Bez zábran a klišé, na káčku i střízlivá. Muzeum sebevražd jedné trans holky je tělesný, bezprostřední zážitek

Životopisy jsou oblíbeným žánrem, který má jasná pravidla. Autorstvo v nich retrospektivně a s odstupem reflektuje své mládí a poskytuje komentář a nadhled, který jim tehdy chyběl. Memoáry se přesto snaží vytvořit dojem, že životní události prožíváme s autorstvem, že jsme jejich přímými svědky. To je ale iluze. Je skoro nemožné s odstupem autenticky zachytit, co už se událo, a nezveličovat význam zážitků na základě toho, co se nám přihodilo později. Když ale tímhle způsobem narativizujeme svoje životy, můžeme přijít o to ryzí, co jsme v daný moment cítili; o chvíle nejistoty a úzkosti těsně před učiněním správného rozhodnutí. Snažíme se vytvořit dojem, že všechna naše rozhodnutí vedou jedním srozumitelným směrem nebo že jsou racionální. Sepsané vzpomínky používáme jako důkaz našich silných stránek a toho, proč si zasloužíme být tací, jací jsme dnes. Proto najdete tolik životopisů úspěšných lidí a proto se úspěšností vydaného životopisu měří velikost odkazu té které osobnosti.

Psaní životopisu je ale především aktem záměrného vynechávání. Neúspěchy a selhání bývají zahrnuty jen jako důkazy tvrdé práce a úsilí, které člověk vynaložil, než dosáhl úspěchu. Nejistoty, úzkosti a pocity bezvýchodnosti se zmiňují pro umocnění působivosti finálního prozření.

Muzeum sebevražd jedné trans holky, které vyšlo loni v nakladatelství tranzit.cz, tato pravidla a stereotypy nabourává a zároveň podvrací i ustálený způsob líčení trans narativů, často následujících podobné scénáře. hannah baer zachycuje život, který není ničím významný, a zapisuje ho ve chvílích, kdy ho přímo prožívá. Nemá na všechno odpovědi, nesnaží se mířit k jistotě, pravdě či úspěchu. Tím je její kniha skutečně kvír – tak, jak toto slovo chápe teoretik Jack Halberstam v knize The Queer Art of Failure. Halberstam mluví o tom, že kvír lidem je z podstaty zapovězeno, aby byli v očích mainstreamové společnosti úspěšní. Jejich životy totiž neodpovídají heteronormativnímu ideálu, který spočívá ve spořádané dospělosti a založení nukleární rodiny s cílem pokračování rodu. Když kvír lidé podle Halberstama v normativních nárocích selhávají a odmítají je, má to revoluční potenciál. Svoboda selhávat, nevědět nebo se točit v kruhu odhaluje alternativní způsoby bytí. Muzeum sebevražd je tedy sice životopis, ale takový, který je ve své podstatě kvír a subverzivní v duchu Halberstamovy filozofie.

Textovky a Foucault

hannah baer je psycholožka a autorka. Nejvíce se ale dostala do povědomí jako správkyně instagramového účtu @malefragility, kam postuje memy a příspěvky inspirované svým životem. Ironickým tónem komentuje aktivismus, levicové smýšlení i vlastní transnost. Její příspěvky vznikají ze spontánních impulzů, některé z nich se do Muzea sebevražd dokonce dostaly s vysvětlením, jak baer napadly nebo jaký zážitek ji k memovému komentáři vedl. Její memy v sobě nenásilně spojují internetovou kulturu s postmoderní teorií a akademickými tématy jazykem, který proniká i do textu knihy. V Muzeu sebevražd tak baer v jeden okamžik kritizuje bagatelizaci emocí a upřednostňování domněle objektivní kritiky a v dalším dopodrobna rozebírá své zážitky z randění a sexu. Tyto dvě roviny by se měly vylučovat, ale místo toho tvoří mnohem komplexnější a upřímnější celek – cítíme, že v životě autorky jsou bytostně propojené. Screenshoty zpráv s kámošstvem následuje polemizovaní s Foucaultovým pojetím trans identity. Muzeum sebevražd tak má široký záběr, překračující běžný životopis. Zachycuje přitom jen něco přes rok baeřina dospělého života (přesný věk se nedozvíme) – autorka na začátku očekává první dávku estrogenu. Díky hormonu pak hlouběji poznává svou transnost a napadají ji nové myšlenky, které v knize zachycuje.

Privilegované trans narativy

baer se ale vyhýbá tématům, které se v trans příbězích běžně objevují, a cis čtenářstvo by je tak čekalo. Autorku zajímají motivy, nad kterými cis lidi ani nenapadne přemýšlet. „Kdyby vám bylo přiřazeno při narození opačné pohlaví, podstoupili byste tranzici, abyste měli stejné pohlaví jako teď?“ chtěla by se hannah baer ptát cis lidí. Píše o tom, jak ji unavují coming outy a vtíravé otázky, jestli už byla na „té operaci“. Přiznává ale, že je v lepším postavení než většina trans lidí: „Když cis lidem říkám, že jsem odjakživa chtěla být holka, většinou dodávám, že tohle je vlastně dost privilegovaný trans narativ, protože ho uznávají lékařské a kulturní instituce.“ baer nemusí nikomu vysvětlovat, co je nebinarita nebo co pro ni znamená gender, a je společností vnímaná tak, jak si přeje – jako žena. Už v předmluvě píše i o svých privilegiích: že jako bohatá, bílá trans žena se statisticky vzato méně častěji stává terčem transfobního násilí než její trans sestry, které mají jinou než bílou barvu pleti, žijí v chudobě nebo jsou sexuálními pracovnicemi.

baer ale prozkoumává i řadu dalších témat, o kterých se v trans hnutí dlouho diskutuje. Když dovolíme našim identitám, aby byly popsané a legitimizované institucemi, neztrácejí tím svůj revoluční potenciál? Není transnost jen rozšířením opresivního identitárního systému, než aby ho narušovala? Po vzoru kvír selhávání ale není autorčiným cílem hledat odpovědi. I kdyby baer nenašla odpověď na žádnou z otázek, důležité je samotné tázání a zpochybňování.

Keťák a smrt

„Víc trans jsem možná kvůli ketaminu,“ přiznává baer. Velká část memoáru je této látce i zážitkům pod jejím vlivem věnovaná a hannah baer se netají tím, že na ketaminu psala knihu samotnou. „Káčko“ či „keťák“ jí pomáhá nejen navazovat vztahy a užívat si party, na kterých tráví každý volný večer, ale i pěstovat solidaritu a hluboké propojení, jaké zažívá se svou nejlepší kamarádkou Hazel. Ketaminový opar přináší poznání a ulehčuje na okamžik existenci. „Rozjet se na káčku,“ píše baer, „je jako vznášet se svobodně nad světem jako duch, mimo tělo, což je taky jeden z důvodů, proč mají trans lidi, co znám, káčko rádi.“

Ketamin je v Muzeu sebevražd jedné trans holky zdrojem zábavy a zároveň prostředkem ke zkoumání stavů změněného vědomí. Zatímco většinová společnost by prozření pod vlivem ketaminu považovala nejspíš za přeludy, kterým se nedá věřit, baer popisuje, jak jí ketamin ulevil od genderové dysforie víc než cokoliv jiného. „Když si ho dám, vnímám ve svém těle i vlastní transnost, svou vlastní schopnost zažívat rozkoš, své vlastní niterně ženské, konfrontační, rajcovní, femme, přidrzlé, sesterské, holčičí já – všechno to krásný a něžný ve svým zkurveným těle.“ Ketamin je pro ni důležitým objevem a záplatou na nepříjemné pocity. Když se po jednom z prvních zážitků vypravěčka ptá Hazel, jak na ketamin přišla, Hazel jen odpoví: „Snažila jsem se nespáchat sebevraždu.“

Už z názvu knížky je jasné, že smrt bude jejím důležitým tématem a Muzeum sebevražd ji pojednává neuvěřitelně upřímně a bez zábran. Proces tranzice často provází jazyk spojený se životem a smrtí: staré já musí zemřít, aby se to nové mohlo narodit. Málokdy ale o sobě tímhle způsobem přemýšlí samotní trans lidé. Smrt je přitom blízko, protože pro mnohé není podstoupení tranzice vůbec jednoduchým rozhodnutím a trans lidé páchají sebevraždy častěji než ti cis. baer přiznává, že v určitých bodech svého života nebyla od sebevraždy daleko, ale právě tehdy získala nový, střízlivý pohled na život: „Ve mně se nic nepřepnulo, spíš do různé míry cítím nebo jsem odjakživa cítila, že chci zemřít, jako by mě něco otravně svědilo, nebo to byla ta zvědavost, prostě uvědomění, že bych určitý den mohla zemřít.“ Sebevraždu nedémonizuje ani neromantizuje a je přesvědčená, že zabít se může být občas přijatelná volba. „Když lidi říkají, že sebevražda je špatná, snaží se mluvit za mrtvé, což je nejspíš chyba.“

Místo úhledného muzea tekutý labyrint

Klobouk dolů patří překladatelce Sylvě Ficové (spolu s editorkou Františkou Blažkovou a redaktorkou Nelou Pietrovou) za to, jak dobře se vypořádala s překladem jazyka, který je v mnohém specifický. Kvír komunity přejímají mnoho slov z angličtiny, protože téměř každý anglicky mluví, a není tak nutné hledat ekvivalenty. U knih je ale potřeba mít na paměti, aby byly přístupné těm, kteří se s kvír mluvou nesetkávají tak často a předpokládají, že dostanou dílo bez anglicismů. Zachovat přitom tón jazyka je náročné. Překladatelce se to ale povedlo s citlivostí, která překonává i běžné překlady kvír literatury. Kromě vyrovnání se s nebinárním rodem psaním „-x“, což je v češtině už poměrně běžné, se jí daří vymýšlet nebo zapojovat slova, která mají potenciál se v češtině uchytit. Anglické slovo transness (stav bytí trans) přeložené jako transnost respektuje citlivost češtiny a zní jako pojem, který tu s námi byl odjakživa, a přitom rozšiřuje český slovník o důležitý termín. Ficová používá slova jako kámošstvo a vajbení způsobem, který v textu působí nenásilně a plynule. Muzeum sebevražd je ukázkovým překladem, který je pochopitelný, přístupný a současně respektuje jazyk originálu.

baer vnímá svoji transnost jako muzeum, protože jí jeho nekonečné sály připomínají ztrácení se v sobě. Pořád dokola si prohlíží artefakty, ve kterých se snaží najít hlubší důvod toho, proč se v muzeu vůbec nachází. Fotky a vzpomínky, které jí už konečně ukážou, kým je. baer si ale uvědomuje, že neexistuje žádná jednoznačná pravda ani nevyvratitelný význam, a je to tak správně. Popsat a vysvětlit předměty ve svém muzeu by znamenalo přijít o tekutost vlastního já, o potenciál měnit, jak sami sebe pojímáme, a místo toho zatemnit skutečné zážitky a vzpomínky představou stabilní a neměnné identity. Znamenalo by to udělat ze svého muzea instituci, a to je to poslední, co si baer přeje. Proto je autorčino muzeum spíše než přehlednou, naleštěnou expozicí nelineární, hýřivou mapou tranzice, která se rozbíhá všemi směry. Nejlepší způsob, jak si vychutnávat umění uvnitř, je nechat se jejími spletitými sály vést.