S Maňákem ve střední Evropě
„Samota nemusí být jen fyzická, je tím vyjádřen třeba i stav, kdy se nemůžete vyjádřit, otevřít se druhým,“ poznamenal Vratislav Maňák ke svému povídkovému debutu Šaty z igelitu (2011). K vlastnímu vyjádření mu postupně sloužily různé druhy rejstříků i žánrů (pohádková groteska, alegorie, společenský román), propadal vlivům od Vladimíra Párala po steampunk, a kromě odvahy experimentovat prostupovalo jeho dílem i neotřelé zkoumání mýtů střední Evropy. Muž z hodin (2014). Rubikova kostka (2016). Smrt staré Maši (2022). Vyrůstal ostatně na sudetské periferii, kde fragmenty němčiny upomínají na slavnější staré časy.
V posledních letech přibyla do výčtu jeho děl nenápadná novela Goethe v Mariánských lázních (2024), vědecká monografie Orchestrace jedné denunciace (2025) o stalinistické kampani proti Seifertově „Písni o Viktorce“ a konečně soubor sociologických reportáží S Wittgensteinem v gay sauně (2026), kde se Maňák obnažuje nečekaně otevřeným způsobem.
Jeho vyoutování přitom proběhlo už před vydáním Smrti staré Maši, kde najdeme homoerotické motivy v povídce o kouzelníku Žitovi, ba goethovská novela se ve skutečnosti stejnou měrou jako Goethově vzplanutí k výrazně mladší Ulrice věnuje genezi Mannovy Smrti v Benátkách, a šlo by ji tak vnímat jako přímý předvoj jeho reportáží. Osoba reportéra je tu sice skrytější, ale ani zde nechybí snaha pojmenovat nepojmenovatelné z hájemství pederastického Eróta, prolínat lyrické s vědeckým v podobně krátkých kapitolách s údernými tituly (které mi zde evokovaly Kunderovu Nesmrtelnost) a v neposlední řadě učinit ze západočeské destinace průsečík mezi Výmarem a Jadranem, a zahýbat tak středoevropskými pořádky.
V Maňákově novince, věnované jeho partnerovi (mimochodem se sexuologickou praxí), propuká tento zájem o prozkoumávání mužské homosexuální identity naplno. Reportér nás poněkud voyeursky zavádí do budapešťských lázní, vídeňské gay sauny nebo berlínského KitkatClubu, tedy na místa, kde je zpravidla zapovězeno pořizovat záznam mobilem. Žene ho k tomu ovšem „hráz cudného ticha“, kterou kolem podobných heterotopií vystavěla moc. Čím spíše dochází k návratu hlasitých homofobních politik (nejenom) ve střední Evropě, tím větší má autor potřebu se ozvat jménem své odlišnosti. A od konkrétních prožitků odvíjí obecnější úvahy o povaze stejnopohlavní lásky a gay afektivity, aby je přiblížil široké veřejnosti – s vědomím lacanovského postřehu, že žádný člověk nemůže žít celistvě.
Provokativní fragmentárnost
Kniha je pozoruhodná svou revizí kunderovských představ o střední Evropě, když se snaží zpochybnit jejich idealizující sebestřednost, a nahradit ji sdíleným odporem k modernitě – s argumentem, že zatímco v západních zemích se modernita prosazovala revolucemi a emancipačními vlnami, ve střední Evropě ji nastolovaly reformy absolutistické vládnoucí moci, i proto je stále tak podezřelá. Imponuje mi také nadnárodní ambice knihy (vydané nejdřív německy než česky) se základem ve queer zkušenosti, jež obnáší i dobře popsané rozpory mezi americkou gayness a homosexualitou coby konstruktem vídeňské vědy.
Kniha vyváženě balancuje mezi antropologizací gay prožitků jako obecně lidských (když například návštěvy klubů přirovnává k náboženským poutím) a zdůrazněním jejich esenciální odlišnosti, spočívající ve stejnopohlavní lásce. V kapitole věnované opeře pak Maňák přesvědčivě přiznává i své vlastní nezapadání do představy typického gaye a upomíná nás na to, jak je queer emancipace ve srovnání s rasovou či etnickou odlišností mnohem osamělejší, nejistější cestou.
Limity knihy pak celkem logicky tkví v jejím žánru a zaměření. Myšlenkové vývody na omezeném prostoru vás vícekrát svou fragmentárností neuspokojí tak, jako by to asi dokázal neznámý muž v gay sauně, a máte chuť s nimi polemizovat (opravdu souvisí homofobie ve střední Evropě s jiným vztahem k osvícenství? Je nutné číst různé podoby nezávazných vztahů jako doklad tzv. negativních vazeb, v nichž jde hlavně o dosažení individuální slasti? Moje slut zkušenost říká něco jiného. A co ta představa plného božství napříč celou knihou – skutečně ji potřebujeme, nebo jde o nějaký druh autorova vlastního atavizmu?)
Berlínskému insiderovi nejspíš kapitola o duchovním rozměru klubů mnoho nového neřekne, zato kapitola o pražských cruising spotech (místech pro náhodné sexuální kontakty) je, myslím, značně atraktivní i pro pražské čtenářstvo. Když ale máte na některou z reportovaných oblastí zásadně jiné vzpomínky než autor, přijdou vám jeho soudy až nespravedlivé. To se mi stalo v případě kapitoly „Héřin únos Ganyméda“ o bratislavském průvodu hrdosti po střelbě v Zámecké. Kritika tamní tradice prideů, zbavených stonewallské revolty a karnevalosti, je sice do jisté míry na místě (co vím, tak letos bylo zvoleno nové vedení, která má nastolit ten zlobivější kurs), ovšem vyvozovat z toho širší implikace o slovenské queer scéně, že by vycházela vstříc většinovým očekáváním, mi už přijde problematické. Kdyby si autor za své východisko vybral namísto prideu například slovenské ballroomy, vrhlo by to na celou scénu výrazně jiné světlo.
Homoerotičnost: mezi queerness a patriarchátem
V tomto případě mi ale nesedělo ani rámování reportáže ganymédským mýtem, který Maňák podává pozitivně v tom antickém, potažmo stonewallském hávu a kritizuje, jak se ve slovenských konturách smrskl na malé dítě v zajetí „Héřina principu“ a ztratil svůj původní homoerotický náboj. Podobné omlazení postihlo i Eróta, který se z urostlého fešáka s pochodní a loveckými zbraněmi stal ochočeným Venušiným synkem ještě v antice, ale na tom tolik nesejde. Coby člověku, který má za sebou traumatizující zkušenost z té Ganymédovy pozice, mi není příjemné, když se – navíc v době Epsteinových svazků – neproblematizují i násilné aspekty těchto silně patriarchálních mýtů.
Jak dobře ukazuje Maňákova úvodní budapešťská esej, gay identita s sebou sice nese společenské stigma, pořád je ale tou nejprivilegovanější queer zkušeností vzhledem k její historické provázanosti s patriarchátem. Jsem navíc přesvědčenx, že určitá homoerotičnost v podobě silných mužských přátelství formuje i homofobní, misogynní prostředí – v duchu postřehu Marilyn Frye o homoerotičnosti heterosexuální kultury – a plně souhlasím s autorem, že „homofobie ohrožuje muže jako takové“, tj. že jim zamezuje být plně muži.
Maňákova kniha tak může být skvělým impulsem pro každého muže, který se chce víc ponořit do zkoumání složitosti svého genderu a sexuality, jiné queer identity by zase mohla popíchnout k tvorbě vlastních esejů – už jenom kvůli reflexi Stonewallských nepokojů z výlučnější gay perspektivy a vynechání postřelené Radky v případě bratislavského útoku (která mimochodem dnes pracuje u policie) nebo kvůli nekritickým referencím na jména jako Michel Foucault, Byung-Chul Han či Jacques Lacan (osobně jsem se v kontextu lacanovské psychoanalýzy setkalx s transfobií a s odstupem od Lacana mi pomohly práce Paula B. Preciada).
Hodnota Maňákovy knihy – tak odlišné od meta-comingoutových próz Marka Torčíka nebo Emmy Kausc – je za mě zřetelnější tam, kde je autor přece jen osobní ve své snaze o sociologický přesah (například když popisuje vlastní cestu k opeře prostřednictvím popkulturních filmů), kde si všímá, čeho bych si nevšimlx (cruising na náměstí Republiky), kde splétá promyšlené kompozice z něčeho tak unikavého, jako jsou malé smrti, nebo kde přistupuje ke klasikům typu Milan Kundera, Ferenc Molnár či Ludwig Wittgenstein ikonoklasticky tvořivějším způsobem – a skutečně rozšiřuje queer obzory své doby.
---
Maňák, Vratislav: S Wittgensteinem v gay sauně, Brno, Host, 2026.
