„Žádné ženské umění neexistuje.“ Co se bojíme slyšet ve slově feminizmus

Tyto otázky mi začaly vyvstávat během mého působení na umělecké scéně, kdy jsem narážela na to, že feminizmus je v českém prostředí stále vnímán jako něco, co je třeba obhajovat či vysvětlovat. Čím déle jsem tuto trvající nedůvěru vnímala, tím více mě zajímalo, odkud se bere a proč nepolevuje ani v momentě, kdy se feministické myšlení v některých jiných zemích stalo široce přijímaným.

Právě to mě přivedlo zpět k anketě Věry Jirousové, na niž jsem narazila při vysokoškolských studiích. Stala se pro mě nejen historickým materiálem, ale i odrazovým bodem, odkud lze sledovat, jak se proměňuje způsob uvažování o „ženském umění“ a feminizmu. Pokusila jsem se oslovit její tehdejší respondentky z řad významných českých umělkyň, abych zjistila, jak své odpovědi nahlížejí zpětně. Zareagovala jediná – Milena Dopitová. Následně jsem kontaktovala feministickou kritičku a kurátorku Terezou Stejskalovou, abychom daný materiál, včetně obav českých umělkyň z feministického rámování, zasadily do širšího společenského kontextu.

Anketa Věry Jirousové s názvem „Žádné ženské umění neexistuje“ vyšla roku 1993 v časopise Výtvarné umění a na otázky týkající se ženského umění, ženské perspektivy a zkušenosti je v nich dotazována desítka umělkyň, z nichž některé dosud aktivně působí na umělecké scéně. Kromě Mileny Dopitové byly osloveny Irena Jůzová, Alena Kučerová, Zorka Ságlová, Věra Janoušková, Olga Karlíková nebo Adriena Šimotová.

Jejich postoje působí zpětně jako jedinečná výpověď doby, kdy genderové otázky ještě netvořily samostatnou oblast debaty, ale byly přítomné spíše nepřímo jako součást širších společenských změn a témat spojených se Západem. Samotný feminizmus byl vnímaný jako zahraniční import než jako přirozený rámec pro uvažování.

Jako člověku, který se na kulturní scéně pohybuje relativně krátce a narodil se až pět let po zveřejnění ankety, se mi zdálo, že některé hlasy feminizmus zlehčují, nebo se dokonce staví do pozice jeho odpůrkyň. Je ale potřeba brát v potaz kontext doby. Výpovědi umělkyň zde neuvádím za účelem jejich odsouzení, ale spíše jako prostředek k pochopení dobových postojů a životních zkušeností.

Mezi osobním a politickým

V odpovědích Mileny Dopitové z roku 1993 je cítit rozpor. Rozlišuje totiž mezi feministkami a „neutrálními“ umělkyněmi s přirozenou ženskostí. Otázka, proč se ženy-umělkyně často brání označení „feministka“, nesouvisí pouze s jejich osobními postoji, ale i s hlubším historickým a kulturním traumatem střední a východní Evropy.

Zatímco západní umění se už od sedmdesátých let vyvíjelo směrem k postmodernizmu, jehož součástí bylo i feministické umění, ve střední a východní Evropě se umělecká scéna soustředila především na odpor k totalitě a na udržení určité jednoty. Další štěpení na specifické skupiny, například ty feministické, mohlo být proto vnímáno jako oslabení společného úsilí. Zároveň zde chyběl přístup k feministickým textům a teoriím a po zkušenosti s ideologickým tlakem panovala obecná nedůvěra vůči všem cizorodým „-izmům“. Tento postoj posilovala i odlišná zkušenost žen: socialistické státy deklarovaly jejich rovnost a zapojení do pracovního procesu, takže emancipace byla vnímána jako již dosažená. Ve skutečnosti to však často znamenalo spíše „druhou směnu“, kdy ženy nad rámec profesního života nesly i odpovědnost za domácnost a rodinu, aniž by se tato nerovnováha výrazně tematizovala.

Důležitým momentem v tehdejších odpovědích Mileny Dopitové je ale i její setkání se západní institucionalizací feminizmu: „Před dvěma lety jsem navštívila v Bonnu ženské muzeum moderního umění. Vzpomínka na ně ve mně vzbuzuje nervózní pocit. Měla jsem možnost seznámit se s některými umělkyněmi a navštívit jejich ateliéry, které byli přímo v muzeu. Ve většině děl byl přítomný poukaz na determinaci žen. Celková atmosféra muzea byla zvláštní i tím, že jsem za celou dobu prohlídky nepotkala jediného muže, ani mezi personálem...“ A daný výjev jí přišel až patologický.

V českém prostředí podobná infrastruktura nefungovala a téma genderu nebylo tak hlasitě zastoupené. Dopitová přitom nezpochybňovala existenci ženské zkušenosti, ba vnímala ji jako zásadní: „Přihlášení se k ženské zkušenosti nejen ve vizuálním umění dnes není slabostí, naopak může být obohacením pro nové cesty, které se otevřou a nasměrují další možnosti.“ Tato zkušenost však nebyla v českém prostředí spojována s explicitně politickým či sociálním rámcem, jak je typické pro feminizmus.

Když jsem se Mileny Dopitové zeptala, zda se její pohled za posledních třicet let proměnil, ukázalo se, že ne tak jednoznačně, jak by se mohlo zdát: „Umění je pro mě stále především otázkou citlivosti, prožitku, který je univerzálně lidský. Stále si stojím za tím, že kvalita díla není vázána na rozlišení pohlaví. Nicméně s odstupem času vidím, že ta radikálnost, se kterou jsme tehdy tvrdily, že na pohlaví nezáleží, byla trochu i obranným mechanizmem proti tehdejšímu patriarchálnímu nastavení uměleckého provozu.“

V jejím postoji je cítit dobový posun, ale odstup od feminizmu přetrvává. Když jsem se zeptala přímo, zda by se označila za feministku, tak prý ne, i když některé feministické hodnoty zjevně respektuje.

Mnoho podob feminizmu

Podle Terezy Stejskalové za tím může být „určitá pachuť. A někdy to ani není racionální, jako spíš intuitivní, bytostný odpor vůči tomu, že to zní moc aktivisticky nebo politicky, spíš než že by ty ženy nutně nesouzněly s hodnotami.“ Přijde jí to podobné jako v případě levice: „Když se mluví o konkrétních hodnotách, tak mnoho lidí řekne: ‚To je všechno hezké, s tím bych souhlasil.‘ Jenže když se ozve označení ‚levičák‘, hned se obsypou a nechtějí s tím mít nic společného.“ Označení a jejich reálný smysl jsou tak dvě různé věci.

V současném mediálním světě jsme navíc zahlceni nálepkováním, které je často zkratkovité a zavádějící, nicméně, jak upozorňuje i Stejskalová, pojmy jako feminizmus mají svou tradici a je potřeba o nich uvažovat komplexně: „Existují různé směry: liberálnější, radikálnější, levicové… Existuje dokonce i pravicový feminizmus nebo feminizmus s prvky fašizmu. Být feministkou podle Sophie Lewis není něco a priori super.“

Pomohla by osvěta, nicméně feminizmus stále není součástí školních osnov a řada vyučujících se mu ve svých výukových plánech spíše vyhýbá. Mladí lidé tak do něj nejčastěji pronikají při samostudiu nebo až na vysokých školách. Témata spojená s ženskými právy a rovností jsou mnohdy opomíjena i v předmětech, kam by měla přirozeně patřit, jako je například historie. Slovy Stejskalové: „Člověk se učí o Tomáši Garrigue Masarykovi, ale už se neučí, že byl ve své době poměrně výrazným zastáncem ženských práv.“

Naštěstí už máme přístup k literatuře a dalším zdrojům, které nám umožňují prohlubovat feministické myšlení. Na druhou stranu zviditelňování ne-mužských perspektiv vyvolává protireakci, která vytváří dojem silné společenské polarizace. „Řekla bych,“ domnívá se Stejskalová, „že mnoho mladých lidí je dnes vystaveno výrazně feministickému a progresivnímu obsahu, což část společnosti vnímá s obavami. A proto vzniká i ten radikální opak.“ Těžko říct, jak by se feminizmus mohl stát v Česku standardem.

Vzpomínám, jak se mě samotné někdo poprvé zeptal, zda se považuji za feministku. Bylo to roku 2022, kdy jsem nastoupila na magistra a zapsala jsem si předmět „Gender Art“. Přednášející se zeptala celé třídy a zvedly se nanejvýš dvě ruce. Bylo nám mezi dvaadvaceti a pětadvaceti lety a ani já jsem ruku pořádně nezvedla, spíš jsem jí tak neurčitě cukla nahoru a hned zase dolů.

Právě tahle zkušenost pro mě symbolizuje, že nejde pouze o generační problém, ale o něco hlubšího, strukturálně zakořeněného. A konečně se o tom začíná více mluvit.

Strach ze změny je do určité míry pochopitelný. I v toxických vztazích je náročné opustit ty, kteří nám dlouhodobě ubližují, a vykročit do nejistoty. Ale současná mladá generace se o to přece jen do určité míry pokouší. Otevírá Pandořinu skříňku zděděných traumat, která byla dlouho zakopaná pod nánosy mlčení, bolesti, ignorance a dalších obranných mechanizmů. Otázkou zůstává, zda tuhle „skupinovou terapii“ ustojí.