Politika roztomilosti

O transfeminní estetice a revolučním potenciálu hezkosti

Text, který původně vyšel v magazínu Frieze, přinášíme s laskavým svolením autorky, o jejíž tvorbě jsme na Prostoru už několikrát psali. Doprovodné obrázky vybral Luz, překladatel. Ten text také opatřil překladatelskými poznámkami.

V Brooklynu už lidi neříkají, že jsou věci cool. Říkají, že jsou roztomilé (anglicky „cute“, v textu používáme, pozn. překl.). Kulturní průmysly coolness už před lety zhltly, strávily, a vyplivly v podobě produktu pro čerstvě zrozené konzumentstvo. Slovo cute nám může, aspoň na chvíli, posloužit jako náhrada, přestože funguje jinak. Zatímco cool mělo značit outsiderství, roztomilost nemá vnitřek, ani vnějšek – je celé jen o povrchu. Není to ale povrch v onom osmdesátkovém postmoderním významu, který provázely ironické hrátky a parodie překlápějící se do pastiše. Cute je povrch, do kterého se můžeš ponořit, ale na dno nespadneš nikdy, protože žádné nemá. Do roztomilosti se ponoříš a staneš se součástí jejího povrchu.

Fakt, že slovo cool začal v každodenní mluvě nahrazovat pojem cute, značí posun v estetické citlivosti. A to přesto, že ono cute znamená různé, často protichůdné, věci. Na nedávno vydané knize Cute Accelerationism (2024) od Amy Ireland a Mayi B. Kronic se mi ohromně líbí, že z roztomilost prezentují jako estetický koncept. Prosévají suť mediální kultury 21. století nejen ve snaze objevit nějaký rozpoznatelný vzorec, ale taky aby tím vystavěly svůj vlastní projekt: jejich kniha je vskutku roztomilá. Když ji čtu, mám chundelaté pocity, příjemné a stimulující jako vibrátor na nejnižší nastavení. Chci to, a moje touha poukazuje na skutečnost, že chci ještě víc.

Když je to cute, nikdo nep*cá a nikdo se neudělá. Je to tulení a mazlení, dotýkající se povrchy, vrstvení, zaplétání (se) bez penetrace. Ne svádění, spíše pře-vádění[3] [1] . Cute může flirtovat, může být i sexy, ale orgasmus není cílem. Roztomilost se zdá být neohrožující, ale dávej si pozor! Ty velké oči odvádějí pozornost od tesáků. Cute se snaží odvrátit konečnost násilí, stejně jako konečnost orgasmu. Drápky jsou pro roztomilost až tím nejkrajnějším řešením. Brání se narativům, kde o něco jde, které nějak dopadnou; raději se vznáší a obíhá okolo několika emocionálních tónů. Ve hře kámen-nůžky-papír si cute vybere papír, který tě obalí, ale v případě nutnosti tě papírem pořeže. Využívá nekonfrontační taktiky, takže to vypadá, že to nemyslí vážně. Jak říkají Kronic a Ireland, „agresora zfamfrní do submisivitydýtity“.[2]

Cute je vajíčko, které vajíčkem zůstane, nikdy se nelíhnoucí, uchovávající si potenciál. Cute se nevyvíjí se, ale množí. Nemá to ale nic společného s heterosexuálním rozmnožováním, ale není to ani queer sex. Je to „sukňostroj zapojený to tlapkostroje zapojený do zavalitého chapadlostroje“. Cute mate rodokmeny, spojuje části různých živočišných druhů, včetně těch, které (ještě) neexistují, nebo živé součástky s technickými. Cute je přesně takový kyborg, kterého Donna Haraway, autorka Manifestu Kyborgů (1985), nechtěla.

Cute je možná také tím, čeho se stoupenci oživení fašismu nejvíc bojí. Na rozdíl od modrovlasých antifa queer lidí, kterým záleží na zájmenech, se roztomilosti špatně oponuje. Vždycky pouze kloužete po povrchu, vaše rozhodnost a čin[3] a vaše konání se rozpouští v jeho mazlavém, lepkavém, chlupatém a třpytivém objetí. „Všechno, co Velká Smlouva o Záchraně Civilizace odsuzuje jako zvrhlost nebo barbarství, nám voní jako čerstvě upečené muffiny.“ Cute není pudem smrti. Chce zůstat v larválním stádiu, navždy pouze počátkem, nikdy ne koncem. Připomíná mi roli mýtu v díle Kathy Acker: ono vždy-nezformované, proměna bez konce, která probíhá, dokud konečnost a právo nezasáhnou, aby věci roztřídily.

Cute je svým způsobem genderované. Jednou z opakujících se figur roztomilosti je dívka. Roztomilost představuje také vše, čím by se dívka mohla stát, kdyby nebyla nacpána do hetero stroje reprodukční budoucnosti, kdyby nebyla donucena stát se ženou – tedy manželkou a matkou. Roztomilost představuje všechno ostatní, čím by se mohla stát, a možná právě se dívka ve své roztomilosti zamlouvá mnohým extrémně online baby trans ženám. Protože i když je trans žena hetero, to, že by mohla být manželkou nebo matkou, se jí může zdát vzdálené.

Roztomilost převrací feministické pohrdání dívkou jakožto bezmocnou, nedospělou a infantilizovanou. Co kdyby být takovou dívkou místo toho umožňovalo vyhnout se patriarchální nudě? Instagramový účet @momlife_comifs vizuální umělkyně Mary Catherine Starr se stal virální senzací – zobrazuje každodenní jednotvárnost a potlačený hněv vdaných bílých hetero žen v přátelských pastelových tónech. Možná, že na straně roztomilosti a dívkovství by chtěly zůstat i cis ženy.

Roztomilý akceleracionismus nic moc neříká o násilí, které je na dívce pácháno. A to přesto, že se věnuje velmi specifickému druhu mizogynie, která jí je vyhrazena. Mizogynii, která si možná zaslouží své vlastní označení, třeba dívkofóbie. Ireland a Kronic přežvykují esej Podklady pro teorii Dívky (1999, česky 2019) od francouzsko-italského filozofického kolektivu Tiqqun jako kousací hračku pro psy. Tiqqun se k dívce chová, jako by ona samojediná zavinila vzestup konzumní kultury; jako by třpytivé věci, po kterých touží muži, nepředstavovaly jinou stranu téže šlamastyky. Ty nejkrutější dopady dívkofobie jsou zřejmé z názvu knihy Sergia Gonzálese Rodrígueze The Femicide Machine (2012). Dívka je na jedno použití, a dokonce ji lze i zabít. Někdy totiž upejpavá natvrdlostcute nestačí. Zůstává nezodpovězená otázka, kdo má přístup k dívčímu prostoru možností, a kdo je nucen vyrůst, ať chce nebo nechce – osud vyhrazený mnoha trans ženám, které byly vyhozeny z domu nebo od rodinného počítače.

Roztomilost na dívkofobní násilí odpovídá figurou nádherné anime dívky-bojovnice. Je roztomilá, ale smrtící, splývá s nástroji[4] války a poválečnou konzumní kulturou. Odmítá narativní schéma konvenčního ženství: její svět je internátní škola, ze které nikdy neodmaturuje. Krásná dívka-bojovnice je fantazií roztomilé dívčí moci, která se ale nedotýká dívek, které jsou ve skutečném nebezpečí. Ireland a Kronic: „Pod tělem, které pro tebe bylo vytvořeno, se nachází bohatší pole možností. Některé z nich mohou působit roztomileji, ale nic z toho se netýká identity, reprezentace nebo podobnosti.“ Jenže přes všechen ten potenciál je zarážející, v jakém množství vojensko-zábavní komplex neustále chrlí nové obdoby roztomilosti, které se od sebe liší jen minimálně. Roztomilost se nikdy skutečně nerodí a nikdy skutečně neumírá. Může rozdílnost[5] vstoupit do světa, aniž by riskovala smrt?

Estetika roztomilosti je uspořádána nikoliv na základě znaků a jejich významotvornosti, ale kolem moe. Estetiku moe zpopularizoval Hiroki Azuma v knize Otaku: Japan’s Database Animals (2009), která byla do angličtiny přeložena poněkud pozdě. Význam slova moe samotného je nejasný; možná vzniklo jako překlep. V Azumově knize najdete různé příklady moe: jsou to kočičí ouška i volné ponožky – drobné atributy které fungují jako atraktory, lepkavá místa, kde se může uhnízdit citové pouto. Moe předpokládá databázi stávajícího moe plus potenciálního dalšího moe, z nichž se rodí ta která postava. Postavy ani příběhy samotné už nejsou tolik důležité. Na jedné straně databázová estetika roztomilosti tělo rozebírá na jednotlivé moe body, na straně druhé nahrazuje historii s kulturními tradicemi smyšlenými světy lhostejné konzistence. Roztomilost je povrch, na kterém jdou všechny směry šejdrem. Cute Accelerationism – roztomilý akceleracionizmus – představuje jakousi modernitu beze směru, čas spíše v podobě dvojrozměrné databáze než kupředu směřující časové osy velkolepého narativu.

Jakkoliv si může přát být jiný, je Cute Accelerationism v určitém smyslu stále moderní – jen se v něm čas otevírá postranním časovostem. Jeho nezáměrné opakování modernistické figury můžeme vidět třeba v tom, jak nakládá s transfeminitou. Jak ukazuje Emma Heaney v The New Woman: Literary Modernism, Queer Theory, and the Trans Feminine Allegory (2017), transfeminita je modernistická figura. Jako příklady uvádí dílo anglofonních modernistických autorů, Djuny Barnes a Jamese Joyce. Transfem ztělesňuje všechny potenciály, dobré či špatné, které nabízí rychlou proměnu sociálního světa prostřednictvím technologií. Jedna z provokativních myšlenek, které Heaney nabízí, je názor, že modernistickou fascinaci transfeminitou jako latentní možností recyklovala queer teorie, která transfemininitu milovala jako hru s genderem, ale skutečné trans ženy už tak ráda neměla. Obvykle na nás totiž pohlížela jako na lidi, kteří všechno berou doslovně. Viz dezinterpretace dokumentu o ballroom kultuře Paris is Burning (1990) z pera Judith Butler, Tima Deana a bohužel i bell hooks.

Ať už je to dobře nebo špatně, v trans slangu se vynořil pojem „vajíčko“ pro trans člověka, který ještě neprošel coming-outem. Současná vlna transfobie se vajíčko snaží odradit od toho, aby se vůbec vyklubalo, a donutit trans lidi vyrůst a zestárnout v genderu, který jim byl přiřazen při narození. Někteří z nás ve skořápce zemřou. Některé se vylíhnou a jsou zavražděny. Existuje totiž i trans femicidní stroj. Chápu, že vajíčka, která jsou věčně na pokraji vylíhnutí do konečné podoby, mají své utopické kouzlo – tato představa nám však i ubližuje.

Spíše než roztomilost mě zajímá transfem estetika hezkosti.[6] Napadá mě například série autoportrétů od Tourmaline Pleasure Garden (2021). Dalo by se říct, že Tourmaline je krásná. Dalo by se i říct, že je hezká. Mezi oběma slovy je něco jako hierarchický vztah, přičemž krása je prý cosi vyššího. Já chci tyto pojmy prohodit, zastat se hezkého – na jedné straně jako alternativy ke kráse, na druhé jako alternativy roztomilosti. Hezké není roztomilé ani krásné, ale i ono se feminizuje. V pomyslném středu krásna je nemožná ideální forma, vůči které bude jakýkoli projev krásy v lidském těle či jakémkoli předmětu vždy nedostatečný.[7] Estetika krásy chytá své přívržence do pasti, do cyklu snažení se a zklamání, možná až znechucení z vlastního těla. Krása tě chytí do osidel vztahů, které jsou založeny na kategorizování a závisti.[8]

Krása je krutá a ne příliš zábavná disciplína, ale snadno z ní uděláte komoditu. Není pak žádným překvapením, že lidské tělo se k tyranii ideální krásy nejvíc přibližuje téměř vždy v podobě nějaké hubené bílé ženy. Je to ironie osudu, protože některá těla, která jsou nejlépe schopna ideální formu krásy napodobit, jsou trans. Vysoká, neoplácaná, s malými boky a prsy, s úzkými stehny a ostře řezanou tváří: to je trans žena. Nic proti Hunter Schafer, ale jako ztělesnění ženské krásy se na focení často objevuje právě ona. Existuje dokonce konspirační teorie, tzv. říká transvestigace,[9]jejíž zastánci údajně odhalují populární ženské celebrity, například Taylor Swift, jako trans.

Hezké není krásné. Hezké nemá žádný ideál, kolem kterého obíhá, žádnou nesplnitelnou normativitu, po které touží. Hezkost je umění utvářet svůj vzhled podle toho, co je tělu vlastní. Hezkost dá nějakou práci. Hezkost jako trans estetika vyžaduje, aby vajíčku praskla skořápka, prošlo coming-outem a získalo konečnou podobu. Není to salonní estetika, která jen přemítá o površích, ale praxe vytváření těla a jeho obrazů. Je to absurdní skok, vržení kostek, chopení se příležitosti, že je život v jiné podobě je zřejmě možný – a zřejmě ne.

Film I Saw the TV Glow (2024) režisérky Jane Schoenbrun je příběhem vajíčka, které se nevylíhne. Dvě děti školou povinné se v něm sblíží díky fiktivnímu seriálu The Pink Opaque, jehož svět je roztomilý a děsivý zároveň. Pro postavu Owen je seriál portálem, který mu odhalí možnost tranzice – ale k samotnému skoku už nedojde. Výsledkem je život, který je prostý jakékoliv magie, která sálá z povrchů seriálu The Pink Opaque zahlédnout. Owen je možnost stát se hezkým já zapovězena. Místo toho žije život plný zoufalé nudy a útěchu mu přináší pouze obrovská televizní obrazovka. Přesto její potenciál stát se hezkou ke konci filmu letmo zahlédneme, i když už jen jako pomíjející možnost.

Hezkost ve smyslu trans estetiky není roztomilá. Tuto obdobu larválního stadia mohou provázet modřiny a bolest – vzpomeňme jen na fotografii Mae (three days after) (2019) od Elle Peréz. Mae na ní má pooperační jizvy a podlitiny. Stejně jako mnoho trans lidí, i já můžu zcela upřímně říct, že mi hormony zachránily život. Ale taky jsem z nich víc než rok byla v h*zlu. Pro mě „stávání-se-ženou“ – alespoň jak si to představovali Gilles Deleuze a Félix Guattari v Tisíci plošinách (1980) – nespočívalo jen ve čtení Memoirs of My Nervous Illness (1993) Daniela Paula Schrebera. Po dlouhém životě ve vajíčku – tedy ve stádiu, které spíš než virtuální vznešenost představovalo pozastavenou smrt – jsem se skutečně ženou stala..

Trans estetika, která mě oslovuje, se pohybuje za hranicemi potenciálu roztomilosti. Mění tělo. Ne tělo v protikladu k obrazu, ale tělo jako obraz. K svému tělu, nemáme přímý přístup. Prožíváme je prostřednictvím tělesného schématu, které rovněž nezažíváme bezprostředně. Tělesné schéma se objevuje, když se tělo vztahuje k jinému tělu. V díle fenomenologa Maurice Merleau-Pontyho je takové jiné tělo vždy lidské; Cute Accelerationism to ve skutečnosti může být tělo jakékoliv, klidně i tělo stroje – například notebooku nebo mobilu. Myslím si, že telefony a notebooky se k tomu,, abychom si uvědomili vlastní tělesné schéma, k interakci nehodí nejlépe. Jsou totiž extraktivní. Tato strojová těla sklízejí naše informace, sledují a prodávají nás. Jediné stávání-se, které je zajímá, je neustále se rozšiřující stejnost komoditní informační formy.

Každý vztah těla k jinému tělu je zprostředkováván. Být jakýmkoli tělem, jakéhokoli pohlaví, cis nebo trans, znamená mít také třetí, strojové pohlaví. Možná ale pro vztahování k jiným tělům existuje lepší technika, a prostřednictvím těchto těl lze pak vnímat vlastní tělesné schéma – a pak jej učinit hezkým. Proto mám radši rave než internet. Na něm aspoň na chvíli nejsme na mobilech, naše těla navazují vztah a pulzují přitom hlubokými basovými linkami. Stávání-se se nemůže vyhnout riziku smrti. Zastavený vývoj věčného vajíčka reprodukuje stejnost, která spočívá v pouhé možnosti. Co by kdyby, mělo by. Hezké věci vstupují do světa, aby jej narušovaly: aby byly formami bez norem, které se nevzdají bez boje.

Tento článek poprvé vyšel v časopise Frieze č. 245 pod názvem „The Politics of Cuteness“.

***

McKenzie Wark (*1961) je australská spisovatelka, akademička a raverka. Ve výborném překladu do češtiny vyšlo Její autoteoretické dílo Raving vyšlo v českém překladu Víta Bohala a Františky Blažkové (tranzit, 2024).

Luz (*1998) je eklektický čtenář zvláštních textů, psycholog a příležitostný překladatel.

***

Poznámky:

Líbilo se vám? Sdílejte