Strach a zoufalství kapitalistického realismu: Nad vybranými texty Marka Fishera
Recenze k-punk, druhé knihy britského teoretika v češtině
Počátkem letošního léta vyšel – bez většího rozruchu – výběr esejů dnes již zesnulého britského filozofa a kulturního teoretika Marka Fishera v českém překladu. Ačkoliv v tuzemsku nejde o zcela neznámého autora, jeho popularitu v (nejen) anglojazyčném prostředí nelze s tou zdejší vůbec srovnávat. V červnu pokřtěný k-punk: výběr z textů (2022, Fakulta umění Ostravské univerzity) je teprve druhým knižně vydaným českým překladem Fishera. Od doby, kdy do polic českých knihkupectví dorazil jeho nejznámější text Kapitalistický realismus (2010, Rybka Publishers), uběhlo už dvanáct let.
Anglický originál k-punku (K-punk: The Collected and Unpublished Writings of Mark Fisher, 2018, Repeater) čítá osm set stran. Rozsahem zhruba čtvrtinové verzi k českému vydání připravil a úvodem opatřil hudební publicista Karel Veselý, dlouholetý čtenář a recenzent Fisherových textů. Veselého autorskou tvorbu, například předloni vydanou knihu Všechny kočky jsou šedé (2020, Paseka) mapující dějiny smutku a melancholie v populární hudbě (jejímž spoluautorem je hudební publicista a mediální teoretik Miloš Hroch), lze přitom označit za tímto britským teoretikem přinejmenším ovlivněnou.
Předmluvu pojal Veselý jako lehce rozšířenou verzi vlastní recenze původního anglického vydání. Jakkoli tento úvodní text považuji za zdařilý, a to zejména díky způsobu, kterým Fisherovo dílo zasahuje do širšího teoretického kontextu, zbytečné se pak jeví drobné chyby, které obsahuje – například nesprávně uvedené vydavatelství u Fisherovy knihy Weird and the Eerie. Ta ve skutečnosti vyšla u Fisherem spoluzaloženého Repeateru, a nikoli u Penguin Books.
Za překladem jednotlivých textů stojí teoretik a publicista Ondřej Trhoň – s výjimkou eseje s titulem Odchod z upířího hradu, který vyšel v překladu Jana Trnky o dva roky dříve v kulturním čtrnáctideníku A2. Další text, který se českého překladu dočkal ještě před vydáním aktuálního výběru, je potom Acidový komunismus, fragment Fisherem nikdy nedopsané knihy, jejíž dokončení zmařila filozofova sebevražda.
Acidový komunismus vyšel hned dvakrát: nejprve ve zkrácené podobě ve 40. čísle časopisu Živel – rovněž v překladu Ondřeje Trhoně – a v původním rozsahu pak na webu nezávislého nakladatelství Utopia Libri v překladu Denise Kostomitsopulose. Do k-punku se Veselý rozhodl, docela logicky, zařadit Trhoňův překlad, tentokrát však nekrácený.
S ohledem na rozsah českého vydání je pochopitelné, že na řadu Fisherových textů – v rámci omezení dvěma sty stran – nezbyl prostor. Je však obrovská škoda, že se do výběru nedostal třeba Terminátor vs. Avatar: Poznámky k akceleracionismu, který v českém překladu Jany Štěpánkové vyšel v časopise Umělec už v roce 2011. Byť příspěvek nenajdeme ani v originálním výboru Fisherových textů, jeho zařazení do toho českého bych osobně velmi ocenil. Internetový archiv časopisu Umělec už totiž není dostupný, a k českému překladu se tak dnes zřejmě nedostane nikdo, kdo nedisponuje tištěným číslem Umělce.
K-punk je přes tyto drobné výtky velmi dobře uspořádaným výborem. Pojící linku zde očividně tvoří Fisherovy texty tematizující politický rozměr duševního zdraví. K autorovým velkým tématům patří deprese, a to jak na politické, tak osobní rovině. Těmto stavům, jimiž sám trpěl, se Fisher věnoval napříč svou tvorbou už od Kapitalistického realismu. Na tuto jeho první knihu ostatně nemalá část esejů českého vydání k-punku odkazuje, některé myšlenky dále rozvíjí, případně reaguje na jeho kritiku. Fisher přitom nezůstává u pouhé analýzy a kritiky současného stavu věcí (jakkoli zdařilé mohou být). Nabízí rovněž řešení, či alespoň ukazuje možné cesty, kterými se vydat.
Krize levice a strašidlo neoanarchismu
Ve stále trvající politické hegemonii pravice spatřuje Fisher mimo jiné důsledek neschopnosti tehdejší levice reagovat na změny, které přinesl přechod k postfordismu, a nabídnout k neoliberalismu pozitivní alternativu. Krizi současné levice pak vedle absence pozitivního programu podle něj představuje také nefunkční spolupráce mezi jednotlivými hnutími a politickými subjekty. Silně kritický postoj zaujímá Fisher především vůči horizontalisticky orientované nehierarchické levici. Její stoupence filozof nepříliš obratně a s minimálním ohledem na to, jak různorodé proudy ji tvoří, označuje jako „neoanarchisty“. Ti v jeho pojetí fungují spíš jako plovoucí nálepka než označení pro konkrétní hnutí.
Neoanarchistům Fisher vyčítá především orientaci na aktivistické strategie typu přímé akce a současnou neochotu zapojovat se do stávajících politických struktur. Byť Fisherova kritika horizontalistických strategií občas udeří pomyslný hřebíček na hlavičku, většinou působí spíše jako mlácení slaměného panáka. Nad jeho bonmoty čtenáři možná nejednou ucukne koutek, jsou však silně zjednodušující a vyjevují Fisherovu neochotu porozumět druhé straně, k čemuž v jiných případech paradoxně sám vybízí:
„Kapitál musí mít z oblíbenosti horizontalistického diskurzu uvnitř antikapitalistického hnutí nefalšovanou radost. Přece jen, komu byste se raději postavili? Pečlivě zorganizované nepřátelské síle, nebo hnutí, které svá rozhodnutí přijímá během devítihodinových sněmů?“ (k-punk: výbor z textů, s. 93)
Pokud si „neoanarchistická“ levice fetišizuje horizontalistické strategie, Fisher si naopak příliš idealizuje hierarchické politické metody. Uznávám, že oponent, který každý svůj krok zvažuje v devítihodinovém plénu, se kapitálu může jevit úsměvně. Jak do takového schématu ale Fisherovi zapadá sociálně demokratická strana, která svých rozhodnutí dosahuje skrze několikahodinová jednání politického grémia a všemožných stranických výborů? Nebo pokud se chceme držet mimo tradiční stranickou politiku: i odbory se musí nejdříve sejít, než vyhlásí generální stávku.
Neoliberalismus a privatizace stresu
Jedním z termínů skloňovaných napříč výborem je neoliberalismus: ekonomický systém často spojovaný s ekonomy chicagské školy (v českém prostředí asi nejznámější Milton Friedman dodnes patří mezi oblíbence tuzemské pravice) a politikou Ronalda Reagana či Margaret Thatcherové, jejichž vlády v USA a Velké Británii se nesly v duchu privatizace veřejného sektoru, deregulace a politiky škrtů. Nástup neoliberalismu rovněž předznamenal přechod od fordistického způsobu organizace práce k tomu postfordistickému: prohloubení individualizace jednotlivých úkonů a větší atomizace zaměstnanců na pracovišti prakticky znemožnila – či minimálně velmi ztížila – možnost politické organizace pracujících.
Co naopak neoliberalismus sliboval, byl rozvoj podnikatelského sektoru: každý se může stát svým pánem a strůjcem vlastního štěstí, byť s rizikem neúspěchu. Stejný individualistický přístup se dle Fishera uplatňoval i v dalších sférách společenského života, a to včetně oblasti duševního zdraví a péče o něj.
Podle takového přístupu trpíme depresemi na základě vlastního selhání, a pokud chceme v životě fungovat, musíme vědomě přenastavit svůj přístup k němu. Namísto vnějších příčin, jako jsou materiální podmínky lidí, označuje tato rétorika za původce deprese individuální chemickou nerovnováhu v mozku a společenské faktory podílející se na vzniku deprese opomíjí.
Zde nelze nezmínit jeden z nejpůsobivějších Fisherových textů z výboru Strach a zoufalství v neoliberální Británii, který sám autor označil za jakési fenomenologické cvičení. Fisher v něm téměř beletristicky popisuje svou každodenní cestu do práce, detailně líčí problémy s nefunkční identifikační kartou, nesnáze při hledání učebny, ve které má zrovna přednášet, nebo návštěvu psychiatra a neschopnost nesouhlasně reagovat na navržené zvýšení dávky antidepresiv:
„Psychiatr se ptá, jestli se vaše nálada zlepšila. Odpovíte, že ne. Psychiatr říká, že tím pádem musíme zvýšit dávku. Nic neřeknete. Nemůžete. Léky, které berete, a stav, kterým trpíte, způsobují, že máte reakční dobu malátné zombie. Zdá se, jako by psychiatr byl někde velmi daleko a vy ho pozorovali skrze rybí oko. Odpovídat ale nemusíte. O to, co řeknete, tu nejde. A kromě toho na vás zevnitř vlastní hlavy neustále křičí posměvačný hlas. Samozřejmě, že léky nepomohou. Samozřejmě, že vám líp nebude. Protože s vámi nic špatného ve skutečnosti není. Tak to vzdejte. Ale to se snáz řekne, než udělá. To nejlepší, v co můžete doufat, je koma.“ (k-punk: výběr z textů, s. 13–154)
Místo závěru
Při dopisování této recenze mnou projela silná vlna úzkosti. Byť se s podobnými návaly, i když v celkem malé intenzitě, potýkám dlouhodobě, během posledních dvou let koronavirové pandemie nabraly na četnosti. Stav mého duševního zdraví nebyl nikdy – nebo mi přinejmenším nikdy nepřipadal – tak vážný, abych kvůli němu vyhledal odbornou pomoc. Vedle těžkostí, se kterými se potýkají mí blízcí, se totiž ty mé jeví jako malicherné. Takové porovnávání problémů a potřeba neustále se s někým srovnávat obecně je ale právě jedním z příznaků privatizace stresu, která dle Fishera spočívá právě v důrazu na individuální odpovědnost za vlastní psychický stav.
Připisovat četbě Fisherových textů terapeutický účinek by bylo zřejmě příliš silné tvrzení. Přinejmenším ale podněcuje k uvažování o vlastním duševním zdraví v širším sociálním a politickém kontextu. Neposkytuje všechny odpovědi, ale nabízí určitý analytický rámec, jak o těchto problémech uvažovat a reflektovat je. S ohledem na dobu krizí v plurálu je tedy české vydání Fisherových esejů záslužným počinem. Nezbývá než doufat, že na něj brzy navážou další české překlady jeho díla.
