Fetišem k osvícení: kniha Second Skin odkrývá těžké závěsy expanzivní sexuality

„Fetiš je ona kluzká temnota, která odolává řeči,“ píše v Londýně usazená, původem ruská esejistka, kurátorka a výzkumnice Anastasiia Fedorova v knize Second Skin: Inside the Worlds of Fetish, Kink and Deviant Desire (Druhá kůže: Do světů fetiše, kinku a zvrácených tužeb), která vyšla loni v britském nakladatelství Granta. V zhruba dvousetstránkové sbírce esejů Fedorova zúročuje svůj dlouholetý zájem o queer komunitu, různé podoby nenormativní sexuality (tzv. kinku) i její kulturní kontexty. Text mapuje dějiny konkrétních komunit, ale taky rozebírá mocenské, politické a emocionální dynamiky svázané s různými praktikami, od BDSM přes medicínský fetiš po touhu spojenou s automobily.

Jak fetiš, tak obecněji kink jsou přitom snad viditelnější než kdy dřív. Když Fedorova popisuje, jak na sklonku osmdesátých let britská policie prováděla zátahy na gaye milující kůži (tzv. leather daddies), dnes je různých BDSM a dalších motivů v popkultuře plno. O Berghainu slyšeli skoro všichni, latexové oblečení je celkem běžnou součástí hudebních videoklipů, i u nás narazíme na reklamy zvoucí na kinky party. Fedorové kniha tohle pnutí mezi popularizací a subkulturou tematizuje, stejně jako vztah fetišů k proměňujícím se společenským podmínkám. Vše přitom protkává osobními zážitky, poetickými popisy pocitů, zvuků, vůní a počitků.

Erotické objekty od latexu k automobilům

Hned v úvodu Second Skin slibuje mnohé, když nečekaně cituje Karla Marxe a jeho koncept komoditního fetišismu a rozebírá nejednoznačný vztah, který fetišistvo má k jednomu ze základních procesů kapitalismu i mocenských vztahů. Ne nadarmo se sloveso fetišizovat používá pro redukci ostatních lidí na objekty nebo pro „nezdravý“ vztah k nějaké věci. „Moje fascinace silami, které přisuzujeme předmětům, vyvěrá právě odsud, z hmatatelné ozvěny konzumní touhy,“ píše autorka, zatímco vzpomíná na zánik Sovětského svazu a spirituální auru, kterou v nově kapitalistickém Rusku nabylo drahé oblečení či auta – na svůj „rychlokurz v kapitalismu“. Fetiše jsou podle ní způsoby, jak nahlédnout novýma očima intenzivní pouta, která prožívají všichni lidé vůči objektům, včetně těch, jaké si s erotikou zrovna nespojujeme. „Je opravdu takový rozdíl mezi člověkem, který má kink na boty, a sneakerheadem?“ ptá se autorka a naznačuje jednu z nejpodnětnějších rovin knihy: kink nejen jako (velice queer) posouvání osobních a společenských horizontů potěšení a rozkoše (Fedorova si pro to vypůjčuje termín „expanzivní sexualita“), ale taky prizma, které odhaluje procesy prostupující našimi životy. Konec konců, v této knize najdeme i kapitolu o autech, což je asi nejtypičtější současný fetiš, který dovedl do parlamentu i vlády celou jednu stranu.

Second Skin je deklarovaně politický text podepřený kritickou teorií, prim v něm ale hraje žitá zkušenost. Fedorova občas zmiňuje taky Freuda nebo Foucaulta s tím, že Foucault v Second Skin vystupuje především jako milovník fistingu. Důležitou součástí knihy jsou totiž hlasy z komunit, kde se Fedorova pohybuje, a osobní zážitky autorky. Fedorova vzpomíná na první nákupy latexového oblečení, návštěvy BDSM klubů a navíc, protože působí i jako kurátorka, uvádí celou řadu umělců a umělkyň, kteří s fetišem pracují. Součástí knihy je také barevná obrazová příloha, v níž se míchají umělecká díla s komunitními dokumenty.

Kniha je tak plná zajímavých faktů a příběhů. Dozvíme se, že britskou latexovou komunitu založili příznivci těžkých voděodolných kabátů, zjistíme mnohé z každodenní práce profesionální dominy nebo prostřednictvím kaleidoskopu osobních zpovědí nahlédneme do životů gimpů, kteří si libují ve smyslové deprivaci pomocí kožených nebo gumových masek a obleků. Na každém z témat přitom Fedorova demonstruje nejen hluboké prožitky, které praktikujícím nebo jí samé přinášejí, ale i subverzivní potenciál kinku jako takového. Stejně jako fetiš k objektům souvisí s kulturou komodit, tak „patrně nejzásadnější silou dominy je, že ovládá hranici mezi fantazií a skutečností“. Domina je rovněž postavou, „která drží v rukou náš nejvyšší fetiš: moc v rukou těch, jimž byla společenským řádem tradičně odpírána“ – tedy žen a queer lidí, často jiné než bílé barvy kůže.

Co je a není na kinku transformativní?

Přestože Fedorova uznává, že třeba praktiky ženské dominance jsou spojeny s řadou stereotypů, a dost možná jsou tak svůdné právě kvůli patriarchátu (jak říká jedna respondentka: „kdyby nebyl patriarchát tak mocný, nebyla by po mně poptávka“), celou knihou se vine upřímné přesvědčení, že kink, nenormativní sexualita a všechny tělesné, psychologické, emocionální a politické prožitky, které přináší, mohou být zásadním způsobem transformativní. Dominance nám umožňuje „představit si svět jiných možností a rolí“, gimpové jsou pak „jakési zenové postavy, oddané rozpuštění vlastního já“ a fetiš podle Fedorové představuje „perspektivu, jak se dívat na svět: možnost jiné erotiky; sexuální odlišnost, jež byla a stále bude perzekvovaná; potěšení, které si zaslouží širší uznání a pochopení. (...) Fetiš ukazuje, že sexualita dovede povznášet i dehumanizovat, oslavovat a ponižovat, propojovat nás s ostatními a zároveň ostatní vymazávat.“

Při čtení máte chvílemi nutkavou touhu impulzivně nakoupit lesklé svršky a vydat se na nejbližší 18+ party s cílem posunout hranice sebe sama a zároveň se podívat na kapitalismus (s touhami bytostně propojený) novýma, fetišovými praktikami proměněnýma očima. Fedorova sice zmiňuje některé z problematických aspektů kinku, jako jsou vnitrokomunitní neshody (týkající se gay maskulinních stereotypů, viz Tom of Finland) nebo komodifikace fetišistických prvků popkulturou; přesto bych si přál, kdyby se Fedorova vydala do ještě kritičtějších vod – jak transformativní (a možná i morální) je třeba takový findom, který zcela otevřeně operuje s mocí peněz?

„Upřímně doufám, že aspoň jednou nebo dvakrát budete při čtení znechuceni,“ píše autorka, přestože zůstává v relativně bezpečném území. Už neřeší extrémní (ale neméně pozoruhodné a rozhodně silně tabuizované) fetiše spojené například s různými tělesnými pochody nebo ostentativním (konsenzuálním) násilím. Nerozebírá ani opačnou minci postupné normalizace kinku v podobě stále běžnějších, kdysi extrémních praktik v mainstreamovém pornu a dopad takto vzniklých očekávání na „vanilla“ vztahy. Jen letmo se dotkne celého balíku témat spojených právě s patriarchátem a tělesným sebeobrazem. Podobně povšechně řeší, jak jednotlivé fetiše souvisí s politikou a ideologií nad rámec obecné „komodifikace“ a „dehumanizace“ – včetně toho, jak bytostně souvisí činnost řady sexuálních pracovnic a pracovníků v knize s hyperkomodifikací vlastní identity v on-line světě. Respondenti v Second Skin jsou až na výjimky uvědomělí, cílevědomí, sebejistí a veselí. Je to pochopitelný klíč, kniha však kvůli tomu zůstává trochu na povrchu – ať už co se týče konceptuálního chápání kinku nebo konkrétnějších podob queer osvobození (které musí být jiné pro gaye, lesby, trans* osoby, intersex osoby a další), jež je jedním z velkých témat knihy.

Dotknout se něčeho studeného

Second Skin je nakonec nejsilnější v momentech, kdy Fedorova mluví sama o sobě. Například o tom, jak bytostně je kink svázaný s její úzkostí:

„Fetišismus mám v kůži zarytý hluboko. Určují ho moje vlastní zážitky, lidé, s nimiž se setkávám, svět, který se okolo mě odvíjí. Myslím, že moje fetišistické tužby sídlí v mém těle stejně hluboko jako moje úzkost. (...) Když se chcete vyhnout tomu, abyste se stali [tváří v tvář úzkosti] zcela bezmocní, jednou z klíčových technik, kterou vás učí při kognitivně-behaviorální terapii, je zaměřit se na smysly. Může to znamenat dotknout se něčeho studeného, všimnout si něčeho červeného nebo vnímat kradmou vůni deště. (...) Mít fetiš možná prostě znamená se na něco soustředit, znát způsob, kterým utišit hluk světa – tím, že přesně víte, co vám ten který objekt přivodí.“

Nebo když v kapitole o medicínském kinku píše:

„Proč miluju chodit na ravey nebo skákat ze skály do ledového moře? Proč hodiny souložím a zkouším věci, které mi ubližují? Dlouhou dobu jsem to dělala, abych zapomněla na to, že můžu být nemocná, abych znovunabyla vládu nad vlastním tělem a osudem, umenšila ulpívající strach. Dělala jsem to proto, že jsem nemocná, a to chronicky. (...) Díky rukavicím se nejen cítíte silní, ale také vám umožňují dotknout se věcí, kterých byste se jinak nejspíš neodvážili – v mém případě jsou to zdraví a nemoc, institucionální péče, strach ze smrtelnosti a patologizovaná touha.“

Second Skin čtivě otevírá spoustu podnětných, důležitých a, ano, vzrušujících témat dotýkajících se nejniternějších zákrutů našich identit, společenských rolí a tenzí, jež procházejí napříč naší komoditní společností. A i když by občas knize slušelo z bezpečného esejistického stylu vykročit, je to pořád doporučená četba pro ty, kdo chtějí do světa fetišů proniknout, odnést si řadu tipů na umělecká díla a pochopit, co je tak svůdného na gumě, kůži, nohách či psích kostýmech. Nejspíš hned nezačnete mluvit „jazykem fetiše“, jak píše Anastasiia Fedorova, ale možná si stejně jako já koupíte první latexové rukavice. Pozor: nezapomeňte na pudr a leštidlo.