Z deníků a jiných sešitů

4. 4. 2005 
Jan Pavel II. má být rozporcován. Tisíce polských katolíků si přejí, aby jeho srdce bylo pochováno v katedrále na krakovském Wawelu. Jestli tohle je víra, tak já jsem papež.

19. 1. 2014
Bože dej, ať dokážu nářek vždy proměnit alespoň v prosbu.

25. 2. 2014
Navečer je místo klekání slyšet klikání.

28. 2. 2014
Podvečerní cesta vlakem do Prahy, na zasněžených pláních hloučky zvěře, stádečka srn, hejno havranů, shluk zajíců, chvíle těsně před šeřením, kdy zvířata už neshánějí potravu a ještě nehledají nocleh, jen stojí a tmavnou teď na sněhu jako v nějaké modlitbě, v hlubokém souladu se studeným prostorem. 

16. 3. 2014
Kniha Kazatel a Píseň písní se nacházejí hned vedle sebe – v Bibli i v člověku.

24. 3. 2014
Kdyby Goethe umíral v Čechách, jeho poslední slova by možná zněla Více světa!

21. 6. 2014
Hubený topolový kmínek v rozpadlé střeše před oknem zdvihá se celý den jako odpověď, ačkoliv si nejsem jist, zda jsem se na něco ptal.

10. 7. 2014
To, co nás frustruje, je nelidský rytmus, v němž se k nám díky moderním technologiím hrnou zprávy o neštěstí – dříve než dokážeme citově i myšlenkově prožít jednu zprávu, už k nám pospíchá další… chybí čas na úlek, soucit, analýzu i katarzi, zbývá jen otupělé vzetí na vědomí, vůči kterému se duše i tělo bouří.

26. 7. 2014
Vstoupím do chladu letního kostela a narazím na útržek fresky se dvěma nahýma nohama, ve kterých chybí směr – vzhůru i dolů.

28. 7. 2014
Celý vagón hledí na hory za oknem – samozřejmá krása přírody je možná to poslední, co dokáže většinově (a přirozeně kolektivně) povznést ducha lidí, takže ekologie se stává nikoli úsilím o záchranu životního prostředí, ale úsilím o záchranu tolik postrádaného společného ideálu a nadosobní hodnoty. 

27. 8. 2014
To, co dole ve městě vnímáme jako pouhou okolnost, tady v horách cítíme jako událost: ohyb stébla ve větru, tiché hospodaření ptáků v podrostu, červeň jeřabin.

6. 9. 2014
Myslím na Magora a cítím, že každá divokost skrývá někde vespod strašný pořádek.

16. 9. 2014
Stran marnosti jsme dokázali jediné – aby rozklad vypadal do poslední chvíle noblesně.

12. 10. 2014
Je neděle; usebraně míří procesí do obchodního střediska za vykoupením.

26. 10. 2014
Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě jsem dnes viděl snímek Lovu zdar (režie Jaroslav Kratochvíl), groteskní zápasy lidí s faktem smrti, roztodivní myslivci, lovci trofejí, řezníci, kněží, jedlíci masa, všichni beznadějně přitahovaní potřebou učinit ze smrti nějaký druh kýče, neboť ten nevzbuzuje skutečný strach…    

14. 11. 2014
Víra a vražda, vražda a víra, všechna ta těžká, dobře promalovaná těla z dávných století v italských obrazárnách, ruce napřažené, lokty zdvižené, kolena podkleslá, světlo prsu, nártu, hrdla, oči biřiců, víčka madon, vždy nějaký rozhodující zápas, který si pak bezmocně pamatuji v nočním bistru…

17. 11. 2014
Většina lidí má v současnosti dostatek materiální spokojenosti, ale nemůže si ji uvědomovat přes plíživě depresivní pocit, že jsou denně nějak zneužíváni, klamáni, přechytračováni, že s nimi neustále někdo hraje nějakou levárnu, že jsou v obecném slova smyslu oběťmi.

11. 12. 2014
Deziluzi jako typický a logický důsledek lidského počínání, které je vždy nedokonalé a neustále selhává, stále více v poslední době doprovází mnohem vážnější pocit „dezideje“.

24. 12. 2014
Soudí se, že světlo je na tomto světě nejrychlejší… kéž je rovněž tak pomalé, aby nás při tom chvatu neminulo.

5. 1. 2015
Uvědomuji si, že na tomto světě musím přijít o všechny věci, mojí touhou (nebo úkolem?) však je hledat ten nejlidštější způsob, jakým se tak má stát.

12. 6. 2015
V muži je chybění. Od prvních dnů světa. Nikde není psáno, že žebro, z nějž Bůh stvořil Evu, Adamovi dorostlo.

12. 1. 2016
Neztrácet nervy: všímat si znamení. Člověk je vybaven k tomu, aby si všímal znamení, ale mnohem méně už k tomu, aby věděl, co znamení znamenají. V tom je potřeba se naučit žít. Neignorovat znamení, ale ani je nechtít netrpělivě vyrabovat nějakým rychlým výkladem.

15. 8. 2016
Zpráva dne: Včera ve večerních hodinách bylo na nádraží nalezeno osm pravoslavných ikon. Nikdo se k nim nehlásí, tudíž byly převezeny na policejní stanici, kde jsou zadržovány.

4. 9. 2016 
Naši církevní představitelé mluví v rádiu o tom, že jsou mezi uprchlíky ze Sýrie křesťané, kteří jsou nám blízcí, takže není nic divného na tom, když jim pomůžeme – divné ovšem je, jak naši církevní představitelé zapomněli, že v samých základech křesťanství stojí riskantní odvaha pomoci také tomu, kdo nám blízký není, kdo je naopak vzdálený a cizí.

19. 9. 2016
Potkávám naprosté osamělce na nádraží, v čekárně, jídelně, hospodě, ale je-li nám rozsudek samoty společný, těžko můžeme hovořit o úplné opuštěnosti, neboť jsme si onou samotou natolik příbuzní, že se k sobě bezděčně přibližuje, a z tohoto paradoxu pak povstává lidská společnost.

***
Převržená piksla s bílou, určenou k nátěru kostelního stropu. 
Vylitá barva na dlažbě ztuhla ve vlastní předmět, divoký bílý hadr. 

Nehledám tu Boha. Hledám toho natěrače s bílými prsty, ten 
nešikovný lidský pohyb.

ŠTĚKOT

Matka se dívá,
jak syn zase napodobuje retrívra.
On má sedmadvacet,
ona pětačtyřicet,
oba na světě až po uši.
Zkusili ledacos,
většinou přes inzeráty a přes doktory.
Oba patrně věřící.
Oba pravidelně v tom nonstopu,
skuteční jako hák
krásy.
Syn zapřený o stůl,
matka nehybně naslouchající,
kam až tu doléhá
štěkot retrívra.

I

Žádný jas skrznaskrz.
Spíše jen nažloutlé přisvicování,
jako když na okně
kvetou okurky.
Jako z čaje toho,
kdo bojuje s chlastem.
A přece dost na to,
aby bylo poznat,
že je tady i láska. 
Tedy odvaha
vyměnit Boha
za modlitbu.

ČERVENEC

Dole Ostrava 
tady pravdě nepodobné keře 
plst přítomnosti 
snad dole 
najít kohokoliv 
a zachránit mu život 
neděle klečí 
před regálem s pitím 
v dálce klinkání říjnových bříz 
za Paskovem zbytečně 
velké nebe

…

Musíš něco jíst.
Aspoň sousto.
Tak si ruku chytni rukou.
Počkej, vylovím mrkev.
Kouřící mrkev úplně září v tomhle chlívu.
Tady to kolečko.
Tak zatáhneme závěs.
Tak ne.
Volají tam po spravedlivějším světě.
Lidstvo, přece.
Počkej, utřu to.
I nebe je špinavé jak voda z nádobí, prosim tě.
Trošičku se nadzvedni.
Počkej, budeš se divit.
Kolečko mrkve.

NAVEČER

V náhlém rozhodnutí
ruka bezdomovcova
černě vyražena
na tvrdém cínu nebe
ukazuje
tam

Až bolí oči
Kde ještě může být tady
nějaké tam

SLOUP

Železobeton je železobeton.
Bledý sloup míří tvrdě
vzhůru,
prorazit nízkost.
Dole u paty divoce kvetoucí
podrosty graffiti,
fleky chcanek,
nervozita listí.
Ale sloup se zdvihá výš,
mizí z dohledu,
v kalných cárech mlhy.
Železobetonový kmen
odpovídající našemu věku
neobejme pět chlapů.
Něco tam nahoře je.
Musí být,
když tady stojí
takový sloup.

DRUHÝ DEN

Sehneš se ke kabátu na podlaze
a pokoušíš se
vytáhnout rukávy
z té zběsilé motanice uvnitř
zastrčit a pozapínat kapsy
oklepat
vzkřísit ho
muselo to být včera
těžké šacování sebe sama
a posléze asi naprostá ztráta rukou
musel to být včera
divoký pokus o mezisoučet
Je den druhý
den ve kterém Hospodin stvořil klenbu
kolikrát už jsi zakoušel
den druhý
zvedni ten chcíplý kabát a pověs ho
nebo ho vezmi na sebe
a vyjdi
v mrazivém vzduchu sálají siluety
těch druhých

SYN

Ale vždyť psal!
Napsal esemesku.
Posílal zprávu.
Přísahábůh.
Že nepřišla, není jeho vina.
Někde tu je,
asi pořád ještě putuje.
Esemeska, aby neměli strach.
Esemeska, kde se všechno vysvětluje.
A objímá.
Přísahábůh,
esemeska obsáhlá jak evangelium.
Snad ještě dojde.
Dával vědět.
Že není důvod k obavám,
a ještě další věci.
Možná jednou přijde,
v nečekané chvíli – 
nádherná esemeska.
Mobil modře zasvítí,
jako posvátný kámen
na kraji světa.

ŠÁBES

Za čtvrté: Pamatuj na den odpočinku, abys jej světil. Ale kdy jsme si naposled odpočinuli; skutečně odpočinuli… ve svém střehu a odhodlání získat pro život zakázku, která by mu dodala důstojnou soběstačnost a konečně smysl? Tak strašně unaveni svíráme opěradla večerních židlí rukama s bílými klouby, předkloněni jako v hádce nebo ve větru namáháme oči a hlavu a srdce v očekávání věcí příštích. Tak unaveni a ohroženi svíráme svá pověření a svá práva. A i v noci — ta hrozná práce snů, jsou-li to vůbec ještě sny, takové ty horečné chvaty, s nimiž se snažíme zavázat stále se zašmodrchávající tkaničky bot nebo dát do kabely několik posledních, zoufale se rozutíkávajících věcí. 
Dnes bude šábes, svátek oblečení. Vezmi si ty šaty, které tolik připomínají botanické zahrady v Kew, kde jsme nikdy nebyli. Nebudu se dívat, až si je budeš zkoušet, natočená profilem k největšímu zrcadlu v domě. 
Bude šábes, svátek světla. Sobotní lampy visí nad námi. Nechej je hořet i dopoledne, pro lehké trnutí z toho plýtvání. 
Bude šábes, židovský svátek daných věcí. Zapovídá se obdělávání půdy, stavba domů, práce ve dřevě i v kovech, přenášení břemen. Polož zavazadla, neboť i cestování se zapovídá. Zůstanem prostě tady. Zapovídá se psaní… Vše, co by vedlo k vytváření nových věcí, 
se dnes zapovídá. 
Neboť dalších věcí netřeba. Svět je již hotov — jenom jsme si toho dosud nestačili všimnout, pro samé svírání zakázek a pověření a práva. Vše potřebné a krásné by tady někde již mělo být, k nalezení ve vratkých domech, slovech, odrazech vodní hladiny. Všechno už je. A v tomhle skutečném spočinutí nechej položit mé ruce na své, protože bude šábes a i rozdělávání ohně se zapovídá.