Duchové Marka Fishera a mrazivé, bezčasé mravenčení v našich životech
Kulturní teoretik a filozof Mark Fisher je v našem prostředí dobře známý, přesto se jeho kniha Duchové mého života dočkala českého překladu až nyní. Pojednává o napětí mezi minulostí, přítomností a budoucností v kulturních a politických souvislostech.
Po více než deseti letech od vydání knihy Ghosts Of My Life: Writings on Depression, Hauntology and Lost Futures britského teoretika Marka Fishera se toto esejistické dílo dočkalo českého překladu. Fisher v knize, jejíž celý český název zní Duchové mého života: Texty o depresi, hauntologii a ztracených budoucnostech, nahlíží na 21. století a jeho turbulence především prizmatem tzv. hauntologie. Tu autor chápe jako sledování přízraků toho, co by mohlo být, ale nikdy se nestalo. V úvodu odpovídá na otázku, proč se ke konceptu z díla filozofa Jacquese Derridy vrátit právě teď: „Inu, bylo někdy období, kdy se hledání mezer v bezproblémovém povrchu ‚reality‘ zdálo naléhavější?“ Není ale situace spíše taková, že s každým novým desetiletím v 21. století podle všeho přichází další úplně odlišné období – a spolu s tím se pokaždé ozývají hlasy, že každodenní realita začíná být teď už opravdu naléhavá? Britský kritik se nesnažil pouze o nastínění naléhavosti, zajímá ho, odkud tyto pocity krize pramení.
Zaměnitelnost: tady i tam
Když Fisher o pár desítek stran později rozebírá britský televizní seriál Sapphire & Steel, podotýká, že se „problém [,jenž řeší aktéři seriálu,] vždy týká času“. Své čtenářstvo přitom autor, který proslul zejména spisem Kapitalistický realismus (česky vyšel v roce 2010), drží v nehybném vakuu. Ukazuje, že čas je v současnosti tekutý a vymkl se naší kontrole. Hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností se nejen stírají, ale překrývat se začala samotná vymezení časových období. „Tohle tady není nikde a je to navždycky,“ cituje Fisher postavu ze seriálu Sapphire & Steel, když se snaží popsat, jak nahodilé se dění v globalizovaném světě zdá (rozmach televizních kanálů, DVD přehrávače a nástup YouTube). Hauntologie ve 21. století dle Fishera spočívá především v hledání mezer, jež nám umožňují vidět, jaké dopady má prolínání různých časů a dějů. Kapitalismu navíc dle Fisherových slov „dominují generické tranzitní zóny jako letiště nebo nákupní parky.“ – tzv. „ne-místa“, charakteristická ztrátou vlastní identity ve prospěch co nejhladšího pohybu lidí a komodit. Nezřetelnými se tedy nestávají pouze kontury času, ale před našima očima přicházejí o svá specifika i místa, která máme rádi a do nichž se rádi vracíme. Vstupujeme do druhé čtvrtiny 21. století a časoprostor přichází o genius loci. Všechno se podobá jednomu nekončícímu dni.
Ve spárech propletených uměleckých forem
Jak je pro Fishera typické, i v Duších mého života pozoruhodně pracuje s kulturními odkazy napříč literaturou, hudbou i kinematografií. Květnatě popisuje a komplexně rozebírá zvuk producenta elektronické hudby Buriala (a přirovnává ho k obrazům Nigela Cookea), se stejnou obratností se věnuje Jamesi Joyceovi nebo Proustově Hledání ztraceného času – tento sedmidílný román například interpretuje pomocí myšlenek nedávno zesnulého kulturního teoretika Frederica Jamesona. Kultura je pro Fishera utkaná ze stálého hledání naděje, a Proustovo dílo tak chápe jako proud vědomí postav, jež sice jsou zakotveny v určitém čase a místě, ale působí, jako by se ocitly v bezčasí.
Kulturu Fisher interpretuje jako proces, při kterém se na sebe nabalují a vzájemně se proplétají jednotlivé motivy. Vkládá ovšem značnou víru ve čtenářstvo –díla místy interpretuje tak zevrubně, že jeho myšlenky bez znalosti zdrojového materiálu jen stěží pojmeme . Popové hudebníky a hudebnice přirovnává k Rolandu Barthesovi, a když o kapele Japan tvrdí, že se jejich tvorba dá charakterizovat jako „okázalá hra se znaky čistě pro jejich vlastní svůdnost“, bez alespoň částečné znalosti francouzské sémiotiky se neobejdete.
Stejně jako i v jiných textech i v Duších mého života Fisher rád spojuje kulturu z různých oblastí a scén. O hudebním žánru jungle hovoří v kontextu filmů jako Blade Runner (1982) nebo Terminátor (1984). Motiv lovu a pronásledování, který se ve snímcích objevuje, pozoruje i v junglu – podle něj „byl světem, v němž se entity – lidské i nelidské – pronásledují ze sportu i pro obživu“. V jungleových beatech pak vidí euforii z útěku i vzrušující pocit z výhry nad kořistí – stejně jako ve sci-fi snímcích. Soutěživý duch doby, který v super rychlém století sílí tempem, že mu takřka nelze uniknout.
Pro vysvětlení této disharmonie (až bipolarity) se Fisher obrací k italskému marxistickému filozofovi Francovi Berardimu, podle kterého „kultura práce zanechává lidi ve stavu, kdy jsou zároveň vyčerpaní a přestimulovaní“. Tento vývoj jde ruku v ruce s technologiemi, sociálními sítěmi a neustálými podněty, kterými online svět krmí naše vnímání. Fisher se přitom proslavil díky blogu, na kterém publikoval pod přezdívkou kpunk a který byl vlastně základem celé knihy – většina z textů v ní vznikla mezi lety 2006–2007 jako kratší esejistické příspěvky, které autor následně rozpracoval do jednoho celku. Z pozdějších kulturních děl se pak dotkne například filmu Počátek (2010), tvorby Britney Spears či písně Last Friday Night od Katy Perry (2011).
Již zmíněný Burial Fishera očividně fascinoval. Fisher jej zmiňuje především kvůli jejich odmítání tlaku na online viditelnost. O digitální kultuře a hyper-viditelnosti s Fisherem hovoří takto:
„Je to jako tabulka s písmeny na vyvolávání duchů, je to jako pustit si někoho do hlavy, za své oči. Vpustit si tam úplně náhodné, cizí lidi,“ říká [Burial] o internetu.“
Burialovou tvorbou podle Fishera prostupuje truchlení po objektu, který je pryč, ale v jehož návrat neztrácíme naději. Objektu, jehož přítomnost je stále cítit, přestože tu není, (třeba v podobě zefektovaných zvukových samplů). Burial ve Fisherově knize vzpomíná, jak své nahrávky pustil vlastní matce, jejíhož názoru si vážil. Poradila mu, aby si „prostě dělal písničky a na všechny se vykašlal“ a při tvorbě se přestal starat o výsledek. Když se řídil její radou, „aby si udělal čaj, rozveselil se a udělal písničku“, vznikla jeho patrně nejslavnější skladba Archangel. Ta rovněž předznamenala změnu v umělcově přístupu k zastřeným vokálům, které Fisher spojuje právě s hauntologií. Pro čtenáře pak slova Burialovy matky zní jako pobídka, abychom se (třeba díky Fisherově knize) i my zastavili, vytrhli se z toku času a pro jednou na něj přestali myslet.
Přízraky padlých andělů
Kniha Duchové mého života také upozorňuje, že s kulturními motivy, které často máme za jednoznačně dobré, je to složitější. Fisher zmiňuje například anděly, jež si spojujeme se samými hezkými věcmi. Jenže andělům v literárních dílech byly podle Fishera
„useknuta křídla na pahýl, nebo z nich vyrostly gigantické, špinavé obludy… andělé závislí na alkoholu, náhodném, ale setrvalém chtíči a odpadcích konzumní společnosti, která se upachtěně rodí z trosek sociálnědemokratického konsensu… andělé jejichž konečnou reakcí na svět jsou zvratky (v Peaceových knihách zvrací všichni), zvratky z whisky a nedopečených lívanců, ale nikdy nejsou schopni nic z toho očistit, nikdy nejsou schopni vzlétnout.“
Nejsou tedy andělé jen další známkou toho, že si nalháváme, jak je život, v němž se stírá rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností, klamavě krásný? Fisher v knize zmiňuje i film režiséra Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (1987), v němž se na svět shora dívají neviditelní a nesmrtelní andělé, kteří mají být utěšovateli lidí v nesnázích. Jeden z andělů se přitom touží stát člověkem – a pomyslně tak překlenout hranici mezi lidskou a nadlidskou časovostí. Tím by podle Fishera nabyl kontroly nad časem protékajícím všem mezi prsty. Fisher anděly spojuje s návštěvnictvem raveových parties z konce devadesátých let, které prožívalo transcendentální zážitky, aby o ně bylo po přelomu milénia připraveno. Stopy tohoto truchlení po nerealizované raveové utopii Fisher slyší v andělsky zamlžených vokálech na již zmíněných Burialových nahrávkách.
Rozmotat smyčky času
V pozadí filozofie Marka Fishera cítím silný motiv zmrazení: to, co bylo nebo mohlo být ve své době čerstvé, ale dnes působí anachronisticky. Jako by se změny s velkým potenciálem zasekly někde v mrazáku a my se je o několik let později snažíme vytáhnout s naivním pocitem, že budou stále svěží a v původním stavu. Jenže se změnil kontext i doba.
Obal knihy sděluje potenciálnímu čtenářstvu, že Mark Fisher: „[o]dhaluje, jak kulturní produkty posledních desetiletí stále znovu a znovu recyklují minulost a jak se kolektivní představivost zasekla v opakování, protože si už nedokáže představit nic radikálně nového.“ S takovým tvrzením by se jistě dalo částečně souhlasit, ale sotva bude mít platnost pro posledních více než deset let, jež uplynuly od vydání originálu knihu. Rozmach online prostředí, rozpuk sociálních sítí jako TikTok a funkcí pro rychlé sdílení a remixování příspěvků k recyklaci kultury ve velkém vybízí. Duchové mého života tuhle novou mediální realitu z pochopitelných důvodů nereflektují.
Ale mravenčení v rukou, jež podle svých slov Mark Fisher zažíval, když rozkrýval kontury současnosti, sem tam při čtení jeho knihy sama pociťuji – a to jsem ve vlhkých a zamžených ulicích jižního Londýna nikdy nežila.
---
Na Revue Prostor si přečtěte také ukázku z knihy, nebo esej pojednávající o předposlední česky vydané knize Fisherových textů, sborníku K-punk: Výběr textů (2022).
---
---
Pro naše čtenářstvo a podporovatelstvo jsme právě otevřeli dotazník. Tvoje odpovědi nám pomohou ve výběru dalších témat a tvorbě nových formátů.
Odkaz na dotazník: https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSchzDeh9ZflvHTwIrdcmOT-LmuA5gBHRF8lNONf2TDFbj-0WA/viewform
