Krev kruh černá
První máj je dnem boje za osmihodinovou pracovní dobu, protestu proti státu a kapitalismu, den připomínky obětí policejní brutality. Významný den — 1. máj jako symbol solidarity a odporu proti útlaku. Antifašistický pochod ulicemi Prahy se letos konal ze Střeleckého ostrova a vedl na Smíchov k Eternii, kde musela policie zasahovat a uklidňovat situaci. Během pochodu nedošlo k vážnému střetu. Ten se odehrál až v noci, kdy skupina neonacistů v přesile bezdůvodně napadla pár z Berlína a ještě na sítě nasdílela video brutálního útoku.
Takových střetů mezi pankáčema a neonacistama bylo v devadesátkách a nultých letech plno. V novinách se objevovala jména obětí — rasisticky motivované činy a jiné předsudečné násilí nebylo neobvyklé. Hlavně o tom je kniha militantního antifašisty Radka Wollmanna, která vyšla loni v Alarmu a která si svou otevřeností a přímostí nejenže vysloužila nominaci na Magnesii Litera (Dilia Litera za debut roku), ale taky pobouřila extrémní pravici.
Radek Wollmann je aktivistou, který se na „levičácké“ scéně pohybuje od devadesátek a je v daných kruzích známou postavou. Už před lety uspořádal výstavu svých ilustrací a veršů, v nichž reflektoval svou zkušenost militantního antifašisty. Nyní přišel na scénu s výrazným literárním debutem: osobitým, dokumentárním textem Krev Kruh Černá. V něm vzpomíná na vyhrocené situace, koncerty, násilí, střety s nácky, infiltraci mezi ně a další taktiky. Právě tímto „vyzrazením“ se dostal do hledáčku různých (nejen) pravicových extremistů, které jeho reportážně laděné vzpomínky naštvaly. Neřekl toho moc? Ale co je málo?
Krev Kruh Černá je syrovou reflexí doby od nultých let po současnost, ale textem prostupují i vzpomínky na rané devadesátky: Je mi jedenáct a násilí plní noviny a zprávy. Po Praze běhají bojůvky rasistických skinů s řetězy, pálkami a noži. Čistí ulice, rozkopávají stánky Vietnamců na tržištích, napadají kohokoli s jinou barvou kůže. Hlavně pak Romáky nebo toho, kdo vypadá „alternativně“ — pankáče, rockery, skejťáky, feťáky, gaye. Ve svých hlavách bojují za národ a bílou rasu. (s. 25) Je to doba, kdy Orlík, který byl mainstream, končí a Landa s Matáskem odcházejí ze scény, zanechávajíce za sebou rasistické texty podněcující k nenávisti. Výčtem násilnických incidentů, které se prohnaly médii, ale společností nijak zvlášť neotřásly, to nekončí. Wollmann jde dál, vzpomíná na okupace prázdných domů, zejména na legendární squat Miladu, na protesty v ulicích či blokády.
Devadesátá léta byla obzvláště pro Romy a Romky velmi náročná vzhledem k otevřené (a společností do značné míry tolerované) nenávisti v ulicích. Devadesátkami to neskončilo, i dnes se společnost fašizuje. Právě proto je důležité, že takové knihy v dnešní polarizované době vznikají, ba co víc, že je jim věnován prostor v médiích — například nominací na Magnesii Literu.
Jednotlivé pasáže jsou prokládány autorovou poezií, jeho ilustracemi i dobovými články. Nejedná se o suchý popis událostí, ani o jejich výčet, ale zejména o citlivý záznam doby a příběh jednoho kluka, který je dnes už otcem, a přestože jeho aktivizmus se vlivem nové životní role a etapy uzpůsobil, jeho boj neustal ani neutichl. Víš to, cítíš, že visíš nad průserem, který může přijít z jakékoli strany. Ale uvnitř cítíš, že si nemůžeš jen tak stoupnout stranou, pokrčit rameny a říct „mě se to netýká“. Všechno je tady a teď. Každá ta samotná věc, každý ten přístup má svoje limity, propasti, fráze a slepá místa, jen pestrost dává v souhrnu naději na změnu. (s. 143)
Vedle toho, že je kniha přínosná svým autentickým svědectvím, které je v Česku ojedinělé, tak v závěru podává i obraz současné doby, zejména aktivizmu upozorňujícího na válečné zločiny spáchané Izraelem v Gaze. (Spisovatelka Marie Škrdlíková se při přebírání Litery Dilia rovněž nebála využít veřejnoprávní prostor a upozornila na to, že stojí za Palestinou a za dodržováním mezinárodního práva.) Radek Wollmann tak rozbíjí zažitou iluzi devadesátek, nic neidealizuje ani nemá žádné heroické manýry — zkrátka a dobře ukazuje cestu člověka, který bojuje. Je to násilné, ale je to násilí namířené na ty, kteří jsou nebezpeční pro druhé. Na ty, kdo omezují práva a svobody lidí. Ano, Wollmannova kniha je obrazem antifašisty, který se rozhodl bránit násilí násilím (GNWP). Násilí si ho našlo samo, zároveň se ale nejedná o žádnou ideologickou příručku ani teoretický výklad antifašizmu — je to čistě osobní zpověď.
V chronologicky řazených epizodách ze života antifašisty můžeme sledovat i jeho osobní vývoj. Dnes je otcem, mj. adoptivním. Jeho perspektiva a priority se proměnily, ale ze svých zásad nepolevil. Postavy důsledně anonymizuje právě kvůli jejich bezpečí. Jmenovitě zmiňuje pouze ty, kteří už nejsou mezi živými a jejichž odkaz by neměl být zapomenut. Krev Kruh Černá tak není jen návratem do devadesátých let ani kronikou jednoho hnutí. Je především připomínkou, že konflikty, které se tehdy odehrávaly v ulicích, zcela nezmizely — jen změnily podobu. Ve svých textech se mu daří udržet reportážní charakter, nesoudí ani nemoralizuje. Používá autentický jazyk a formu blízkou dokumentárnímu stylu.
Určitě se nejedná o knihu, která bude pro všechny přesvědčivým dokumentem doby. Její síla spočívá právě v osobní perspektivě, jež zároveň vymezuje její hranice. Rozhodně nebude čtena bez emocí: provokuje, zneklidňuje, nutí zaujmout postoj. V době, kdy se veřejný prostor znovu vyostřuje a radikalizuje, přináší svědectví o tom, že dějiny nejsou jen něco vzdáleného, ale je to něco, co se odehrává přímo na ulici, mezi lidmi, tady a teď. Ať už s Wollmannemb souhlasíme, nebo ne, jeho hlas je součástí debaty, kterou nelze přehlížet, a už vůbec ne ignorovat.
Radek Wollmann: Krev kruh černá. O squatech, antifě a Palestině. Alarm, 2025.
