RP uvádí: Barbora Schimiková

odcházíš s očima z barvených kamenů
tvůj dech visí zavěšen
mezi korunami dvouhlavého stromu

něco z toho výjevu zůstane vepsáno
v hebkosti každého tažení
v situaci
rozkousávající společný jazyk

jenže kudy vytéct ta rozechvění
když jsme tu stáli
skálám nevěřili jejich slova

takže ti rozumím jedině 
v odraze jezerní hladiny
oděná do vlasů 
v modřencovém prosvítání

skládám tvou paměť až k té zahradě kde ti z platanu
na hlavu spadnul mrtvý pták 
a od té doby se tvá tvář
zjevovala v devíti barvách

po cestě domů
myslím na to kde najdu natažený tvůj hlas
(poslední dobou má podezřelá skupenství)
nebo v horizontálních polohách ve snech
postepilepticky vráží do stěn

dnes je premiéra – slavnost ohně
do telefonu opakuješ stejná slova a já nevím
jestli už odbila tvá tma nebo je někde mezi námi
železniční trať a večer
až usedneme na svá místa 
budeme mnohoocí
lžu pokaždé když ze mě vyplouvají souvislé věty
že ti ve spánku nechodím mazat smůlu na postižená místa
jantarovou lepkavou a s vůní lesa
násilím vtlačuji fragmenty doliny
do tvých pórů
není to věc přímek
ani místností
mnoho očí generuje konglomerát 
hlas rozčtvrcuje
to jsou ta načervenalá slova
to je to světlo a hrkot ulice
hra ve které jsou 
čtyři pruhy rozmístěné po městě

a mlčení při odcházení
jenom trochu 
jen tak tence šustí v patách

voda ve mně se sráží a rozlévá
skoro tak pravidelně jako dech
skláním se k výklenku ve zdi 
a mlčím jestli taky
zakládá podobnosti
naše ramena jsou potrubní síť
místo kde končím ale ty ještě nezačínáš
každou chvíli vypoví 
přesnou hranici nebezpečí
v anticipaci intervalů
smršťování

kráčíme spolu po novu
slepenou mýtinou
vcházíme do slaměného domu
před jehož důsledky se musíme ponořit
pod vodní hladinu
narostou nám žábry ale dutá těla neustále
vyplouvají na povrch
schováváme se pod kořeny vodních stromů
poslední hliněnou hranici
překračujeme každý zvlášť

tady je všechno okrouhlé
kamenná zídka
kruhy na vodní hladině a co není
to ohneš v zádech
a co není tomu
zbrousíš hrany

nikdy jsi mi neřekla o prorůstání
rekonstrukci mnoholomů světla
nakonec i ty jsou okrouhlé
znáš je z vyprávění poštolek co na tobě
věčně přistávají
nikdy jsi mi neřekla
jeho dostupnost závisí na neporušeném 
přenosu informace 
při naší tiché poště 
po cestě skomírá

doufáš že někde v tobě je místo
kde i bytí má hrany zbroušené
boromejský uzel tebou táhne drží tě pevně uvnitř 
jako komplic
a tady v třmínku se odráží
tady patříš žluté
tráva se ti lepí na paže
jako evangeliář
máš v sobě zalomená drobná zvířátka

někde jsem teď kazuistikou
ve vlaku do nitry brečím za oblíbenou básní
vidím neurální mechanismy
někde jsem taky psím hřbitovem
vpíjím se do percepčního pole a usínám bez těla
ale tebe vláčím nabarvenou kůží
tobě pomlčím o směšování míst