HYPERkapitalismus v kurdském zrcadle

Na román Hyper Agriho Ismaïla jsem poprvé narazila ve vídeňském feministickém knihkupectví. Tehdy mě přilákal pastelově růžovozelený přebal knížky a fakt, že šlo o kurdský příběh vyprávěný Kurdem – bez novinářského filtru, ne jako téma vyprávění někoho ze Západu, ale jako literární vyprávění subjektu s vlastní historií a pamětí. Ismaïlův debut mnoho webů popisuje jako „román o penězích“. Stejně tak identita tří ústředních postav sourozenců – Siver, Mohammeda a Laiky – byla v medailoncích na zadní straně knihy ostrouhána na „šplhání po žebříku neoliberálního snu na začátku jednadvacátého století“. Působí přitom tak trochu jako alter ega autora, který sám pracoval jako korporátní právník v Londýně i v Dubaji. Zato otec hlavních postav Rafík (v soránské kurdštině „soudruh“) Hadži Kermandž se jeví jako jejich protiklad: revolucionář umírající v londýnském exilu, jehož předobrazem byl pravděpodobně autorův vlastní otec.

V románu Hyper Rafíka čeká politická smrt (ve smyslu politické identity), a to dlouho před tou skutečnou. Mohla za to migrace. Série útěků z rodné Sulajmáníje do Teheránu a poté do Londýna vypovídá o osudu dalších Kurdů a Kurdek prchajících před Saddámovým režimem. Před islámskou revolucí jim často poskytl azyl Írán, který však poté rovněž museli*y opustit – režim ajatolláhů je totiž označoval buď za bezvěrce, nebo spolupracovníky imperialistů. Řada z nich proto uprchla právě do Velké Británie, Francie nebo – jako rodina autora – do Švédska, kde se jejich sen o politické revoluci často navždy rozplynul.

Knihu, jejímž velkým tématem je sice kapitál, která ale také odhaluje mnohá skrytá místa kurdské historie, jsem nakonec přečetla během dvou týdnů – a byl to neuvěřitelně vtipný zážitek. Ismaïl se nebojí jemně ironicky dělat legraci z reprezentace Kůrdů a Kurdek v západních médiích a odvažuje se strefovat i do vlastních řad. Zároveň se mu daří umně vykreslit nudu a absurditu systému, který není zrovna zábavný, ani když se vám daří víceméně dobře.

Moje odhodlání o románu Hyper napsat pak zpečetila americko-izraelská vojenská intervence v Íránu letos v únoru, během níž se Kurdové na irácko-íránské hranici znovu ocitli v hledáčku světových médií – a opět za ně mluvili jiní. Hyper tak není jen dalším autofikčním příběhem rodiny v exilu, ani románem o penězích. Je zároveň odpovědí na ticho, které panuje kvůli nedostatku kurdských hlasů.

Další z mnoha zrad

Román začíná odjezdem Rafíka z Teheránu do Londýna. Svůj majetek směňuje za peníze, které mu na chudinském předměstí začínají rychle docházet. Jako politický aktivista si nedokáže najít uspokojivou práci, jeho komunistické pamflety v novém prostředí, kde lidi trápí docela jiné starosti, nikoho nezajímají a nedaří se mu dokončit ani rozepsanou autobiografii. Jak psát o životě, jehož smysl – tedy marxistická revoluce – uvízl někde mezi Teheránem a Londýnem? Když i on sám nakonec přijal „útočiště imperialistické mocnosti, jež je samotným původcem staletého útlaku Kurdů“? Jeho vizi beztřídní společnosti a svobodného Kurdistánu poznamenanou konzervativními patriarchálními sklony zrazují nejen mocnosti, ale i jeho vlastní děti. Nejprve Siver, která „se po tom všem, co jim udělali Arabové, za jednoho z nich provdá“, a odstěhuje do Bagdádu, tedy symbolu tyranie, proti níž Rafík dlouhá léta bojoval. Mohammed i Laika se zase Rafíkovým původním ideálům zpronevěří prostě tím, že se zapojí do euroatlantického finančního byznysu a „pracují s penězi, které představují zradu všeho, za čím rodina kdy stála.“

V očích mnoha Kurdů, ale i dalších původních obyvatel Blízkého východu je Velká Británie původcem nestability, kterou v regionu dodnes opakovanými zásahy způsobují západní státy v čele s USA. Po první světové válce Británie společně s Francií nejprve přislíbily vznik samostatného Kurdistánu v Sèvreské smlouvě, aby si jej vzápětí v Lausannské smlouvě rozkouskovaly čtyři národní státy – Irák, Írán, Turecko a Sýrie. V kurdské kolektivní paměti se o tom mluví jako o první ze série zrad. Ta další přišla v podobě tichého souhlasu Washingtonu s genocidní kampaní Saddáma Husajna na konci osmdesátých let, při níž zahynulo odhadem na 100 000 Kurdů a Kurdek. Ke konci války v Perském zálivu pak Spojené státy podpořili kurdské povstání, aby je následně opět nechali napospas diktátorovi.

Tyto zrady společně se snem o svobodném kurdském státě – nebo alespoň jeho autonomii – nejsou v románu pouhou historickou kulisou, ale jejich stín zasahuje do nejintimnějších koutů života postav. Jediná Rafíkova dcera Siver se stěhuje do majetné rodiny manžela Karima, která zbohatla po druhé irácko-kurdské válce, ale brzy ji v Bagdádu každý den budí bomby americké intervence. Karima opustí poté, co jí oznámí, že chce druhou manželku. Se svou dcerou pak odjíždí do Dubaje – s britským pasem by sice mohla kamkoliv, přesto volí hlavní město Spojených arabských emirátů. „Možná proto, že město odpovídalo západnímu pojetí nového města, vybudovaného z ničeho a šlo o skutečný neoliberální sen“, zatímco Londýn podle jejích slov „dělal vše proto, aby mě vypudil“. Lesk Dubaje a zaměstnání, ve kterém Siver prodává luxusní zboží, které si sama nemůže dovolit, však jen prohlubují její vlastní bídu a finanční závislost na Karimovi. „,Odkud jsi?‘ Odpověděla Karimovi, že z Iráku, i když obvykle by řekla, že z Kurdistánu. Zrada, jedna z nekonečné řady zrad proto, aby byla milována, aby byla hodna lásky.“

Nekrocén za okny Wall Street

Než se ve druhé a třetí kapitole setkáme se Siverininými sourozenci, v intermezzu opět promlouvá Rafík, tentokrát z Paříže, kam roku 1984 odjíždí spáchat atentát na Tárika Azíze, Saddámova poradce a blízkého spolupracovníka. Poslední Rafíkův pokus „zachovat si tvář“ končí nezdarem, když se jeho kumpánovi nepodaří koupit domluvenou zbraň, jelikož se mu nepovede padělané dolary vyměnit za franky. Mezi oběma revolucionáři propukne hádka a jejich neshody se zhmotní do věty: „Takový Kurd jako ty je důvodem, proč nemáme vlastní stát.“ Podobné výroky slýchám i mezi svými přáteli, když se navzájem obviňují, místo aby vinili kolonizátory. Je to mechanismus, který Ismaïl sleduje s bolestivou přesností, ale bez odsudků: když je politický projekt desítky let drcen zvenčí, začne se drtit i zevnitř. Taková je cena za promarněné sny o politickém životě.

Nejstarší Rafíkův syn Mohammed si po 11. září 2001 říká jen M. V devíti letech se ocitá opět v první třídě a brzy se vzdává snu svých rodičů, aby se stal doktorem. Jeho životopis napsaný ve fontu Gotham zaujme CEO finančního korporátu a M je zaměstnán, aby se zabýval vším, co se týká arabských ropných trhů. Nejmladší Laika zase začíná na okraji digitální ekonomiky moderováním explicitního obsahu online. Díky své aplikaci „Peněž jako želez“ se ze dne na den stane milionářem a po Berlíně a Paříži se usazuje v New Yorku. V blízkosti Wall Street vyvíjí repliku algoritmu vysokofrekvenčního obchodování a svůj život přesouvá již výhradně do digitálního prostoru.

Oba sourozenci tak svou každodennost podřizují kapitálu, každá další příčka na kariérním žebříčku ale předznamenává pád, každý jejich úspěch se brzy mění v neúspěch. M uzavře smlouvu na nový lukrativní projekt, a přesto přijde změnou vedení o pozici. Laika svým algoritmem způsobí krach newyorské burzy a přichází si pro něj policie. Jejich selhání přitom nejsou individuální chyby, ale výsledky logiky systému, který jejich život určuje od počátku. Ocitají se v centrech kapitalismu i kolonialismu, jež se přímo podílejí na vzniku situace, před kterou původně prchali.

Siver, M a Laika kořeny nemají. Bez vlastního domova a vlastního státu žijí ve světě, který jejich otec nedokázal porazit – ve světě, jenž jejich generaci nevyzývá k odporu, ale jednoduše ji pohltí. Laika jej nazývá nekrocénem: strukturou sociálního, ekonomického a politického imperialismu, jehož horizontem je nakonec vyčerpání samotného života a smrt lidství. Produktem i obětí nekrocénu jsou všichni tři sourozenci – jsou tak důkazem, jak se osobní i politické formy násilí násobí v neviditelné, systémové a prakticky neotřesitelné struktuře zdánlivé svobody v jednadvacátém století. „Víte, bylo to klasické dilema potomka přistěhovalců – literaturou bych se neuživil. Musel jsem udělat kompromis, a proto jsem se téměř udřel k smrti v práci pro banky a korporáty“, odpovídá autor v rozhovoru pro švédský magazín Järva na otázku, proč se nestal spisovatelem na volné noze.

Velkorysí démoničtí odstřelovači

Ismaïl ve svém románu nemluví pouze prostřednictvím postav – nechává je narážet také na to, jak o nich mluví ostatní. Laika, který nikdy nebyl v Kurdistánu, netráví dětství sledováním filmů jako jeho spolužáci a spolužačky, ale na protestech před americkou ambasádou. „Rafík se svou lámanou, agresivně znějící angličtinou spustí jednu ze svých vášnivých tirád o nespravedlnosti, kterou trpí Kurdové, o nutnosti solidarity mezi dělnickou třídou celého světa. ‚Váš problém je v Iráku. Proč tedy blokujete naše ulice? Vraťte se do své vlastní země a protestujte tam,‘ plivne na něj kolemjdoucí žena. ‚My žádnou zemi nemáme! V tom je ten problém!‘“

Laika se však nepoznává ani ve filmech. Kurdové jsou v nich totiž zobrazováni jako „velkorysí démoničtí snipeři, kteří mají rádi barevné koberce“. Tuto syntézu stereotypů z hollywoodských filmů, videoher i evropské literatury bez zaváhání reprodukuje i jeho učitelka francouzštiny: „Généreux comme un Kurde“. [Štědrý jako Kurd.] Pokaždé, když propukne válka na Blízkém východě, čte Laika o tom, „kdo vlastně je“ a proč jsou jeho spoluobčané zabíjeni. Kromě dehumanizace a exotizace, s níž jsou portrétováni, přichází také podezřívavost. Když chce Laiku v New Yorku navštívit jeho matka, celníkům se zoufale snaží vysvětlit, že nepatří „mezi ty šílené islamisty a že Kurdové nenávidí islamisty více než Američané“. Komunistická strana iráckého Kurdistánu, dávno zaniklý sen jejího manžela, ovšem figuruje na seznamu teroristických organizací USA, a proto je deportována.

Kurdská migrační trajektorie často zosobňuje paradox dvojí asimilace – zatímco Kurdové utíkají před násilnou asimilační politikou vlastního státu, v novém domově jsou vnímáni jako součást národní identity, před níž uprchli. V britském sčítání lidu se například nelze přihlásit ke kurdské národnosti a etnicitě – na výběr je jen turecká nebo íránská. V Londýně přitom žije početná kurdská diaspora z Iráku i Turecka a nečelí jen xenofobii hostitelské společnosti nebo vnitřním konfliktům, ale také vlivu Turecka, které svou kriminalizaci kurdské politické identity exportuje i do Evropy. Podezření z terorismu pak nedopadá pouze na ozbrojené skupiny, ale i na kulturní centra, komunitní organizace a veřejné akce. Jak je z románu Hyper patrné, exil tak nenabízí prostor pro pokračování v politickém boji, ale spíše odstraňuje jeho poslední zbytky.

Morálka z bezpečné vzdálenosti

Ve druhém intermezzu příběhu konečně promlouvá také matka Xezal, která komunistka nikdy nebyla, a tak se po definitivním pádu Saddámova režimu a smrti diktátora může vrátit domů. Když však dorazí do rodné Sulajmáníje, vidí, že město podlehlo vlivu Západu. Její sousedé adorují vše americké a kurdština se očišťuje od arabských výrazů ve prospěch poameričtělých novotvarů. Kurdové dokonce dávají svým potomkům jméno Bush podle nepřítele svého největšího nepřítele. Xezal tak její domácí kultura najednou připadá cizí.

Bush nakonec pronikne i na večeři Mohammeda a Laiky s ženou, s níž mladší bratr randí. „‚Proč by pojmenovali dítě po válečném zločinci?‘ ptá se Lotti překvapeně. Mohammed odpoví: ‚Považují ho za muže, který je zbavil Saddáma – tak jednoduché to je.‘ ‚Připadáte mi dost krátkozrací, když jste ochotni vyměnit jednoho diktátora za druhého,‘ namítne Lotti, načež Mohamed prohlásí: ‚No, asi jsme prostě podřadná rasa, že?‘“

Večeře s evropskou „ekoteroristkou“ Lotti odhaluje zásadní asymetrii morálního soudu mezi Západem a regionem dlouhodobě poznamenaným válkou. Když Lotti nechápavě odsuzuje ochotu „vyměnit jednoho diktátora za druhého“, vychází z univerzalistické morálky, která si může dovolit ignorovat konkrétní dějiny násilí. M ale mluví z perspektivy společnosti poznamenané genocidou a válkou, pro kterou politická rozhodnutí nejsou otázkou ideálního uspořádání, ale přežití. Jeho ironická odpověď proto není projevem sebepodceňování, ale obranou proti nevyjádřenému bílému paternalismu. Scéna tak ukazuje limity západního radikalismu, jenž dokáže být nekompromisní v abstraktní kritice moci, ale ztrácí orientaci tváří v tvář konkrétní zkušenosti války a násilí. Zároveň odhaluje únavu z neustálého vysvětlování vlastní historie publiku, které je ochotno jí naslouchat pouze v morálně srozumitelné podobě.

Zúčtování – nemít žádný domov

„‚Jaké to je být doma, děti?‘, zeptal se Ali. Laika v Kurdistánu nikdy předtím nebyl a ani Siver s Mohammedem si své dětství nepamatují. Pohřeb otce se tak stane první vzpomínkou na místo, kam podle všech – od Xezal a Rafíka až po různé opilé skinheady – skutečně patří. Laika si uvědomil, že ho to znepokojuje. Celý život si představoval mýtické místo, kam by bez problémů zapadl, ale teď, když projížděli hornatým terénem s jeho otcem v rakvi, pochopil, že takové mýtické místo neexistuje. Až když se konečně vrátil domů, uvědomil si, že žádný domov nemá.“

Na rozdíl od často optimistických definic domova a sounáležitosti v literatuře zpracovávající migraci – „domov jsem já“, „domov si nesu sám*a v sobě“ – román Hyper nabízí mnohem pesimističtější závěr: domov, který neexistuje. Ismaïlův přínos „post-imigrační“ literatuře spočívá v tom, jak rozvíjí předponu „post“. Ta v jeho knize neznamená překonání migrace ani úspěšnou integraci, nýbrž kritiku diskurzů, jež migraci neustále rámují jako výjimečný stav jinakosti. Označuje situaci, v níž už identita nemůže být ukotvena ani v místě původu, ani v místě příchodu. Domov nelze jednoduše internalizovat, ani znovu nalézt – rozpadá se. A není to jen důsledek vyhnanství nebo absence státu, ale samotného kapitalismu, který z rozkladu identity a domova těží a mění jej v tržní hodnotu.