Prokletí, která dědíme: dům žen od Irene Solà

Samotný název knihy nás odkazuje na zakletí či výčitku, kterou pronáší nadpřirozený, ne-li božský hlas vůči ženské postavě z románu – využila jsi dary, které jsi dostala, proti zavedenému řádu. Autorka si tak trochu vypůjčuje rétoriku připomínající inkviziční a zároveň misogynní diskurz – ženě je vyčítána autonomie; používá, co má, podle své vůle a touhy – a samostatnost jako hřích. 

Pro recenzi tohoto titulu se nabízí metafora románu jako domu – symbolu i reálie, jež čtenářstvu může pomáhat s orientací v jinak složitém textu. Veškeré ostatní hranice, časové i narativní, se snadno smývají. Dům je totiž explicitním prostorem bezpečí i uvnitř románu, třeba ve chvíli, kdy se postava Margarida rozhodne, že do jejího domu nikdy nevkročí žádný muž. 

„(...) A za noci pak slýchávaly, jak v těch poslušných stromech praská, jak je objímají, jak pohlcují cesty a zkratky, jak houstnou , tisknou se k sobě, drží se jeden druhého a vzájemně se proplétají. Údolí a svahy nad ránem křoupaly a odřezávaly je od okolního světa (...)“ (s. 79) 

V románu absentuje pevné rozlišení postav, a místo toho se nám otevírá prostor, v němž hraje hlavní roli kolektivní ženská zkušenost. Čtenářstvo, zvyklé mít v postavách přehled, si může připadat ztraceno. Kdo je čí dcera, matka, sestra? Postavy se od sebe odlišují jen částmi těla, které jim kvůli prokletí chybí. U některé jde o jazyk či kousek nohy, u další o játra, u jiné o řasy. Postava Margaridy a její kus chybějícího srdce však vyprávění ovlivňuje o něco více. Její zášť, závist a nenávist k jiným ženám totiž proměňují jinak poklidnou atmosféru v již zmíněném domě, a to jak v minulosti, tak v současnosti vyprávění, kdy už po smrti jiné ženy, Bernadety, čeká na její příchod. Dům totiž nechrání pouze těla obyvatelek, ale uchovává také jejich paměť. Každá další generace dcer do něj vstupuje jako do prostoru již obsazeného předešlými příběhy, touhami i tragédiemi. (Setkáváme se sice i s mužským osazenstvem, které se však většinou příliš nezdrží a buď odchází, nebo umírá.)

Příběh rámuje několik časových rovin, které se překrývají a splývají. Čas neplyne pouze lineárně, ale vrství se. Přes nejasné hranice však můžeme určit, že se děj odehrává během jednoho dne v době, kdy už se jezdí vozy bez koní, tedy auty, a lidé ve volném čase hledí do zrcátek, tedy mobilních telefonů. Pohled na svět prostřednictvím starých duší žen však tyto reálie neumí „pojmenovat správně“. V této době jsou totiž i postavy v domě dávno mrtvé a připravují hostinu pro uvítání nové příbuzné, Bernadety. Do této roviny pak vstupují ještě vzpomínky na minulost a legendy vyprávěné ústy postav. Odlišit je od sebe je často skoro nemožné.

Jednou z výrazněji odlišených postav je již zmíněná Bernadeta. Ta má schopnost nahlížet do minulosti i budoucnosti, ač je tento dar pro ni spíše prokletím. Jedinou útěchou v děsivých vizích jí je postava Ďábla ve všech možných podobách. Ďábel, do té doby démonizovaný jinými členkami domácnosti, je náhle nahlížen až romanticky a tělesně. Bernadeta se na něj nakonec upíná i mimo své vize a přivádí ho v noci do domu jako milence. (Autorka v této části vyprávění přitom vychází z katalánské legendy, již najdeme v příběhu „Hostinec u Ošklivky“ v knize Montseny. Históries i illegendes Xaviera Roviró Alemanyho.)

Jazyk vyprávění je místy surový a velmi explicitní, ať již jde o přesné popisy porážení a obcování zvířat, či pouhé postupy při vaření: „Přistoupila k zavěšenému zvířeti a zkušenými prsty oddělila kůži od bílé tukové blány na povrchu masa, které bylo růžové, zářivé a svalnaté, na břiše žluté, na nohou fialové. Když se dostala k hlavě, obnažila lebku.“ (s. 55). Když postavy zažívají bolest, vyjevuje se čtenářstvu až bytostně nepříjemně a zatahuje je hlouběji do fikčního světa.

Ten se nachází na venkově, který může připomenout knihu od jiné iberské autorky, která v tuzemsku rezonovala v loňském roce. Román Červotoč Layly Martínez, jenž pojednává o dvojici žen a jejich minulosti, svou výstavbou a atmosférou vyprávění vytváří podobný prostor statku, který není pouhou kulisou, ale uzavírá v sobě tajemství, křivdy i rodovou paměť a zároveň prostřednictvím vyprávění ukazuje prstem na muže, kteří nesou vinu za neštěstí žen kolem sebe. Samotné ženy se však nenechávají utrpením definovat, berou ho za své a vycházejí z něj ještě silnější, ať již živé, či jako pouhé duše. Zatímco však Layla Martínez staví své dílo na sociální a třídní pomstě, Solà vytváří rodinnou historii, již vkládá do folklorního a téměř bezčasého prostoru.

V jejím mnohovrstevnatém románu není nic černobílé ani jasné; kontury vyprávění snadno mizí. Forma však pro autorku není pouze literárním experimentem, jde o analogii, jež nám ukazuje, jak se v rodinách dědí vzpomínky, křivdy i prokletí – jako pouhé hlasy, obrazy a tělesné stopy. Právě tím však Irene Solà vytváří svébytný fikční svět, který nestojí na individuálních osudech, ale na kolektivní ženské paměti. Fragmenty ženských zkušeností se prostřednictvím domu spojují v jeden celek, jehož jednotlivé části nejsou viditelně spojené, přesto je drží pohromadě společné základy: dům, tělo, folklor a příběhy žen, které odmítají zmizet.

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot
Irene Solà
Přeložil Michal Brabec
Paseka, 2026