Strieborná metalíza
Iluze otcovství
Strieborná metalíza Tomáše Hučka je kniha, která dokáže propojit náročná témata s překvapivou lehkostí vyprávění. Vrací čtenářstvo do slovenských devadesátých let, zároveň však nabízí reflexi otcovství a fragmentů vypravěčova vlastního příběhu. Tyto momenty nejsou podány didakticky, nýbrž skrze konkrétní každodenní detaily, které dávají osobní zkušenosti hmatatelný rozměr. Díky tomu se text stává přesně tím typem literatury paměti, kde se subjektivní prožitek a zároveň historický kontext harmonicky propojuje.
Ústřední rovinou textu je komplikovaný vztah syna a otce, formovaný představami o úspěchu, frustrací i opakovaným zklamáním. Otec se stává katalyzátorem konfliktů, přičemž jeho jednání není redukováno na klišé tyranského rodiče, spíše odráží dobovou atmosféru, osobní limity a nenaplněné ambice. Podobně jako v prózách Oksany Vasjakiny (Rána či Step) ani zde osobní trauma a rodinné napětí neústí v poučné pointy či sentimentální vyprávění. Autor se vyhýbá moralizujícímu tónu a neredukuje konflikty na jednoduchá schémata, a to nejen ve vztahu k vlastnímu otci, ale ani v pohledu na dobu, která bývá často zjednodušeně spojována především s mečiarizmem. „Na prednej strane byl statný muž, ktorý sa nonšalantne opieral o béžovú sedačku. Na zadnej stálo ‚Tomáškovi venuje Vladimír Mečiar‘.“ (s. 19)
Devadesátá léta zde nejsou jen politickým rámcem, ale souborem konkrétních představ o úspěchu a rychlém vzestupu. Proměňují se auta, barvy i sny. Stírací los se stříbrným polem na obálce knihy slibující výhru, Škoda Forman ve stříbrné metalíze místo dřívějšího hnědého žigulíku, to vše jsou drobné, banální artefakty doby. I postava lascivní blondýny, ukrytá pod setřenou vrstvou losu, působí spíše jako obraz dobového přeludu. Hučko tyto motivy tolik neakcentuje, nechává je ale nenápadně probleskovat textem.
Strieborná metalíza se v něčem blíží pentalogii Pavla Novotného (Zápisky z garsonky, Dědek, Babička, Procedura, Mistr), v níž autor postupně prochází dětstvím, dospíváním i obdobím vlastního rodičovství. Podobně i Tomáš Hučko propojuje rodinu, paměť a společenskou transformaci, aniž by z nich vytvářel oddělené roviny. Minulost zde nepůsobí jako uzavřená kapitola či nostalgická kulisa, ale jako stále aktivní síla, která formuje současné postoje a selhání. Paměť není pouhým archivem vzpomínek, spíše procesem neustálého přepisování a aktualizace. Vypravěč se k devadesátým létům nevrací proto, aby je definitivně vyložil, ale aby skrze ně porozuměl sobě: jako synovi i jako otci. Vzpomínka zde není stabilní obraz, nýbrž pohyb vyprávění, který nevyhnutelně přerůstá soukromý rámec.
Zajímavé je, že vypravěč si opakovaně stěžuje na vlastní špatnou paměť a hledá způsoby, jak ji „opravit“, jako by šlo o stroj, který stačí znovu nastartovat. Tím zpochybňuje vlastní spolehlivost: paměť nefunguje jako autoritativní svědectví, ale jako nejistý materiál, z něhož se skládá obraz dětství, otce a následně i současnosti. Do této nejistoty vstupuje otcovo mlčení: „Pýtam sa ho na miesta v jeho pamäti, akoby som vypĺňal nějaký dotazník, ale veľa sa nedozvím. Netuším, či mi odpovedať nevie, alebo nechce.“ (s. 9) Tam, kde chybí jeho vysvětlení, vzniká prostor pro interpretaci. Nespolehlivost paměti se tak nejeví jako slabina, ale jako metoda, z níž se rodí autenticita textu.
Nejzřetelněji se křehkost paměti ukazuje ve chvíli, kdy do vyprávění vstupuje otcova nemoc. Roztroušená skleróza narušuje dosavadní hierarchie sil; otec, dříve mlčící a těžko čitelný, je konfrontován s vlastní zranitelností. Jeho ticho nyní nepůsobí jen jako projev autority či emoční uzavřenosti, ale i jako obranný mechanizmus vůči vlastní slabosti. Tam, kde dříve chyběla slova, se tělo vypovídá samo. Pokud byla paměť dosud nejistým materiálem, nemoc ji nutí přehodnotit, co bylo skutečně řečeno a co zůstalo nevysloveno.
Strieborná metalíza tak spojuje rodinnou historii s tělesností a zranitelností. Nemoc nevede k patosu ani k jednoznačnému smíření; spíše odhaluje křehkost rolí. Próza stojí na promyšlené práci s pamětí a vypravěčskou perspektivou. Tomáš Hučko neexperimentuje s jazykem ani kompozicí radikálně, přesto jeho text využívá některé modernistické postupy: fragmentárnost, důraz na subjektivní prožívání a nejednoznačnost vypravěče. Vypravěčova „špatná paměť“ a jeho pochybnosti o ní vytvářejí vrstvy, které otevírají prostor čtenářské interpretaci.
Tomáš Hučko: Strieborná metalíza. Bratislava, Brak, 2025.
