„Něco mi říkalo, že mluvím příliš drze, ale nemohla jsem si pomoct.“

„Kdybych byla chytrá, dotáhla bych to daleko. Ach, kdybych byla chytrá. Mohla bych třeba i studovat. Udělat si rychlokvašený titul, kdybych byla chytrá. Ani bych nemusela být pilná nebo nadaná. Hlavně umět se podepsat. Na to správné místo. Na ten správný papír.“ 

Utlačovaná. Odhodlaná. Neustále se utvrzující ve vlastní morálce.

Salivarová vytvořila postavu dívky, se kterou je těžké nesympatizovat. Autentičnost jí propůjčuje už to, že v mnohém vychází z autorčina života. Zdenu Salivarovou zná čtenářská veřejnost zejména díky její usilovné práci v exilovém nakladatelství 68 Publishers, ale já bych se za ní chtěla ohlédnout jako za vynikající spisovatelkou. 

Salivarová, hledající novou existenci v exilu, napsala první verzi románu Honzlová (1972) údajně za tři měsíce. Odehrává se v pavlačovém domě padesátých let, v němž rodina na malém prostoru bojuje s nepřízní doby a všudypřítomnou perzekucí. Vězněný bratr, otec uprchlý na Západě, toxické ovzduší ve folklorním souboru, stěhování z Pařížské ulice do nehostinného Karlína nebo Honzlové výsadní znalost francouzštiny, z toho všeho lze soudit, že Salivarová byla jasným předobrazem hlavní protagonistky Jany Honzlové. Patrná je i autorčina znalost hudebního prostředí, která se prolíná veškerou její prózou. Své postavy často umisťuje do prostředí baletních spolků, malých divadel, orchestrů či folklorních souborů. Ponechala si však volnost ve fikčním vyprávění a do dějových kontur obsadila vyostřené charaktery.

Při četbě prózy Zdeny Salivarové může mít čtenář pocit, že v ženských postavách vidí jednu umíněnou Janu Honzlovou, která se v obměnách vyskytuje v dalších dílech Salivarové, například v povídkových souborech Nebe peklo ráj, Pánská jízda či Pas de trois. Zesměšňuje autority, a ačkoliv ji provází neustálé komplikace, pořád je jí vlastní skvělý humor. (I ten však se však někdy může zdát příliš troufalý, když cílí na nenarozené sourozence nebo nehodu sestry Anduly.) Honzlová obvykle nemluví o tragických rodinných osudech se smutkem, ale vypráví je spíše mimochodem. Své vnitřní nejistoty rovněž odkrývá jen zřídka. 

Autorčina práce s postavami je vůbec pozoruhodná. Nenávist i sympatie si k nim čtenář snadno vybuduje prostřednictvím dialogů, které je skvěle nepřímo charakterizují. Vezměme si jen paní Pelikánovou, postavu obestřenou domněnkami, navenek „zbytečnou“ uklízečku, vynalézavého Janina bratra Huga, který se stane obětí systému, nebo přítele, kněze Krůnoslava, který Janu přivádí k myšlenkám o Bohu. 

Rafinovaný moment přichází v závěru románu, kdy si čtenář uvědomí autorčinu hru. Salivarová v průběhu vyprávění několikrát zmiňuje potenciální hrozbu, již podává s typickým sarkasmem a nepřikládá jí zdánlivě důležitost. Vyústění je tím silně efektivní.

Zábavné je rovněž propojování současnosti vyprávění s odbočkami od hlavního děje. Postava Jany se  často ocitá v situaci, která jí slouží jako odrazový můstek pro jiná vyprávění, z nichž se čtenář dozví mnohé o jejím okolí. Autorka však neutíká z dějové linky a obratně se vrací k výchozí myšlence. Čtenář se tak na jedné stránce dostane od výslechu ke kolegyni kleptomance a milostným pletkám v souboru. 

Parný letní měsíc. Jana není připuštěna na zájezd folklorního souboru pro svůj nevhodný původ. Má se starat o ředitelovu kancelář. Její život je nastíněn v kádrových materiálech, k nimž má přístup. Stanovisko, které k ní zaujímají její kolegyně, se čtenář dozvídá z anonymních udání, pomluv a kádrových posudků. Salivarová tak odhaluje realitu světa, kde mají větší váhu klepy a stranickost než kompetence a pravda. K toxickému ovzduší ve folklorním souboru se přidává nátlak příslušníka státní bezpečnosti. 

Pozice Honzlové v souboru je absurdní a neustále nejistá. Pohodlná, nepohodlná – její osud je v rukou nekompetentních straníků. Ačkoliv se Jana snaží sebevíc, jejímu slovu se nepřikládá žádná váha a její rodinná situace ji předurčuje k horšímu životu.

„Prosím vás, soudruhu,“ sebrala jsem síly, „kdo vám tu zprávu psal? Vždyť je to úplně zkreslený. Já neříkám, že ten člověk lže, ale viděl všecko jinak. Něco pravdy na tom je, ale jinak. Třeba ty pornografie, to vůbec není tak. Četla jsem holkám o Edith Piaf z toho Ici Paris, ona zrovna byla v nemocnici a psala si takový paměti o všech svých milencích, ale pornografie to nebyla. Mně to náhodou připadalo jako sociální román... vona byla asi do pěti let slepá a musela se...“ Bum do stolu. „Soudružko, takovýhle výrazy vy ani nepoužívejte! Sociální román! Víte vy, co to je sociální román? Budete ho srovnávat s životem nějaký vyžilý západní fuchtle.“ 

Román Salivarové je skvělou směsicí svérázného přístupu k životu, boje proti překážkám, překvapivého vývoje postav a nečekaných dějových vyústění. Zároveň dokáže být plný soucitu a smutku. Autorka provokativně postihuje všechny aspekty pokřiveného socialistického života – indoktrinace dětí ve škole, bagatelizace náboženství, podporování donášení či potlačování vlastních přesvědčení. Podrobně popisuje výslechy, arogantní jednání vyšetřovatelů, dvojí metr a nesmyslnost obvinění.

Ačkoliv počátek autorčina života v emigraci nebyl šťastný, přes účinkování v černém divadle, hlídání dětí a moderování pro rozhlas se Salivarová s manželem dostala snad ke své největší životní náplni – publikování českých exilových děl ve vlastním nakladatelství.

Ať už sáhnete po románu Honzlová, Pánské jízdě, nebo po opět silně autobiografickém souboru Nebe peklo ráj, autorka k vám bude promlouvat současným jazykem, který vás uhrane.