Galejnická extraliga. Krvavá imaginace vězeňského průmyslu v pozdním kapitalismu
O vězeňství jako formě moderního otroctví se v kontextu Spojených států mluví už desítky let. Nana Kwame Adjei-Brenyah se v románu Galejnická extraliga, který nyní vyšel v českém překladu Daniely Orlando, vězeňsko-průmyslový komplex prozkoumávat nebojí – a spolu s ním ani ty nejdrastičtější důsledky života ve světa neustálého dohledu, v němž se trestání stalo senzací.
Ve vězeních Spojených států je šestnáct procent populace, několikanásobně víc než ve většině ostatních zemí. Systém věznic, které provozují soukromé společnosti, se snahám o změnu aktivně brání. Místo reforem a podpory zranitelných skupin obyvatel jde jejich provozovatelům o maximalizaci zisků – vězni totiž často slouží jako levná pracovní síla. Je tak v zájmu tzv. vězeňsko-průmyslového komplexu, aby systémové nerovnosti přetrvávaly.
Po změně nebo dokonce úplném zrušení systému volá řada teoretiků a aktivistických organizací už desetiletí. Nejvýrazněji z nich Angela Davis, která v knize Jsou věznice překonané? (2003, česky 2021 v Utopia Libri) píše: „Vězení tedy ideologicky funguje jako abstraktní místo, kam jsou ukládáni nežádoucí jedinci, čímž nás zbavuje odpovědnosti přemýšlet o skutečných problémech, které trápí komunity, z nichž nepřiměřeně vysoký počet vězňů přichází. To je jeho ideologická funkce – zbavit nás odpovědnosti vážně se zabývat problémy naší společnosti, zejména těmi, které jsou způsobené rasismem a stále více i globálním kapitalismem.“ Lidé jiné než bílé barvy pleti touto marginalizací trpí výrazně více. Bezpráví vězeňsko-průmyslového komplexu tak vyvěrá i ze systémového rasismu. Davis dokonce uvádí, že na sto tisíc amerických obyvatel podle statistik připadají dva tisíce vězněných Američanů a pouze čtyři sta bílých vězňů.
Životy afroamerických vězněných jsou vnímány jako postradatelné nebo už předem ztracené, a jejich práva tak v očích systému ztrácí význam. Takové je alespoň východisko dystopie Galejnická extraliga. Afroamerický autor Nana Kwame Adjei-Brenyah v něm vězeňství propojuje se zábavním průmyslem, jehož publikum prahne po strhující podívané. Vznikne tak TEP, trestanecký estrádní program, který řeší hned dva problémy najednou – přeplněné věznice a poptávku po pořádné reality show. Běžně ji sice omezují etické zásady, když se ale soutěžícími stanou z pohledu společnosti bezvýznamní lidé, je jednodušší přimhouřit oči. Každý, kdo je ve světě Galejnické extraligy odsouzený k více než pětadvaceti letům vězení, stojí před rozhodnutím: strávit zbytek života nucenou prací v mizerných podmínkách, nebo se zkusit probojovat ke svobodě.
Vězni-soutěžící se v TEP utkávají v soubojích o život. Cílem je nejen vyhrát a přežít, ale taky stát se hrdinou či hrdinkou televizních obrazovek. Nepřetržitě vysílající kanály přinášejí záběry, které bojovníky a bojovnice obírají i o ty poslední kousky důstojnosti a soukromí. Krvavé sporty, jak se soubojům v aréně říká, mají samozřejmě i své hlasité odpůrce, kteří upozorňují na krutost a porušování lidských práv. Kdo by ale dokázal říct ne výdělkům, které TEP přináší, a celému průmyslu, který kolem sebe vytvořil?
Život na estrádních galejích
Lorettu Thurwar dělí od svobody jen hrstka zápasů, když jejího mentora a kolegu Sunset Harkless zavraždí někdo z jejího týmu. Když se Thurwar začne zajímat, kdo měl motivaci se všemi respektovaného muže zbavit, zjišťuje, že okolnosti jeho vraždy nejsou tak černobílé, jak si myslela. Přitom všem se snaží být oporou pro služebně mladší galejníky i svou přítelkyni a týmovou kolegyní Hamaru. Jejich vztah navíc zkoušejí neustále přítomné kamery. Thurwar obtížně hledá stabilitu ve světě, kde nic není jisté a kde se všechno každým okamžikem mění podle statistik sledovanosti nebo rozmarů producentů – v systému, který je připraven zneužít každou její slabost, a kde v cestě za vítězstvím bude potřeba obětovat více, než na co je Thurwar připravená.
Druhá dějová linka Galejnické extraligy se odehrává za zdmi arén. Mari a Kai vedou odbojovou organizaci, jejímž cílem je svrhnout vězeňský systém, který oběma vzal někoho blízkého. Marin otec byl vrah a násilník, který skončil ve vězení s doživotním trestem. Jeho volba přihlásit se do Trestaneckého estrádního programu znamená, že se mu Mari nemůže vyhnout – na televizních obrazovkách musí sledovat, jak ho okolnosti dokázaly proměnit v dobrého a férového člověka, kterým pro ni v dětství být nedokázal. Mari je přesvědčená abolicionistka a pro zrušení krvavých sportů a vězeňsko-průmyslového systému dělá maximum, přestože jejímu otci to svobodu nepřinese.
Příběh Galejnické extraligy se tak věnuje nejen pár hlavním hrdinům. Adjei-Brenyah záběr svého románu přibližuje i oddaluje; nabízí hluboké emocionální linky, ale poukazuje i na systémové chyby, které dopadají na miliony životů. Román skvěle propojuje osobní témata s politickým. Autor si například všímá, jak pozdní kapitalismus mění inovace a snahy o zlepšení podmínek v další nástroje útlaku a dohledu a v prostředky pro udržování společenské hierarchie.
Galejnická extraliga na čtyřech stovkách stran ukazuje, jaké to je žít v systému, v němž se nedá vyhnout spoluúčasti na útlaku a vykořisťování. Krvavé sporty hrají v dystopické společnosti románu důležitou roli – někteří se jejich pomocí snaží najít společnou řeč ve vztahu, jiní, jejichž práce je s násilnou televizní atrakcí nevyhnutelně provázaná, vůči utrpení otupěli. Adjei-Brenyah ukazuje i pokřivené uvažování těch nahoře, pro které jsou lidské životy jen čísly v databázích. Nejde tedy o typicky vyprávěný příběh, ale sbor hlasů, v nichž se mísí bezmoc, utrpení, frustrace a vztek na systém, který každý vynález obrátí v nástroj kontroly a každý srdnatý čin ve spektákl.
Trýznivé vězení: skutečnost, nebo fikce?
Leckdy se tvrdí, že moc uměleckého díla spočívá v podtextu a univerzálním sdělení. Galejnická extraliga tuto představu narušuje. Román vyniká právě v ochotě směle a důrazně pojmenovávat skutečnost. Nenechává nic nevyřčeného nebo nepopsaného a hrdiny nevykresluje jako nevinné oběti systému, ale jako komplexní bytosti, které trpí útlakem a zároveň utlačují ostatní.
Adjei-Brenyah napsal komplexní a účinný sociální komentář, který je čtenářsky poutavý i přístupný. Jednoznačné poselství, že vyhnout se mechanismům kapitalismu nemůžeme, ať děláme cokoliv, spojuje s estetikou a senzacechtivostí spotřební kultury.
Adjei-Brenyah svůj spekulativní román ukotvuje v naší realitě poznámkami pod čarou. V nich zmiňuje znepokojivé statistiky týkající se skutečného stavu vězeňského průmyslu a příklady nespravedlivého jednání z minulosti. Utrpení v Galejnické extralize i naší současnosti je intersekcionální: nejvíce dopadá na ty, kteří mají marginalizovaných identit hned několik – chudé, sociálně znevýhodněné, lidi jiné než bílé barvy pleti, ženy, queer a trans osoby. Kritika rasismu je jedním z nosných témat knihy. Když se to systému hodí, identity Hamary a Loretty, dvou černošských queer žen, zdůrazňuje (resp. tokenizuje), jinak na ně ale institucionalizovaný rasismus dopadá nejtvrději. Obě čelí více sexualizovanému násilí, tvrdším trestům a mají nižší šanci dostat se z vězeňského systému jednou provždy pryč.
Galejnická extraliga je ale fikce, stejně jako většina v ní popsaných technologií. Zatím nemáme miniaturní drony, které by mohly bez našeho vědomí sledovat každý náš krok, elektromagnetické implantáty v rukou a nohou, jež by nás znehybňovaly stisknutím tlačítka, ani přístroje, které v mozku dokážou vyvolat nesnesitelnou bolest, aniž by na těle zanechaly sebemenší stopu. Při čtení Galejnické extraligy si však uvědomujeme, že takový svět nemusí být nutně daleko – že vymyšlené románové technologie jsou jen metaforami, jimiž autor popisuje, jak nápravná zařízení fungují dnes. Jak se neustálá disciplinace a dohled podepisují na těle i duši.
Kniha zároveň slouží i jako metakomentář. Je stejně akční a poutavá jako krvavé sporty, a právě proto tak působivá. Daří se jí tím vznášet závažné otázky o tom, jak je vězeňský systém nefunkční, a o systémových nerovnostech. Část společnosti ale jako by odmítala naslouchat. Přesto Adjei-Breyah svým románem přispěl do debaty, který se nedá jen tak přehlédnout. Zároveň nám však předkládá závažné zjištění. Vážně potřebujeme do strhujícího příběhu zakomponované skutečné statistiky, aby nám na osudech méněcenných začalo záležet? A když nás Galejnická extraliga tak vtahuje a my prahneme po jejím spektáklu, nejsme taky trochu součástí problému?
