Stávání se mužem

Diváctvo vchází do prostoru otevřené scény, kde na bílém baletizolu stojí osoba v obleku, připravená u počítače s projekcí, až se celým sálem se stmívačkou rozezní píseň Jamese Browna „It’s a Man’s Man’s Man’s World“. Performativní přednáška začíná. Začíná performance, která nám odkryje, jak jsou naše těla nástrojem performativity genderu. 

Nádherným příkladem je hlas. Performerka ten svůj živě moduluje do výšek či hloubek, čímž demonstruje, jak jsou hlubší-mužské hlasy hlasitější, a tím pádem v patriarchálních strukturách nevyhnutelně spojovány s autoritou, asociací „mužskosti“. Naproti tomu hlasy spojované s ženskostí bývají vysoké a dyšné. Performerka prokládá svůj TED talk choreografií, která velmi přesně a odlehčeně, s humorem, až hyperbolicky zobrazuje to, co si spojujeme s mužskostí a ženskostí. Reflektuje mimo jiné na to, jak jisté komunity nejsou slyšet jen proto, že jejich fyzický hlas není uznáván. 

Postupně dekonstruuje nejen fyzično projevů, ale i jejich rétoriku a podobu; mužská jsou široká gesta rukou, pomalé plné věty zakončené tečkou. Běžně prožívané i zobrazované pozdravy cis mužů, to je trojité poplácání po zádech, které jako by říkalo: „I am-not-gay.“ Tanečnice klouže po baletizolu a my sledujeme její stávání se mužem, bere si prostor, její pohyby jsou důrazné a dominantní. Náhle sklouzne do takzvaně ženské polohy, která je estetická, elegantní, vypíná se nahoru v jemných křivkách. Je fascinující sledovat, jak je možné prostým pohybem po prostoru ilustrovat gender, učinit z něj objekt a prostřednictvím tance se od něj s humorem distancovat, poskytnout diváctvu zrcadlo běžných společenských projevů.

Show má celkem sedm kapitol, které všechny zkoumají projevy internalizovaných vzorců, které nám mnohdy neslouží. Performerka rozehrává scénu prostřednictvím živé kamery, kdy zabírá dva barbie-muže a na základě svého výzkumu, nahraných rozhovorů, ilustruje rozhovory přibližně čtyřletých dětí, které si nepřejí nic jiného než být „big boys“ a s panenkami si nehrají. Následně připomíná, že můžou být všechno, jen ne křehcí a citliví, což by bylo projevem slabosti. Celý sál rozesměje úvod další kapitoly s titulem Hrdina; performerka svléká košili, pod níž má torzo mužského těla, silikonové břišáky, které její střídání rolí završí k dokonalosti. 

Skoro mě překvapuje, jak tento prvek z drag kingové scény funguje, jak je jen díky pohybu čitelné, v jakém genderu (ze symbolického hlediska) se zrovna performerka nachází. Zároveň, ačkoliv v show často využívá popkulturu, se autorka nebojí poukázat nejen na humorné stránky našich konstrukcí mužské identity, ale i na jejich slabiny. Muži se dožívají méně mimo jiné proto, že si nedojdou včas k lékaři. „Skuteční muži“ mají vše pod kontrolou. Performerka nám promítá krátké úryvky z dokumentu o hledání „pravého mužství“ a podobné aktivity známe i z České republiky. Reflektuje také na body shaming mužů, kteří nejsou dostatečně mužní, ať už proto, že například žijí se svou matkou, sledují pornografii nebo nejsou dostatečně osvalení. 

Performerka se tak dotýká hodnot, které jsou s mužností spojované, jako je zodpovědnost nebo ochrana, a oprávněně se ptá: Pokud je „zodpovědné péro“ taková hodnota, proč nemůže patřit všem? Proč neoslavujeme například maskulinní lesby? Jak je možné, že jim nadáváme do mužatek? Proč neuznáváme ženskou maskulinitu jako hodnotu? 

Poslední kapitola s názvem „Budoucnost“ pak přináší ozvěny myšlenek Paula B. Preciada. Utopickou vizi, ve které už nebude mužské ani ženské chování, nýbrž pouze lidské chování. Pokud jsme dokázali jako společnost alespoň částečně (a i to je diskutabilní) překonat otázku rasy, zvládneme časem překonat i otázku genderu. Soustřeďme se na vizi nových, nenásilných kategorií, které nebudou neměnné. 

https://placekfestival.cz/
Hostující představení z partnerského festivalu ARENA…of the young arts.
Psáno na Plácku 8. května 2026.

Choreografie, koncept, performance: Quindell Orton
Dramaturgie: Maxwell McCarthy
Foto: Gabriela Neeb
Video edit: Jonas Vietzke