Vůbec bychom se nepoznali, kdybychom spolu nechodili do školy

Osmnáct děleno dvěma je devět. Teď je nám čtyři- až pětadvacet a tahle doba se pomalu zkracuje na třetinu (dvacet sedm děleno devíti je tři). A každým dalším rokem se tohle číslo zmenšuje. Ona ta matika není zas tak těžká. Stále přitom platí, že nemám rád rajčata, fronty v jídelnách, a hlavně zapomínání.

Na fotce z deváté třídy je nás dvacet. Není na ní Viktor; asi nebyl ve škole. Ani Alena, která k nám propadla a odešla už v osmé třídě. Petr se fotit nechtěl. Místo třídní je s námi oblíbený matikář. Nemůžu najít ani těch šest spolužáků, kteří šli v páté třídě na gympl. A nenašel bych ani ty dva, kteří před pár lety odešli navždy.

Ke konci roku se budu stěhovat zpátky do malého města, kam jsem chodil na základku, tím spíš mě osudy spolužáků zajímají. Poslední roky jsem byl ten „frajírek z Prahy“, který unikl ze sevření minulosti, a o tom, jak dnes žijí, se dozvídám hlavně ze sociálních sítí.

Zuzka, se kterou se potkáme už naživo před základkou, na rozdíl ode mě žádnou nostalgii nepociťuje. S kamarádkou sem chodí vyzvedávat její dceru. Na škole prý stále působí učitelky a učitelé, kteří učili i nás.

Furt jen někoho poslouchat / Rozverní

„Při prvním odchodu ze třídy jsem řekl ‚ahoj‘. Učitelka mě hned opravila, že odteď to bude ‚na shledanou‘,“ vzpomíná Radek. Letos šlo k lednovým zápisům do první třídy asi 140 tisíc dětí. Tenkrát, před dvaceti lety, bylo přijato skoro 92 tisíc dětí. Schválně, kolik z nich udělá stejnou chybu jako Radek – šance je vyšší.

Já jsem šel na zápis do třídy, která pak byla i naše domovská. Zadní část oddělovalo sklo, za kterým se holky převlékaly na tělocvik a kam jsem později chodil na angličtinu. Seděl jsem vedle Petra, kterému jsem mnoho let záviděl dlouhé vlasy.

S Emou zavzpomínáme na dějepisářku, která dbala na to, abychom při zkoušení nepřekročili linii jedné linoleové dlaždice. Každá hodina začínala stejně: „Do ruky vezmeme modře píšící propisovačku a do pravého horního rohu vepíšeme dnešní datum.“ Většina z nás ten úvod stále umí nazpaměť. Vybaví se nám i učitel matiky, jeho pantofle, kraťasy či konspirační teorie typu: „Za tři roky přiletí meteorit, takže když to nebudete chápat, zas tak to nevadí.“ Hodiny s ním byly zábava, asi jako jediné, i když jsme byli dost drzí. Vysloužili jsme si přezdívku „babinec“.

Jó, to byly časy… / Rozpoždění

Z těch dvaadvaceti lidí se se mnou odmítli spojit jen čtyři. Mnozí z nich dodělávají vysokou školu, nastupují do práce na plný úvazek nebo už dávno pracují, a svoje životy popisují jako „příjemně nudné“. Zatím jen jedna spolužačka je vdaná.

„My jsme spolu seděli, že jo?“ ujišťuje se Martina, se kterou se potkávám v parku poblíž základky, „ale pak nás rozsadili, protože jsem na kroužku korálkování řekla, že ty mi pomáháš s matikou a já tobě s výtvarkou – a lektorka to práskla naší učitelce!“ Tohle mělo být v mytické první třídě – naposled, kdy se na mě někdo spoléhal s matikou.

Asi v pátém ročníku nám jako kmenovou třídu přidělili „hudebku“. V přední části jí dominoval klavír a vzadu lavičky – naše branky. Kluci chodili ze školy rovnou na florbalový trénink, takže měli věci s sebou. „Aspoň jsem pak kvůli tomu zlomenýmu prstu nemusel psát pololetku z češtiny,“ vzpomíná Adam na kariéru brankáře.

Chodili jsme hrát pětadvácu [fotbalovou hru na jednu bránu; pozn. red.], do knihovny na počítače, kupovali si energiťáky, vysedávali před školou nebo u kolotoče, kde se po ránech kouřilo. V kouzelné pauze před odpoledním vyučováním jako by se smělo všechno. Jednou jsem šel ke kolotoči a vidím, jak se zlevněná vajíčka rozpleskávají o fasádu protějšího domu. „Nebo jak tam jednou hodili ze skalky tu pračku! Holky od nás to nahlásily a pak se bály s těma klukama bavit,“ připomíná mi Adam momenty, které znějí, jako by se nestaly.

Stále je mám doma schované pod dnem spodního šuplíku: Playboye z roku 96, tehdy můj nejcennější klenot. Dvakrát do roka byl na dvoře sběr a nás, „silné hochy“, poprosili, abychom ho naházeli do kontejnerů. Pro někoho odpad, pro nás vlhké sny a první erekce. „Pronášeli jsme je do skříněk, maskovaný za časopisy o autech,“ doplňuje Evžen.

Vy jste tam měli chlast? „Vždyť jsi byl s náma na pokoji!“ kouká na mě nevěřícně Adam, když se ve vzpomínkách vracíme na teplé italské pláže, kam jsme jeli na poslední zájezd v devítce. Protože jsem tam byl bez holky, vykouřil jsem krabičku cigaret. Nakonec jsme sehnali i pár už smíchaných rumů s kolou. Adam se rozhádal kvůli prvním láskám: „Mates pak vypil úplně všechen ten chlast a vožralej se tam válel.“

Slaná pachuť připomíná křivdy / Rozkřivdění

Vzpomínky působí slunečně, pohodově. To zlé a tísnivé jsem vypustil. Nic takového se snad ani nedělo, vždyť jsme byli super banda. Nebo…?

„Mám hodně vzpomínek na to, jak jsem se choval jako idiot,“ reflektuje dávné doby Tomáš, „nevěděl jsem, jak se bavit s lidma, tak jsem dělal věci, co měly ohlas, včetně zlýho chování k ostatním. Prostě snaha zapůsobit, aby se na mě ty lidi nevysrali.“

Lenka vnímá své tehdejší já trochu mírněji: „Myslím, že jsem jenom šla s davem a snažila se zapojit. Vždycky jsem byla ten střed, na základce i na střední. Neměla jsem nejlepší kamarádku, občas jsem byla možná trochu do počtu.“

Renatu zas na prvním stupni pár holek slovně šikanovalo. „Ne, že by mě to ovlivnilo celoživotně, ale v tu dobu to bolelo. Děti k sobě prostě dokážou bejt ošklivý, ohleduplnost přijde až časem.“ Zároveň si uvědomuje, že ne všechny holky měly doma ideální situaci. Později, i přes křivdy minulosti, chtěla Renata patřit do party: „Asi jsem splachovací. Věděla jsem, že Diana dokáže bejt svině. Zároveň mi ukázala, jak bejt asertivní.“

„Já byla hysterka,“ vzpomíná Martina, „třeba jak jsem rozsedla lavici a bála se, že budu muset platit tisíce – stálo to pět set korun. A ještě víc jsem brečela, když na mě čekal Evžen s tím kusem lavice jako suvenýrem. Byla jsem otravná, nebudeme si lhát. Poslední do týmu, na tanec, do skupiny na projekt,“ vypočítává a uvědomuje si, že ve škole neměla zázemí. Nakonec ale i v tom dokáže vidět něco pozitivního: „Ona šikana nebyla jen špatná. Naučila jsem se odpustit sama sobě, že jsem nebyla oblíbená. A už vím, čím to bylo, a změnila jsem se.“

Z rozhovorů se spolužáky se stává svého druhu terapie. „I Erice jsme dávaly celkem sodu na těláku v šatně,“ říká Ivana, „a já byla určitě jedna z těch hlavních postav, ale potom na střední jsme se bavily.“ Erika k nám přišla až ve třetí třídě. Nenechala si nic líbit: „Spolužačce jsem vytrhla vlasy a jednomu z kluků udělala monokl.“ Všechno jí bylo jedno. „Jen mě mrzí, že jsem si z Aleny udělala podržtašku,“ přiznává a lituje toho.

Viktor k fotbalu dělal hokej, plavání a často nebyl ve škole. „Od šestý třídy jsem chodil tajně do práce. Čtyřikrát do roka jsem měl angínu, protože se betonovalo. Musel jsem. Škola byla útěk. A na hokej jsem si šel vybít zlost – rozjet se proti stěně a narvat někoho do mantinelu bylo vysvobození,“ svěřuje se po letech. „Byl jsem čůrák otravnej, do druhýho stupně vyloučenej – to ale nedávám nikomu za vinu,“ říká ve svém vlastním autoservisu. Kolem sedmé třídy ale přišel zlom. Uklidnil se. „Určitě to byl Evžen, kterej mě zapojil do zbytku třídy. Nevím proč.“

Až teď, když mluvím se spolužáky po takové době a s takovým odstupem, zjišťuju, co všechno zažívali doma a jak se cítili. Tak takhle teda vypadal náš kolektiv? Nebo na něj aspoň takhle vzpomínáme? V příbězích se objevuje domácí násilí, péče o nemocné rodiče, dobrovolné opuštění světa (nebo pokusy), rozvody, nepřítomnost, povahy… Díky vám všem za skvělé dětství.

Poslední společná fotka / Rozpojení

Petr si našel kamarády ve vedlejší třídě a požádal o přestup, protože jsme ho prý neměli rádi. „Dost mě to mrzelo,“ říká mi Lenka, „vyrůstali jsme jako brácha se ségrou, jezdili jsme spolu i na dovolený.“ Dochází mi až po letech, že zhruba v té době Petrovi umřela máma. Pamatuju si, jak se s námi nechtěl ani vyfotit na poslední společnou fotku. I třídní ho přemlouvala. Ani na mou žádost o rozhovor bohužel nereagoval.

A tak

když základce odzvonilo…

Šli jsme dál.

Víceméně třetina lidí šla na místní gymnázium, druhá třetina na obchodní akademii a třetí mimo město. Já jsem třeba zamířil na gymnázium do Kladna, protože jsem chtěl zkusit něco nového. Kdybych zůstal, stačilo by vstávat v 7:30, protože gympl, případně obchodku, jsem měl téměř za barákem. Očividně mě ale lákalo vstávání v 6:20 a dojíždění (v podstatě celou tu dobu mě vozila máma).

„Mě mrzelo, že jsi nešel na gympl s náma,“ říká trpce Evžen, můj tehdy nejlepší přítel. „Nový kolektiv byl pro mě docela šok, protože předtím trávíš devět let s lidma, se kterýma se naučíš fungovat. Vědí, jak se chováš, a můžeš říct cokoliv, vyrostli jste totiž spolu,“ vypráví mi moje druhá láska. Jo, taky jsem měl pocit, že s těmi lidmi zůstanu celý život. Byli jsme rodina. Opustit je bylo skoro nemyslitelné.

Odejít z města nepřipadalo jako dobrý nápad jenom mně. „Vyhovovalo mi, že mě tam nikdo neznal a mohl jsem začít od znova. Zvedlo mi to sebevědomí. Je to jiný, když jsi na místě, kde tě znají od pěti let, a pak přijdeš někam nově jako dospělej,“ shrnuje Adam svoje pocity z přechodu na střední.

„Čekala jsem, že si ze mě Praha sedne na prdel,“ vypráví se smíchem Ivana. Vydržela tam necelé pololetí. „To bylo poprvý, co jsem nezapadla do kolektivu. Myslela jsem, že jít na střední ve stejným městě jako na základku není dost.“ A tak se vrátila do našeho města na obchodku, kde kdysi studovala i její máma a babička.

Třeba už se nikdy neuvidíme / Rozlítaní

 „Vztahy ze základky se podle mě začaly trhat už na střední – jak jsme se rozutekli,“ uvažuje Erika, „třeba s Janou ani nevím, proč jsme se přestaly bavit…“

Šárka zase s některými spolužačkami nezažívala „pocit opětování, že mě jako rády vidí“. Naopak její kontakty ze střední trvají. Zná i lidi, kteří na základku nedají dopustit, zato náš kolektiv hodnotí jako průměr. „To vidíš na tom, že se nedokážeme sejít. A kdyby ty ses do toho teď nevložil, tak se třeba už nikdy neuvidíme.“ Přislíbil jsem totiž uspořádat školní sraz.

„Eriku si už skoro nepamatuju,“ přemýšlí Jitka nahlas, o které jsem zase já nic moc nevěděl, protože na své sociální sítě skoro nic nepřidává. Už od základky má problém s hodnocením ze strany druhých lidí – i proto, že si s ní psaly spolužačky z falešného profilu kluka a chtěly ji vytáhnout ven.

„Možná, že kdybych se chovala jinak a ne pořád ‚já, já, já‘, tak by naše vztahy vydržely,“ domnívá se Marie. Kdo se ale baví stále, jsou kluci. Někteří spolu i pracují a vesměs se vídají každý týden. Bylo nás sedm oproti patnácti holkám, proto jsme byli semknutější. Dost lidí prý obdivuje, že nám takové dlouhé vztahy vydržely.

„Škoda, že jsme si nevedli deníky nebo si nemůžeme přečíst starý slohovky,“ lituje Erika s výhledem na ovál, kam jsme chodili na tělocvik. Už tehdy při psaní porno povídek se spolužačkou se zrodil její sen – napsat knihu.

Každý máme velký plán / Rozutečení

Letos v červnu je to už deset let, co jsme ze základky odešli. Za rok v září to bude dvacet let od nástupu do první třídy. „Narveš do jedný třídy dvacet lidí – a teď se devět let bavte... Někdo tomu říká vězení, někdo škola. Později si najdete jiný lidi, jiný party, a pak už vás drží jenom to, že jste spolu strávili devět let ve třídě. To málokoho spojí. Bylo by sobecký, kdyby mě to mrzelo,“ nabízí trochu jinou perspektivu náš „třídní klaun“.

Voda v místním rybníku byla tenkrát ještě čistá, s kachničkami a zalitá sluncem. Šli jsme tam během vyučování, protože nám bylo slíbeno překvapení. „To mi už před vámi vypadávaly vlasy?“ Radka jsme neviděli snad půl roku. Kus tepla toho dne ve mně zůstal, s chladnou ozvěnou. Bylo to pro mě první setkání se smrtelností, snad i proto jsem se s ním tehdy moc nebavil. Bylo náročné si připustit, že se možná vidíme naposledy. Zároveň mám pocit, že smrt s námi nikdo moc neprobíral, na rozdíl od matematiky.

Tehdy začala hodně chybět Jana: „Zůstávala jsem tam s ním.“ Ostatní si mysleli, že se fláká. „V tu dobu mě Kuba označil na Facebooku na třídní fotce v korunách stromů,“ říká Radek. Část šesté třídy i celou sedmičku jsme Radka neviděli. Čtrnáct měsíců – sedmnáct bloků chemoterapie. Boule jedenáct krát deset centimetrů. „Jak jsem byl tlustej, tak to nebylo vidět, ani to nebolelo. Pak mi to vyřízli a řekli, že je to rakovina,“ popisuje.

„Naše mámy si volaly a já už čekal průser. Hrávali jsme spolu na kompu; furt jsem si z něj dělal srandu, že to neumí,“ svěřuje se Tomáš. Radkova máma mu ale děkovala, protože to, že s ním byl v kontaktu během nemoci, drželo Radka nad vodou. „To bych snad byl radši, kdyby mě seřvala, že jsem na něj zlej. Týdny jsem pak přemýšlel a uvědomoval si, jak blbě jsem se choval – a to mě dost změnilo,“ vypráví. Věřím, že jestli nás něco podvědomě semklo, tak právě Radkova nemoc. „Nejdřív jsme ho litovali, ale pak jsme mu chtěli vrátit, co v nemocnici ztratil,“ potvrzuje Viktor.

V deváté třídě nás bylo dvacet dva, v první asi dvacet osm. Někteří odešli na gympl. Nemám rád zapomínání. Bojím se smrti.

„Smrtelnost jsem si uvědomil, až když umřel Jáchym,“ odkazuje Tomáš na spolužáka, který s námi chodil zhruba do třetí třídy. „Dal jsem si za úkol rozbít mu hubu, protože on ji rozbil mně; chtěl jsem mu to vrátit. Na nějaký starý fotce jsem ho přeškrtnul.“ Dnes mu chodí zapalovat svíčky na hrob. Potom zemřela Helena, která šla už v páté třídě na gympl. „Občas jí chodím na hřbitov říkat, jaké je počasí,“ prozradí mi Martina.

Ema je teď v Curychu v rámci doktorátu: „Fyzicky vídám rodiče jednou za tři měsíce. Jsou ve fázi života, kdy toho mají víc za sebou než před sebou, na rozdíl ode mě. I takhle vnímám smrtelnost, v týhle konfrontaci, v tom, že svět není takový, jaký jsem chtěla. Ale zatím je snad na všechno dost času,“ zní trhavý hlas videohovoru.

Když budu optimista, jsme ve čtvrtině našich životů. Jen už ne spolu, každý za sebe. Rozutečení.