychiatrie popsala psycholožka Petra Vondráčková. Komplikovaný vztah s perfekcionistickou manželkou a dvěma malými dcerkami, malý okruh reálných kamarádů, nedostatek sociálních dovedností a náročná práce v IT firmě vedla k tomu, že se Denis uzavřel do světa počítačových her. Trávil u nich veškerý volný čas, mezi online spoluhráči si i našel novou spřízněnou duši. Pojmenovat všechna traumata z dětství a uvědomit si všechny současné problémy Denisovi zabralo tři roky, po které docházel na terapii. „Jak to bývá i u ostatních typů závislého chování, také tady je vidět, že samotná závislost je jen špička ledovce různých potíží,“ podotýká doktorka Vondráčková. 

Profesor Miovský nezpochybňuje, že moderní technologie poskytují učitelům spoustu nových možností, jak vést hodiny. Nechce ani určovat konkrétní hranice věku, do kterého by měly být tablety a další podobné přístroje dětem zapovězeny. Upozorňuje však na jednu zdánlivou drobnost: vývoj technologií je daleko rychlejší než schopnost učitelů na situaci adekvátně reagovat. Proti dětem, pro něž je dnes tablet samozřejmost od útlého věku, tak stojí lehce bezradní dospělí, kteří jim nedokážou vysvětlit, jak s počítači „zdravě“ zacházet. „Spousta odborníků se technologie snaží dostat do výuky, ale už bagatelizuje fakt, že to vyžaduje úplně nový pedagogický přístup a hlavně nutnost učit se odmalička s technologiemi zacházet a umět přitom sám sebe regulovat. Problém totiž není v technologiích, problém je v uživatelích,“ myslí si Miovský. Podle něj tak vznikla výchovná, etická a morální výzva, kterou lékaři ani učitelé nestíhají dost rychle zkoumat a přenášet do vzdělávací praxe. K ruce by v této věci mohlo učitelům být doporučení ministerstva školství, které v dokumentu s názvem Netolismus (chorobná závislost na virtuálních drogách) problém popisuje a radí, jak žákovi se sklony k online závislostem pomoci. Jenomže raďte klukům a holkám, kteří přes svoje tablety právě objevují svět. A kterým s tím doma nikdo nepomáhá. 

Podle celoevropského průzkumu EU Kids Online (2009–2014), zaměřeného na kyberšikanu či kontakt s neznámými lidmi, jsou české děti, co se nadužívání technologií a s tím spojenými riziky týče, na špici žebříčku. S online problémy ale samozřejmě nezápasí jen Česko. V holandském městě Bodegraven například kvůli teenagerům s obličeji zabořenými do telefonů testují semafor položený na chodníku. Slovenská neziskovka eSlovensko.cz letos spustila aplikaci neZavislost.sk, která dětem i dospělým pomáhá držet čas strávený online pod kontrolou. Během prvního měsíce si ji stáhlo 1574 lidí, kteří podle výsledků strávili přes chytrý telefon na internetu v průměru tři hodiny denně. Aplikace zaznamenala ale i dva extrémní výkony: sedmnáct a dvanáct hodin. Dotyční byli čtyři, respektive šest hodin na YouTube, tři hodiny na webu eVysledky a tři hodiny na stránkách Tipsport SK. „Aplikace, se kterými uživatelé strávili nejvíc hodin, ukazují, že závislost se může měnit z jedné podoby do druhé anebo se může různě kombinovat. Jednou jde o sledování videí na YouTube a on-line tipování, pak zase o hraní počítačových her a alkoholismus,“ konstatuje autor aplikace neZávislost.sk Miro Drobný. Loňský průzkum společnosti Deloitte zase uvádí, že více než třetina Američanů svůj smartphone zkontroluje alespoň jednou během hluboké noci, a z velkého průzkumu neziskovky Common Sense Media zase vyplývá, že o své závislosti na technologiích je přesvědčená polovina dospívajících. Tragikomickým postřehem přispěl do tematického článku webu CNN otec tří dětí a vychovatel na aljašské střední škole Homer Terry Greenwald. O tamních studentech mluví jako o „teenage zombies“, kteří se plouží po chodbách s hlavami přilepenými k displejům. „Často se pohybují v podstatě přilepení ke zdi, takže z jedné třídy do druhé se mohou přesunout, aniž by zvedli hlavy. Když narazí na schody, jen zpomalí, nohou si pomalu osahají terén a pokračují dál v hraní nebo surfování na mobilu.“ 

Se zahraničím má zkušenost i Kateřina Hager, autorka dokumentu Děti online, v němž zaznamenala příběhy populárního youtubera Zachyho, hráče počítačových her Oskara a do třetice Nikoly, která se jako teenagerka přes internet seznámila s nebezpečným chlapcem. Kateřina je matkou tří synů, a byť podle jejích slov tráví na internetu výrazně méně času než vrstevníci, je „život online“ tématem i pro ni. V dokumentu poukazuje na fakt, že výchova v době digitální technologie může být pro rodiče velkou výzvou, což ostatně v dokumentu potvrzují i matky a otcové hlavních protagonistů. „Jsme první generace, která něco podobného řeší. Řada rodičů ví, že by bylo lepší, kdyby děti místo internetu třeba více sportovaly, ale nemá páky na to, aby to regulovala. I když dítěti nastaví hranice, bývá pro ně těžké udržet je a mít přehled, v jakých koutech kyberprostoru se potomek zrovna pohybuje a zda se na internetu věnuje něčemu užitečnému,“ konstatuje režisérka. 

Kromě přístupu rodiny – Zachy a Oskar jsou online mnoho hodin denně, internetem žijí, nicméně z filmových rozhovorů je cítit, že své počítání dokážou také díky starostlivým rodičům docela dobře reflektovat – je pro Kateřinu Hager velmi důležitý i postoj školy. A přes rodinu manžela zjistila, že v Americe jsou v diskusi o hranicích života online o dost dál. „Mívají tam něco, čemu říkají offline víkend. Žáci, jejich rodiče ani učitelé nejsou připojení a pak o tom společně diskutují. Snaha, aby si děti uvědomily, jestli a jak moc jim technologie chybí, a aby si samy zkusily nastavit hranice, je mi sympatická,“ říká. Internet by ale dětem nezakazovala. „Musí se s ním naučit pracovat a od určitého věku je to pro ně i důležité místo komunikace s vrstevníky, zdroj informací a vzdělávání. Například Zachy z mého dokumentu se na internetu naučil natáčet i stříhat vlastní videa,“ připomíná.

Svým přístupem tak potvrzuje výsledky zmiňovaného průzkumu EU Kids Online. Za českou stranu ji vedl docent David Šmahel z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Ten má pro rodiče vzkaz: „Nebojte se internetu a dětem ho nezakazujte. Z příležitostí, které jim poskytuje, totiž hodně těží.“ Podle Šmahelových slov je ale zároveň důležité, aby se rodiče v oblasti online technologií vzdělávali, protože to může výrazně zmírnit domácí internetové konflikty. Dvě třetiny dětí ve věku 9 až 16 let jsou totiž stále přesvědčené, že o internetu toho vědí víc než táta s mámou.

S iPhony, tablety a počítači je to jako s ohněm: dobrý sluha, horší pán. Po rodičích nové technologie vyžadují daleko větší důslednost, ostatně z vlastního malého průzkumu mezi rodinami kamarádů školních dětí vyplynulo, že najít pro sebe i pro potomky rovnováhu mezi online a offline životem je jedním z nejtěžších výchovných úkolů. Jedno je ale jisté: s dětmi je důležité o věcech – i o těch ze světa online – mluvit. Nedovolit, aby vlastní hlas, dotyk a emoci nahradilo to, co nabízí bezedná díra zvaná internet, a zkusit dbát na rovnováhu. Ačkoliv se to v momentě, kdy potomek nevidí a neslyší nic než úkoly z dalšího módu Minecraftu, nezdá moc pravděpodobné, rodičovský zájem jednou stoprocentně docení.