Ochutnat vlastní živočišnost. Co přináší a co stojí mezidruhové setkání se šelmou?

První z otázek je dnes stále aktuálnější, hojně diskutovaná a řeší ji řada myslitelů a vědců; ta druhá je dosti nevšední, ale i o té vznikají pozoruhodné knihy. Francouzská antropoložka Nastassja Martin v autobiografickém románu Věřit v šelmy (Neklid, Praha, 2022) popsala svoji zkušenost střetnutí s divokou šelmou, při které jí šlo o život: (divoký, volně žijící) medvěd, kterému se ubránila a jehož zranila cepínem, jí vážně poškodil obličej a ukousl jí kus čelisti, což ale vypravěčka nebrala tragicky. Tuto událost vnímala jako hluboké setkání nejen mezidruhové, ale v literární podobě takřka milenecké, a eufemisticky je označila za „polibek medvěda“. Vypravěčka věří, že došlo k jakési hybridizaci, a to oboustranné. Tělesný kontakt pozměnil oba, ji i medvěda. On v jejích očích uviděl „svůj kus lidství“. A ona si čím dál více uvědomuje svou živočišnost, tedy to, že lidé kdysi dávno vyšli z jeskyní a lesů, časem si vystavěli města, ale „někteří se vracejí stejnou cestou zpátky a nanovo obývají les“. A nyní zakoušejí to, že žít v lese znamená být živou bytostí mezi spoustou dalších, pohybovat se v předem nezajištěném terénu, „klopýtat, bořit se, padat a zase se zvedat“. Samu sebe autorka charakterizuje jako tvora, který je napojený na les, a pro jednu svoji přítelkyni dokonce po své medvědí iniciaci zosobňuje „bohyni lesů“.

V něčem podobnou zkušenost líčí rusistka a spisovatelka Alena Machoninová (1980) ve svém druhém románu, rovněž silně autobiografickém textu Co myslíš, co vidí. Útočníkem v něm je ovšem pes jménem Urk. Autorka ve své pozoruhodné próze nevypráví jako Nastassja Martin o jednom osudové setkání, s nímž by se pak dlouhou vyrovnávala, ale o svém dlouhodobém soužití s touto zdomácnělou šelmou od chvíle, kdy si s manželem psa vyzvedli v útulku, po ruské invazi Ukrajinu se s ním stěhovali do několika dalších zemí, až po jeho smrt. 

Neopomenutelným tématem knihy Machoninové jsou různé stupně (ne)svobody, respektive možnost autonomního jednání psů v lidmi ovládaném světě (čím více na Východ, tím jsou zřejmě samostatnější) v kontrastu k možnostem autonomního jednání ruských občanů ve vztahu k vlastnímu státu, v němž je divoký hromadný odpor nyní téměř nemožný. Ovšem i k době, kdy se masové demonstrace v Rusku konat mohly, vypravěčka kriticky podotýká, že ji „dávno fascinovalo to podivné spojení aktivismu a měšťáctví. Protest vždy proběhl v pevně stanovených mezích, skončil v předem určenou hodinu a šlo se po něm do tepla, jíst a pít“. Paralela těchto nesvobod je v knize ale jen naznačena.  

Jméno vypravěčky, jejího manžela, států, jimiž procházejí, i historická situace, v níž se nachází, zůstávají přitom zastřené; jediný, kdo má konkrétní jméno, je právě Urk, případně četní další literární psi z děl beletristických předchůdců Machoninové, s nimiž česká autorka vede dialog, jejichž texty esejisticky rozvíjí, s nimiž případně polemizuje. Plejáda psů, kteří v knize figurují, je široká, jak nastínila Blanka Činátlová: „Jsou tu bájní šibalové i psi traumatizovaní službou člověku; psi, které jejich majitelé opečovávají, aby je mohli rituálně obětovat a sníst; psi vystavovaní v galeriích.“ Ale také psi strážní, kteří byli vycvičeni k tomu, aby hlídali vězně, a když je jejich tábor zrušen, dlouho marně čekají na jakoukoli náhodnou skupinu, kterou by mohli znovu hlídat. 

Jaký je Urk? Na první pohled obyčejný domácí pes, jehož předci ovšem zřejmě žili polodivoce. „Mohl si poklidně žít na území krachující továrny“ jako jeho matka-fena, ale té byl odebrán a svěřen lidem, kteří „se ho rozhodli zachránit“. K těm do jisté míry přilnul, stejně jako vypravěčka k němu, například když se živelně oddávají hře: „Deset minut se tam s ním o lano přetahovala, oba přitom nadšeně vrčeli, chvílemi lano pouštěla ona, chvílemi on“. A do jisté míry také přijal jejich autoritu, čehož znakem je třeba připnutí vodítka: to dovoloval jenom jim dvěma.

I když zmíněné okamžiky stavu „flow“ právě při hře jsou v knize spíše vzácné: častější jsou vypravěččiny pokusy postihnout, co se Urkovi přesně honí hlavou a jak vůbec svět kolem sebe vnímá. A někdy i snaha stejně tak pochopit jejího lidského partnera. Ostatně občas jsou pro ni podobně neproniknutelní oba: „Možná ji jednoduše vůbec neslyšel, jak se soustředil na řízení po namrzlé silnici. Ji vždycky fascinovalo, jak se dokáže ponořit do nějaké činnosti a všechno ostatní kolem vypnout – jako Urk. Jí se to nedařilo“. Vypravěčka cítí silné odcizení i sama od sebe, konkrétně od svého staršího já. Když se jí v rukou po letech ocitnou její každodenní dětské zápisky, nepoznává se v nich „a taková, jaká tam byla, se ani znát nechtěla“. Proto deníky spálila. 

Ano, člověk dospívá a mění se, starou verzi sebe sama přitom přirozeně nechává za sebou v dávné minulosti, nicméně Urk nadále zůstával tvorem polodivokým, který ke svým lidským pánům přistupoval jako k sobě rovným. Vyžadoval respekt, a to i od ostatních psů, takže když se k němu zcela domestikovaní a „přítulní“ středoevropští psi přibližovali až příliš zbrkle, aniž by vnímali jeho varovné signály, končilo to pak Urkovými zuby za jejich krkem.

Horší je, když při rutinním vyčesávání vážně zaútočil i na vypravěčku a silně ji kousl do ruky. A drobnější náznaky jeho fyzické agrese pokračovaly, což ona vysvětluje snad jeho stresem ze stěhování, porušováním jeho zaběhaných pravidel a neurčitým strachem, na který reagoval krvavým útokem. Přesto se rozhodují si jej ponechat, protože si neumí představit, co by jej jako agresivního psa čekalo, kdyby se ho vzdali. Roli přitom hraje exupéryovský pocit zodpovědnosti za to, co si člověk ochočil a přijal: „Urk není pro každého, nechají si ho, nedokáží ho dát pryč.“ 

Pozoruhodná kniha Machoninové tedy nekončí v rovině až mysticko-magické jako Věřit v šelmy. Spíše ústí v apel, že obcování s jinakostí není nikdy bez rizika (ať už je jí zvíře nebo třeba nevyzpytatelný adolescent). Obecně se dnes často mluví o nutnosti vzdát se antropocentrického přístupu ke světu. Málokde je ovšem předveden tak radikálně, ale současně neokázale a jaksi přirozeně jako v tomto textu. Na obyčejné každodennosti ukazuje, co může znamenat, když performer Oleg Kulik tvrdil: „Nelze být liberálem a demokratem v rámci jednoho biologického druhu a současně si nevšímat jiných, vystavovat je represím nebo je likvidovat.“ Autorka přesvědčivě líčí, že divokost vpuštěná do našich úhledně zařízených příbytků nás může přivést blíže k naší zasuté živočišnosti a může i bolet, ale stojí to zato. Tedy, stojí určitě stojí za to číst její novou knihu, ne nutně zopakovat její bolestné zranění.  

Alena Machoninová
Co myslíš, co vidí
2026, Maraton